Powerwolf v Bratislavě: blázniví fanoušci a vlčí hlava na pódiu

O úvodní slovo se postarala slovenská skupina Eufory. Tato partička není ve slovenských ani českých vodách žádným nováčkem, proto si i ve „vlčím davu“ našla své příznivce. Ačkoliv jejich set trval jen půl hodiny, předvedli to nejlepší ze svého repertoáru. Nesměly chybět skladby jako Dragon Hearts nebo Dancing Queen. Nemohu také nezmínit skladbu Be My Brother, kterou zpěvák Ľuboš Senko věnoval všem Čechům, kterých na koncertě nebylo málo. Musím pochválit i skvělou práci s publikem: od začátku až do konce byli členové kapely aktivní, lítali po pódiu, nechali zpívat fanoušky a do svého vystoupení dali opravdu všechno.

Po půlhodinové pauze na pódium přistáli vesmírní hrdinové Gloryhammer. Tato kapela byla pro mě donedávna velkou neznámou, ale na Zimních Masters of Rock mě jejich show velmi mile překvapila. Nejinak tomu bylo i v Bratislavě, kdy se na pódiu postupně začali objevovat všichni členové v čele se zpěvákem a korunním princem, který si říká Angus McFife XIII. Některé skladby odkazovaly na jednotlivé členy kapely a vyprávěly příběhy s nimi spojené, jiné zase vypovídaly příběhy mezigalaktických bitev apod. Mně osobně se líbila skladba The Land Of Unicorns, která nás zavedla – jak jinak – do země jednorožců.

Gloryhammer dokázali fanoušky roztančit, rozezpívat i pobavit. Zpěvák například vyzval jednu slečnu z davu, aby se vydala do intergalaktické pevnosti (myšleno na bar) a přinesla pivo jejich žíznivému kytaristovi, který prý podle slov Anguse potřebuje alkohol, aby správně fungoval. Slečna se výzvy nebála a pivo opravdu přinesla. Nechyběly ani rekvizity, konkrétně kladivo, kterým Angus zaháněl jakési vesmírné potvory. Tematické kostýmy a jednotlivé příběhy ukryté v písních se postaraly o jednu velkou bláznivou intergalaktickou show.

Z vesmírných výšin jsme se však rychle vrátili na zem (nebo spíš rovnou do podsvětí). Na scénu totiž zamířila smečka Powerwolf. Svůj set otevřeli již tradičně skladbou Fire&Forgive, kdy mě lehce zamrzelo, že Attila Dorn nechal svoje ohnivé kanóny doma. To ovšem neubralo na výsledném zážitku, a opět dokázali už od první skladby rozehřát celé publikum. Powerwolf jsou známí pro svou vlkodlačí tématiku a také velmi propracovanou pódiovou show v podobě rekvizit (svítící kříž, ohně, kadidlo, kalich či vlajka s logem kapely…) Novinkou však byla malá kaplička na pravé straně pódia se sochou vlka v kápi.

Ovšem to, co se dělo na pódiu, bylo opět neskutečné – skvělá práce s publikem, jak od Attily, tak i od obou bratrů Greywolfových, kteří pobíhali z jedné strany pódia na druhou a neustále komunikovali s fanoušky, jak u nich bývá zvykem. Nejvíc akční projev však měl klávesák Falk, který neustále pobíhal po pódiu a spolu se zpěvákem Attilou vyzývali fanoušky: ať už v souboji, zda řvou více muži, či ženy, nebo rozdělili publikum na dvě části – (Falk Maria) Schlegel vs. (Attila) Dorn – a vzájemně se hecovali, kdo má hlasitější polovinu.

Krom divočiny však vlci dokázali navodit i lehce romantickou atmosféru, kdy při pomalé písni Where The Wild Wolves Have Gone přivezli Falkovi klavír, který spolu s hranicemi v přední části pódia zapálili. Při posledním refrénu se seshora spustila pěna, která jen podtrhla krásu celé písně.

Nechyběly ani vtipné situace, kdy před písní Demons Are A Girl’s Best Friend z davu přiletěla na pódiu gumová maska vlka, které si okamžitě všiml klávesák Falk. Během toho, kdy Attila promlouval k fanouškům, si z masky udělal maňáska a otvíral tlamu masky tak, jak zrovna Attila hovořil. Celou tuhle scenérii Attila neustál a oba propukli v nekontrolovaný výbuch smíchu. Svoji lehce perverzní stránku opět ukázal před písní Resurrection By Erection, kdy vtipkoval o svých „mužských ranních problémech“ pod peřinou. I během celé písně jakoby nás schválně provokoval, když třeba položil ruku na stehno kytaristovi Charlesovi a posunoval ji stále výš. Takhle krásně si s námi Powerwolf hráli skoro dvě hodiny. Opět předvedli nezapomenutelnou show a z Bratislavy si odvážím další nezapomenutelný zážitek.

Po koncertě jsem měla možnost prohodit pár slov s oficiální fotografkou kapely a zároveň Attilovou ženou Jenny Dorn. Ptala jsem se jí mimo jiné, kdy „vlky“ zase uvidíme už v Česku nebo na Slovensku. Nechtěla mi nic prozradit – ale snad se velkého návratu vlčí smečky velmi brzy dočkáme.

Text: Ema Moravcová, foto: Honza Švanda