Bubeníci vzpomínají na zesnulého profesora Miloše Veselého

Paličky na bicí a blána na buben

Ve věku 84 let zemřel profesor Miloš Veselý, učitel hry na bicí nástroje, autor učebnic a zakladatel první soukromé školy hry na bicí u nás. Právě on položil základy dnešního umění hry u mnoha bubeníků, které známe z českých koncertních pódií.

První soukromá škola hry na bicí a legendární učebnice

Miloš Veselý (1935) absolvoval v roce 1958 Státní konzervatoř v Praze, obor bicí nástroje u profesora Emila Špačka, zakladatele tohoto oddělení. Působil mimo jiné v divadlech Rokoko, Semafor a v Hudebním divadle v Karlíně, od roku 1974 v orchestru Československého (později Českého) rozhlasu. Sám začal vyučovat hru na bicí v roce 1974 na ZUŠ Praha 3 a následně na Státní konzervatoři v Praze od roku 1985. V roce 1992 založil první soukromou školu hry na bicí nástroje. Samostatnou kapitolou se pak staly jeho učebnice hry na bicí, podle kterých se učí hrát již několikátá generace bubeníků.

Mnoho žáků známe dnes z koncertních pódií

Během let vychoval desítky vynikajících hráčů různých hudebních žánrů. Hodně jich najdeme právě i v žánru rocku a metalu. Žáky profesora Veselého v českém rockovém a metalovém světě jsou například Lukáš Doksanský (Arakain), Štěpán Smetáček (Wanastowi Vjecy, Zemětřesení, ex Arakain), Marek Žežulka (Divokej Bill, ex Arakain), Petr Herr Miler (Debustrol), Jan Podzimek (ex Vilém Čok), Fenek Steiner (Wohnout), Marek Macháček (Kurtizány z 25. Avenue, ex Cocotte Minute), Pavel Fišar (Brutus) či Jiří Zelenka (Vladimír Mišík, Žlutý pes, BSP).

Nesmíme zapomenout také na výrazné bubeníky jiných žánrů – u profesora Veselého studovali například Roman Lomtadze (ex Čechomor, ex Arakain), Emil Valach (Xindl X), Jakub Fencl (Děda Mládek Illegal band), Tomáš Kapek (Boom band), Pavel Rehberger (Orchestr Národního divadla) či Jiří Stivín ml. A Miloš Meier (Dymytry, Drumming Syndrome), výrazná osobnost současné mladé bubenické generace, studoval hru na bicí u dalšího žáka profesora VeseléhoPavla Razíma.

Jak na pana profesora vzpomínají (v abecedním pořadí) právě jeho žáci a další bubeníci, které ovlivnil?

Ivo Batoušek:

„Odešel velký učitel. Díky jeho úžasně propracovaným školám, legendární Akcenty, Paradiddle a další, s námi bude na věky. Neznám člověka, který hraje na bubny a nemá doma aspoň jeden mistrův sešit. Díky tomu bude jeho metodika, jeho přístup k hudbě, rytmu, bubnům znít skrze nás až do konce věků. A je jedno, jestli jsme zvládli jen první čtyři stránky Akcentů, anebo jsme vstřebali všechny sešity jako malinu. PS: to by byl heroický úkol, zahrát a nahrát všechny noty, které kdy napsal v pořádném tempu a pěkně za sebou.“

Lukáš Doksanský:

„Miloš Veselý byl nejen učitel, ale i náš guru a táta. Daleko překračoval hranice pojmu ‚učitel‘. Vychoval tady nespočet vynikajících bubeníků a učitelů, kteří vychovali další vynikající bubeníky. Přitom sám o sobě prohlásil, že nikdy nikoho nenaučil hrát, že mu jen řekl, jak to má udělat. Vždy se nechával inspirovat svými žáky a posouval se tak dál, aby předal víc. Heslo o poměru talentu a práce posunul na hodnotu 100% práce a talent je podmínkou. Chodil jsem k němu na konzervatoři a teď posledních pět let. Byl neuvěřitelně skromnej. Byl studnice neuvěřitelně vtipnejch příhod, ve kterých jsme často hráli nějakou roli i my, jeho žáci. Děkuju za všechno! Budu se to snažit líp a víc poslat dál…“

Lukáš Doksanský ještě dodal:

„Nutno podotknout, že on tady vychovával bubeníky v době, kdy jediný desky z venku byly v maďarský nebo polský kultuře a na černý burze, kterou policajti rozháněli pendrekama. Jinak tady nebylo vůbec nic. Žádný informace. Vůbec nic.“

Pavel Fišar:

„V zemi, kde bicí nástroje nemají a neměly tradici, byl Miloš Veselý zjevení. Zaměřil se na bicí soupravu a v době, kdy se u nás nedaly sehnat žádné materiály, sám je vytvářel. Jeho materiály měly a mají takovou úroveň, že jeho pedagogické výsledky byly a jsou neoddiskutovatelné. A dalším faktorem byl jeho lidský přístup a zájem o žáky-studenty. Pro většinu z nich to byl táta, brácha, kamarád, parťák, prostě Míla. Proto by se na něj nemělo zapomenout, protože stvořil něco z čeho spousta jeho žáků čerpá dodnes a předává to dalším generacím. Táta všech potulných bubeníků.“

Petr Herr Miler:

Profesor Veselý byl a vždy bude pro mě jeden z nejdůležitějších lidí, které jsem doposud potkal. Byl jako můj táta. Nejen že měl geniální výukový systém hry na bicí, ale dokázal vyřešit během pár vteřin jakýkoli osobní problém. Měl jsem tu čest být po dobu pěti let součástí jeho školy, která mě dokonale připravila na hudební dráhu. Nedávno mi řekl, že je pyšný na to, že předáváme jeho poselství dál.. Tím se stává nesmrtelným a bude tu stále s námi.

Roman Lomtadze:

Ještě než jsem se stal jeho žákem, bylo mi 15, potkával jsem ho na konzervatoři a jen jsme se pozdravili nebo i prohodili pár vět. Po každém setkání jsem utíkal do zkušebny, cvičil od rána do noci a myslel na to, zda by se mu moje hraní líbilo. Je to něco, co se nedá popsat slovy. Podobné pocity lidi zažívají například při setkání s duchovními vůdci. Obrovská síla osobnosti, která se nějakým záhadným způsobem projevuje i ve hře jeho žáků. Někdy vtipkoval, že musím hrát tak, aby lidi křičeli na zpěváka – uhni, nevidím na bubeníka. Dal mi totální svobodu při výběru stylu hry. Vycítil, co mě bavilo nejlépe, a v tom se mě snažil podpořit a zdokonalit. Vzpomínám na něj jako na přítele, nejlepšího kantora, skromnýho duchovního člověka, a také pěkně ostrýho týpka, který se nebál zařvat: Jdi s tím do prdele, příště to musíš zahrát líp! Za to vše mu děkuji.

Emil Valach:

„Pan profesor Veselý byl a je celý život mým největším vzorem, cítím k němu obdiv a vděk za všechno, co mě naučil a co jsme zažili. Jsem šťastný, že jsem měl možnost ho poznat. Víc napsat nejde, obávám se, že by mě pan profesor za ten sentiment nepochválil.“

Marek Žežulka:

Pan profesor Veselý byl vynikající pedagog a skvělý člověk. Předal mi do života nejen zkušenosti stran hry na bicí, ale i ty životní. Nikdy na něj nezapomenu.

Miloš Meier:

„Odešla největší česko-slovenská bubenická osobnost – profesor Miloš Veselý (1935-2020). Z jeho bubenických učebnic cvičím od svých úplných začátků dodnes. Jeho bubenická škola vychovala spousty skvělých bubeníků. Ačkoli mě on osobně nikdy neučil, jeho bubenické-cvičicí metody jsem čerpal od jeho dlouholetého žáka, učitele na konzervatoři Pavla Razíma. Nikdy jsem v podstatě nepotřeboval žádné jiné bubenické materiály ke cvičení na bubny, než jím napsané a geniálně vymyšlené učebnice. Pro moje bubnování byly jeho metody výuky na bubny naprosto zásadní. Navždy to bude česká bubenická legenda a průkopník moderního bubnování u nás.“

Za podrobnější informace pro přípravu tohoto článku děkujeme Lukáši Doksanskému a Janu Podzimkovi.

Text: Sylva Kaplanová, foto: Honza Švanda