Pro naše mladší čtenáře připomeňme, jak se dal před pětadvaceti lety dohromady projekt Zemětřesení?
Milan Schelinger: To byl výsledek ankety Černá vrána, který nominoval tyhle hudebníky – Aleše Brichtu na post zpěváka, Miloše Dodo Doležala jako kytaristu, Vlastu Henycha jako baskytaristu a Štěpána Smetáčka za bicí. A ti měli dilema, jaký repertoár spolu hrát. Nakonec to vyústilo v to, že se vrátili k repertoáru Jiřího Schelingera, protože na tom většinou vyrůstali jako teenageři. Uchopili skladby, které se tenkrát natočily, a uchopili je vlastním způsobem, s modernějším zvukem – dvanáct let po Jirkově smrti se hrálo už zase trochu jinak.
Konzultovali jste např. s Ringem, jestli ty písničky můžete hrát nebo jestli si s váma nezahraje na nějakém koncertě? (František Ringo Čech je spoluautorem písní Jiřího Schelingera a léta s ním spolupracoval i jako kapelník – pozn. aut.)
Milan Schelinger: Kluci byli Ringa nedávno navštívit, ale nevím, jakým způsobem by se to realizovalo. Co by na tom pódiu bylo jeho úkolem. Takže k nějaké realizaci nedošlo. Nejezdil s námi ani tehdy.
Kromě Zemětřesení jezdíš i s vlastním projektem, hraješ Jirkovu hudbu, točíš teď něco nového?
Milan Schelinger: Už delší dobu spolupracuju se znojemskou skupinou Lucrezia Borgia, která vydává cédéčka tady v Brně u Indies, a poslední počin se jmenuje Sejdeme se v ráji. Tam se setkáváme čtyři zpěváci – Michal Prokop, František Segrado, Jiří Zonyga a já. Dělíme se na tom albu o ty písničky, každý tam má svou. V těchto dnech to vychází u Indies, jsem zvědavej, jakej to vzbudí zájem.
Jirka měl dceru, teď má vnučku…jde dcera či vnučka v jeho šlépějích?
Milan Schelinger: Jirkova dcera žije v severních Čechách, já žiju v jižních Čechách, takže se moc nevídáme. Má rodinu, má děti. Ale s muzikou nikdy nic společnýho neměla, nikdy žádné náznaky, že by chtěla třeba na něco hrát.
Jak se podařilo skloubit tvoje projekty a Zemětřesení?
Milan Schelinger: Určitě to nebyl problém, doba, kdy se hrálo 200-250 koncertů za rok, se už nikdy nevrátí. Něco tu a tam natočit není žádný časový problém.
Kdy se se svým projektem ukážeš v Brně?
Milan Schelinger: Až mě někdo pozve! (smích) Dnes je pro mě docela významný, že hraju v Semilassu, protože jsem se tady v roce 1997, když jsem tady hrál, seznámil se svou současnou ženou.
Máš s ní tři děti…
Milan Schelinger: Ano (úsměv) Je jim šest let, čtyři roky a čtyři měsíce.
Mají pořadatelé o tenhle projekt zájem na velké festivaly? Nebo je to tak, jak se někde psalo – že dojedete tohle turné a na velké festivaly nechcete?
Milan Schelinger: Mluví se o tom, že bychom možná udělali pár festivalů příští rok, ale je to zatím v jednání.
Když jste rozjížděli tenhle projekt, Zemětřesení II, šli jste do toho všichni se stejným nadšením?
Milan Schelinger: Samozřejmě to prošlo nějakým vývojem, protože po pětadvaceti letech dělat takovou věc není legrace. Aleš nejdřív nechtěl, protože se bál, že mu to bude kolidovat s jeho koncerty. Což se ale nestalo, protože je to takhle nahuštěné, do dvou týdnů je konec turné. Takže to nikomu nekoliduje s jinou jeho činností.
Váš táta byl učitel hudby, vedl vás odmala k hudbě?
Milan Schelinger: Já jsem chodil tři roky do houslí, brácha do klavíru, pak jsme přešli na kytaru, kterou táta vyučoval. Ale on sám nás nikdy neučil. Vlastně jsme se s tátou míjeli – když jsme šli ráno do školy, on byl doma, a když jsme ze školy přišli, on odcházel do hudební školy. Večer přišel vyšťavenej ze svých žáků a neměl sílu, aby se hudebně věnoval ještě nám. Takže jsme to všechno jen odpozorovávali a šli jsme si svou vlastní muzikantskou cestou.
A když jste začali vystupovat, byl se táta třeba podívat na váš první koncert? Chodil na vaše koncerty?
Milan Schelinger: Občas ano, byl dokonce i na Zemětřesení. V devadesátém třetím na koncertě Zemětřesení v Praze řekl Dodovi, že je Paganini kytary. Zemřel v roce 1995.
A pochválil vás někdy za vaše výkony na koncertech?
Milan Schelinger: Já myslím, že to nějak moc nekomentoval. Byla to hudba jiná, než on vyznával. Možná byl vnitřně potěšen, že děláme taky muziku profesionálně. Ale nějak to nedával příliš najevo.
