Protheus: Umíme si přidělat práci, protože chceme dělat věci nejlíp, jak to jde

Jan Macků/foto: Petr Bečka

Na prahu léta a po úspěšném jarním turné jsme si popovídali s frontmanem kapely Dymytry Janem Macků, kterého fanoušci většinou znají pod přezdívkou Protheus. Svým upřímným a místy vtipným způsobem odpovídal na otázky ohledně kapely samotné, ohledně své sólové činnosti, psaní textů i oblibě literatury dříve a nyní, kdy je otcem dvou malých synů.

Tak jako Neonarcis či Agronaut, má i nová deska Pharmageddon víceznačný název…
Jasně. Baví mě hrát si s naším krásným jazykem, hledat různý trochu skrytý vtipy. I když tím vystavuju kapelu riziku, že to sem tam někdo z fans nepochopí. Ale prostě dělám texty pro vnímavé posluchače. (úsměv)

Nemohu se též nezeptat naprosto prozaicky: jak deska vznikala?
Deska vznikala poměrně dlouho a komplikovaně. Bylo to daný jednak šílenstvím posledních dvou let, ale taky tím, že jsme jí chtěli věnovat maximum péče. Po laťce, kterou jsme (neskromně řeknu) nasadili hodně vysoko minulou deskou Revolter, to ani jinak nešlo. No a práce s německým producentem v době nejsilnějších restrikcí, to byla teda lahůdka. (úsměv) My jsme obecně kapela, co si sama dokáže přidělat neskutečnou práci prostě proto, že chceme dělat věci nejlíp, jak to jde. Pak to samozřejmě trochu zamrzí, když tě některý lidi šmahem hoděj do stejnýho pytle s kapelama, co hrajou stejnej playlist dvacet let a mají jako kostým pořád ty samý sepraný trenky. Ale takovej je svět.

Setkali jste se s nějakou opravdu výraznou, zapamatovatelnou, konkrétní reakcí na desku – kladnou či zápornou?
Nás obecně maj potřebu lidi hodně řešit. Buď nás milujou, někdy až moc, nebo jsme největší odpad a satani a agro. Nikdy jsem nepřišel na to, proč zrovna my jsme takhle řešený, ale budiž. Slovy jednoho z nejslavnějších rockerů na světě: milujte nás, nenáviďte, hlavně, že vám nejsme jedno. A jestli narážíš na úplně pekelný kritiky, co vyšly v bulváru, tak to je mi, na rovinu, úplně u prdele. (úsměv)

Dymytry mají za sebou úspěšné jarní turné, co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?
Že se vůbec může hrát. A že lidi přišli. Po těch dvou letech všeobecnýho strachu a zoufalství to bylo dost osvěžující.

Dymytry zamířili i do zahraničí s alternujícím zpěvákem Alenem Ljubićem. Jaká vidíš pozitiva i negativa toho, že se zahraničního turné neúčastníš?
Pozitiva a negativa? Kluci prostě touží zkusit prorazit za hranicema. Naprosto jim rozumím, lidi za hranicema jsou fakt víc otevřený a funguje tam něco jako úcta k umělcům. V posledním zaplivaným klubu se k tobě všichni chovají jako k „umělci“. To tady bohužel nezažiješ. My máme jako Češi často pocit, že jsme pupek světa, a podle toho se chováme. Ale jsme takovej národ a máme zase jiný pozitiva. Odjeli jsme s Dymytry společně tři měsíce tour po Německu, Rakousku a Švýcarsku. A měli jsme tam úspěch. Ale já zjistil, že to pro mě není. Já jsem prostě rád doma. Mám dvě malý děti, spoustu vědecký práce na Lesnické a dřevařské fakultě na CZU v Praze. Vedu celkem velký tým vědců, který hledá cestu, jak chránit naše lesy proti suchu. Čili už si neumím představit nějaký dlouhý túry po Německu. Takže byly dvě možnosti: A) kluci kvůli mně nepojedou a budou naštvaný, že jim kazím sen, B) pojedu, i když nechci, a budu naštvanej já. Takže alternace je ideální řešení pro všechny.

Co sis naplánoval na dobu zahraniční šňůry Dymytry?
Kromě výše zmíněného – na začátku září vydávám svou první sólovou desku a na konci září vyrážím na první sólové turné, které jsem pojal docela velkolepě (až se toho trochu bojím), takže se nudit rozhodně neplánuju. (úsměv) Až kucí pojedou zahraničí, dám si tu vždycky pár exkluzivních koncertů nebo festivalů a bude to super kombinace. Sledujte protheus.cz, bude toho hodně!

Jak moc se podle tebe změnila kapela hudebně i lidsky za svou dobu existence? Přece jen jste prošli různými vývojovými etapami, hudebními i vizuálními změnami…
Jasně že jsme se změnili. Začínali jsme jako kluci, co byli denně ve zkušebně a snili o velkejch věcech. Teď jsme dospělí chlapi, tátové od rodin a profesionální muzikanti. Pohled na věci musí bejt logicky jinej. Ale celý ty roky nám zůstala láska k muzice a touha dělat věci poctivě a pořádně. I když bych asi s klukama na dovolenou k moři nejel a oni se mnou taky ne, na stagi jsme dokonale namazanej stroj.

V jedné písni na albu se zpívá, že „Černá je metal“. Jaký význam pro vás má černá barva jako symbol? Co vás vedlo k tomu, udělat právě toto téma jako text písně?
Nehledal bych v tom nějaký skrytý jinotaje a kódy. Černá barva patří k rocku a metalu odjakživa, a mě napadlo udělat takovej veselej text, kterej si hraje se slovíčky. I když si nejsem jistej, kolik lidí pochopí vtip „Schwarzenegger řídí černý lambo“. Ale my se u toho nasmáli dost.

Jsi výhradní textař kapely. Nelákalo by tě udělat třeba i koncepční album? Pokud ano, na jaké téma?
Jsem výhradní textař, ale koncepční album mě udělat nenapadlo. Muziku skládají oba kytaristi a basák, takže demáče jsou hodně pestrý a těžko v nich hledat společnou linku. Naše desky jsou spíš hodně barevný než koncepční.

Využil jsi „básnické střevo“ třeba i dříve, předtím, než jsi byl členem Dymytry, předtím, než jsi vůbec psal nějaké písňové texty? Pokoušel ses třeba zaujmout básničkami děvčata na střední?
Ani ne. Já psal texty pro svoje i cizí kapely dřív, než jsem nastoupil do Dymytry. Napsal jsem poměrně dost textů pro poměrně dost interpretů včetně třeba Lucie Bílé. Takže asi tak. (úsměv) Text pro mě není zhudebněná báseň. Je to úplně jiná disciplína a jiný hřiště. Zhudebněný básně mě, až na pár výjimek, vůbec nebaví.

U mnohých textařů vyplývá inspirace z knih, které čtou. Čteš rád? Pokud ano, jaký žánr či oblíbené autory?
Vždycky jsem hodně četl. Od tý doby, co mám dvě malý děti, už si přečtu maximálně leták z Lidlu, když ráno sedím na trůně. Ale on zas přijde čas číst.

Přál by sis sám napsat třeba i něco rozsáhlejšího a v próze? Knihu?
Jednu jsem napsal, učebnici „Části strojů“, ale nebyl to úplně hit letní sezóny. (úsměv) Nemám ambice psát romány a ani na to nemám čas. Třeba v důchodu…

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěch v plánovaných sólových aktivitách.

Ptala se: Sylva Kaplanová, Magda Šotolová, titulní foto: Petr Bečka, foto v textu: Petr Chán/poskytnul Jan Protheus Macků