Welicoruss v rozhovoru: Hudba pro nás není jenom změť zvuků, riffů a sól

Co se u vás děje poslední dobou? Jak moc vám současná situace překazila plány ohledně kapely? Vídáte se občas?
Alexey: Občas jo, jednou za pár měsíců.
Tomáš: Když to situace dovolí, rádi se občas sejdem, ale je to takový komplikovanější, no.
Alexey: Je to komplikované tím, že máme basáka, který je z Brna, nemá moc možnost jezdit do Prahy, jen občas na zkoušku. A bubeník to poslední dobou moc nedával časově. Ale určitě se snažíme komunikovat, skoro každý den si mezi sebou píšeme, občas se potkáme, ale málo. Snažíme se teď být často doma, nešířit ten koronanesmysl.

Alexi, vzpomeneš si, jak ses dostal k metalu? A co tvoje první kapely?
Alexey: Já myslím, že to začalo Metallikou v době, kdy jsem byl žákem základní umělecké školy, kde jsem se věnoval kreslení. Když mi bylo 14, dala mně kamarádka kazetu Metalliky, nějaký Best Of, a mě to překvapilo, byla to fakt pecka. Pak už jsem dostal peníze a koupil jsem si Master of Puppets, pak třeba od Manowar Fighting the World, Battle Hymns a takový věci. Ale i předtím, když jsem byl malý, kolem sedmi let, můj táta sbíral různé rockové a metalové kazety, které často poslouchal, třeba Deep Purple, Udo Dirkschneider a tak.
A po Metallice jsem šel do takových temnějších žánrů, hlavně gothic, byl jsem velkým fanouškem kapel jako Lacrimosa, Therion, Haggard, Tristania, takových kapel tu bylo dost v té době. Ruské kapely jsem moc neposlouchal, protože my nemáme, jak to říct, takový opravdový metal, který by byl fakt super, my máme takový klony… Klony Iron Maiden a tak.

A co třeba Arkona?
Alexey: Oni tehdy ještě neexistovali, my jsme začali skoro ve stejnou dobu. Poslouchal jsem pár ruských kapel, ale nebylo to pro mě moc zajímavé. Black metal jsem začal poslouchat před univerzitou, třeba Nokturnal Mortum, já neposlouchal takový ten klasický top black metal jako Darkthrone nebo Mayhem, to vůbec, to poslouchali třeba moji kamarádi. Existovala ještě taková známá knížka, která se jmenuje The Rise of Norwegian Black Metal. To byla taková klasická knížka, kterou všichni četli, a to bylo takový „true“ a „super“, ale já to neposlouchal, spíš dark metal a extreme metal. A ten black metal jsem začal poslouchat až s Nokturnal Mortum, kteří měli na mě velký vliv, protože používali lidové prvky, ale ne jako folk metal, oni to dělají trochu po svém. Vedle toho jsem měl rád i Dimmu Borgir, Immortal, pak Children of Bodom, Soilwork a tak.

Toho je hodně, děkuji ti. Tomáši, co ty? Měl jsi to podobné, nebo jsi šel spíš za jinými žánry?
Alexey: On poslouchal ABBU furt.
Tomáš: Člověče, není to daleko od pravdy. Já když jsem byl malej, poslouchal jsem – no, Alexey to asi nebude znát – českou kapelu Lunetic. To bylo na základní škole a předtím ve školce, tenkrát jsem si vysnil i cédéčko. Ale pak to začlo, žejo – strejda poslouchal Daniela Landu a podobný, to mě přivedlo k rocku, pak kamarádi na střední přitáhli Cradle of Filth, Children of Bodom a tyhlety typy kapel…                                                                                                                          Alexey: Určitě Ortel…
Tomáš: Ortel taky samozřejmě ne! Ale ty CoB a Cradle jsem sjížděl skoro pořád, pak jsem začal poslouchat komplexnější věci jako Nevermore, Jeffa Loomise, to je takovej můj idol, a teď jsem se ustálil na Devinu Townsendovi, Hypocrisy, Gojira, Arch Enemy a tak.

Děkuji ti. Alexi, ty jsi zpěvák. Napadlo tě někdy zkusit nějaký nástroj, třeba kytaru, bicí, nebo jsi chtěl spíše jenom zpívat?
Alexey: Tak já jsem začal s kytarou. Já jsem skládal i hudbu a hrál, a v roce 2011 jsme se s naším bubeníkem rozhodli, že se budu koncentrovat hlavně na show a vokál, na kytaru jsem nebyl tak dobrým hráčem a byl jsem nervózní z toho, že musím hrát dobře. Proto jsem se rozhodnul takhle a myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí. Já občas přemýšlím, že v některých písničkách by bylo dobré mít druhou kytaru, ale to by chtělo sehnat dalšího šikovného kytaristu. Naše hudba potřebuje, aby byli přesní jak hodinky.

Četl jsem, že máš rád filozofii a podobně, jak vznikl nápad stvořit kapelu s tímto zaměřením? Vy jste svým způsobem takoví originální.
Alexey: Já jsem byl vždycky fanoušek Tolkiena a podobných autorů, bavily mě i Star Wars a vesmír, zajímaly mě historické věci, starověký Egypt, fantasy knihy, Vikingové, ruské a slovanské pohádky… Někde jsem i četl, že slovanské kořeny jdou až do Mezopotámie, což mě překvapilo a chtěl jsem to nějak vyjádřit v hudbě, používat to v textech… A pro mě je to taková hloubka, při které si já vytvořím svoji vlastní atmosféru. Hudba pro mě není jenom změť zvuků, riffů, sól apod.

Vydali jste nové album koncem března. Neměli jste třeba nápad, že byste teď, když nejsou koncerty, zatím psali opět novou tvorbu nebo tak…?
Alexey: My teď pracujeme na hodně různých projektech. Pro mě je to tedy velmi podstatná věc. Děláme teď naše první DVD, které jsme chtěli vydat už někde před pěti lety, ale furt na to nebyl čas, protože je s tím moc práce. Já mám třeba archivy Welicoruss, kde je spousta videí, a už to musím roztřídit, dát dohromady a udělat z toho nějaký zajímavý výstup, který by se líbil nám i fanouškům. A teď na to máme dost času, a já chci využít tu situaci s koronou, aby nám to konečně vyšlo. A naštěstí už jsme udělali víc než půlku, tak myslím, že do konce roku to stoprocentně bude. A ještě mám v plánu, že v listopadu bude výročí 15 let Welicoruss, což je pro tohle dobrá příležitost.
Pak jako druhý projekt chystáme novou show, kterou jsme chtěli zahrát na podzim, ale přesunulo se to na jaro, a tam jsme chtěli zahrát celé nové album Siberian Heathen Horde a dost starších písníček. A co bude zajímavé – bude tam několik písniček s ženským vokálem, které jsme moc nehráli. Našli jsme dobrou zpěvačku, nebudu zatím říkat koho, ale jedná se o učitelku zpěvu, která zpívá fakt krásně. Je to Češka s ruskými a maďarskými kořeny, a bude mít i tématický přízvuk. A jestli bude tato spolupráce dobrá, máme v plánu složit s ní i pár nových songů na příští album.
A další věc, chystáme i několik nových písniček pro naši show. Budou to spíš covery, ale v našem stylu, a myslím, že to pro fanoušky bude zajímavé. Píšeme nové skladby, snažím se složit jejich kostry a koncepce, už toho mám skoro na celé album, ale zatím to jde pomalu, protože věnuju momentálně nejvíce času našemu DVD. Ale myslím si, že během příštího roku už půjdeme do studia.

Tomáši, ty jsi přišel jako hostující kytarista, ale vypadá to, že se staneš stálým členem.
Tomáš: No, doufám, že to dopadne, ale zatím je status stále stejný.
Alexey: Bereme ho už jako stálého člena, tak si myslím, že to tak brzo bude. Jsme taková malá česko-ruská rodina.

A zůstanete tedy na jedné kytaře? Nebo že byste v budoucnu přidali ještě druhou?
Alexey: Měl jsem chvíli nápad, že bychom to hráli na dvě, ale jde o show… Já měl nápad na několik akustických coververzí našich písní, protože máme třeba pár takových, které od začátku byly akustické. Třeba song Fires of Our Native Land, taková epická balada, nikdy jsme ji nehráli naživo a já tam zpíval čistým vokálem, což zní fakt zvláštně, protože čistě jsem nikdy nezpíval. Já tu písničku mám rád, ale čistým vokálem nerad zpívám.

Napadlo mě, máte před koncertem trému, nebo už jste se dávno psychicky zocelili?
Alexey: Já třeba myslím, že hrajeme už dlouho a nemáme trému, ale když chceme zahrát něco nového, tak je to jinak, protože občas mám problém se zapamatováním textu.
Tomáš: Abych se přiznal, já mám trému pořád. Ani ne tak proto, že tam jdu, ale spíš jenom „takový to, aby se něco nepokazilo“, protože reprezentuješ současně i někoho dalšího, nejen sebe. A když to pak s prominutím pose*eš, tak to ovlivní všechny. Takže z tohohle pohledu mám pak pořád trému, ale není to nic brutálního, jako že bych se třásl a musel si dát panáka.
Alexey: Já myslím, že je to otázka zkušenosti a hraní. Třeba v roce 2017 jsme měli velké turné s jednou německou kapelou, která hraje melodický black metal. Měli jsme asi 25 koncertů, a už na desátém koncertě jsem to tak nějak neřešil, před kolika lidma hrajeme. Pamatuju si, když jsme hráli třeba na Hellfestu ve Francii, kde bylo asi 15 000 lidí a ještě mnohem víc za tím hangárem, který tam byl, a já neměl žádnou trému. Prostě jsem jel jak automat.

Takže na Hellfestu to byl pro vás dosud největší koncert?
Alexey: Jojo, to bylo super. Ale my ještě hráli několik podobných, třeba Ragnarok Festival v Německu, kde bylo asi 5 000, nebo v Lipsku, kde bylo asi 7 000 lidí. A lidi byli šílení a příjemní. A Čechách jsme hráli třeba na Rock of Sadská, Czech Death Festu v Kostelci, ten byl teda menší…

Tomáši, tys přišel už z nějaké kapely, nebo je Welicoruss pro tebe první štací?
Tomáš: Já jsme těch kapel měl několik, tou první byla black metalová smečka Kraake, která byla až moc „trve“, tam jsme neměli stejnou vizi do budoucna, tak jsme skončili. Ale nebylo v tom nic osobního. Pak jsem byl necelý dva roky v kapele Mean Messiah, možná je znáš.
Alexey: Oni jsou známí v Česku.

Kapela, kterým baskytaristku ukradli Horkýže Slíže…
Tomáš: Je to tak, no. Oni spolu měli velký turné, a tam to skončilo tak, že se jim až tak líbila, že šla tam.
Alexey: Je to asi nějaká láska.
Tomáš: No a tam jsem taky skončil – kvůli nějakým personálním neshodám. A pak jsme v Plzni založili s Mírou Litoměřickým Innersphere, kde jsem taky asi rok a půl hrál. Udělalo se první EP, pak přišly nějaký koncerty, a pak to zase skončilo. A pak jsem byl asi necelý čtyři roky doma, a najednou přišlo tohle. Což bylo taky docela zajímavý, protože v tu dobu jsem neměl v podstatě žádný vybavení. Měl jsem dvě kytary, počítač, zvukovku…a teď to čtu, a přítelkyně říká: „Joo, já tě chci vidět znova hrát!“ Říkám, „Né, nemám šanci…“ Tak jsem psal Alexeyovi, nic. Psal jsem mu podruhý, nic. Psal jsem mu potřetí, a on prej: „No tak jo, tak přijeď.“ Tak jsem zahrál, a pak to nějak dopadlo.

Máte třeba do budoucna vize si zahrát za hranicemi Evropy – třeba v Americe, Asii?
Alexey: Ty vole, já bych si zahrál kdekoliv, na Měsíci, v Arktidě… Já chci hrát co nejvíc, pro různý lidi, různý národnosti, to mi vůbec nevadí. Ale důležitý je, aby to byli metalisti a mohli pochopit naši hudbu. A proto chceme rozšířit naši hudbu všude, aby to lidi slyšeli. Do Ameriky taky chci, já už mám ten sen docela dlouho, protože chci cítit tu atmosféru Ameriky. Když jsem byl malej, hodně jsem koukal na hollywoodský filmy. Home Alone nebo Mad Max… Nebo nějaký filmy, který ukazují život obyčejných Američanů, fakt mě to zajímá. Taky bych rád viděl New York, byl jsem i fanouškem Spidermana… Určitě bych si tam zahrál.
V Evropě je pak taky spousta míst, kde jsme ještě nehráli. Chtěl bych si někdy zahrát v Rusku, udělat turné. Ale tam je to složitý, protože tam není ta infrastruktura jako třeba tady. A ty kluby a jejich majitelé či promotéři moc neberou hudbu, kterou hrajeme. Oni o tom přemýšlí stylem – nějaký hajzlové, alkoholici, chápeš…
Všimnul jsem si, že tady v Evropě je několik generací rockerů a metalistů, minimálně tři. Sedmdesátá, devadesátá léta, a pak ještě mladí, a proto je tady hodně lidí, co to poslouchá. A majitelé klubů většinou jsou metalisti, a to je důležitý. Ale v Rusku, to je pak vždycky „válka“ dělat nějaký turné… My tam měli několik docela velkých turné, kdy jsme skončili v mínusu asi 1 000 eur… A moje manželka už ode mě chtěla odejít, víš?

Anastázie?
Alexey: Ty všechno znáš…

To bylo na Wikipedii. (smích) Vy jste se před sedmi lety přestěhovali do Česka. Bylo pro vás těžké se naučit česky, zvyknout si tady? Líbí se vám tu?
Alexey: Tak já jsem se těšil do Česka, našel jsem si učitele češtiny, jedinýho v celým Novosibirsku. Mě to hrozně bavilo, protože ta čeština pro mě vypadala jako stará ruština nebo staroslověnština, kořeny slov byly podobný, proto se mi to líbilo. A pak jsme si udělali kurz češtiny a po prvním roce jsme dostali certifikát B2. Nebylo to pro mě složitý, protože se znám s hodně muzikantama v Česku a často se učím nový slova, slang, chytit výslovnost… Manželka se toho trošku bojí, necítí se dobře při používání cizích jazyků, protože je nezná moc dobře.
A tady v Čechách to mám rád, protože už hodně let vidím rozdíl mezi Českem a Ruskem – jak žijí lidi tady, tu mentalitu, a teď vidím, jaký jsou mínusy života v Rusku. Tam je z jedný strany svoboda v mnoha věcech, ale na druhou stranu tam vůbec není žádná podpora ze strany státu a furt se kradou peníze a lidi okradou lidi a nedělají si z toho nic, a z toho je mi smutno. Já tam mám pořád kamarády a rodiče a… Nějak tak.

A co rodinný život? Podporují vás rodiny ve vaší profesi?
Alexey: Rodiče mě vždycky podporovali. Oni viděli, že mám fakt o něco zájem, před hudbou jsem měl sklony k malířství, byl jsem na té dětské umělecké škole, potom jsem šel na architektonickou školu, kde jsem v tom pokračoval. Ale všechno se pak změnilo a začal jsem dělat hudbu. Příbuzní mě podporují, moje manželka mi pomáhá s kapelou od začátku, 17 let jsme spolu. Ona mi hrozně pomohla, ale vzhledem k tomu, že jsem dal do kapely hrozně moc peněz a moc se to nevrátilo, měla z toho trošku strach. A teď se snažíme něco dělat, ale už je to taková složitější situace.

Tomáši, a co ty, máš to podobně?
Tomáš: Hele, přítelkyně je s tím úplně v pohodě. Ona mě do toho, jak se říká, uvrtala, ale fakt mě v tom podporuje. Já jsem tenkrát měl jen dvě kytary, který byly tak trochu v pr*eli, takže jsem si musel i půjčit peníze, abych si mohl koupit kytaru. A ona, že je to úplně v pohodě. Od tý doby jsem do toho nasypal hroznejch peněz. Ale ne, ona mě v tom podporuje dost.
No a když jsem byl malej – začal jsem, když mi bylo pět – rodiče mi koupili kytaru. Tím tak nějak můžou za to, co je ze mě teď, a že jsem s tím neseknul. Oni mi dali vlastně ten impulz k tomu, něco dělat, a zůstalo mi to naštěstí doteď.
Alexey: Já si vzpomínám, jak jsem dostal svou první kytaru. Bylo mi asi dvanáct let. Když táta viděl mou snahu dělat něco s hudbou, koupil mi ji. Bylo zajímavé, že tam byl štítek s logem firmy, která tu kytaru vyrobila – byla tam nějaká značka nábytku, ta firma dělá třeba křesla, ale i kytary.
Pak už jsem hrál docela dobře, táta mi řekl, že potřebuju už elektrickou kytaru, a jeli jsme k jednomu týpkovi, který prodával elektrickou kytaru a baskytaru. A on mi říkal: „Na jaké kytaře jste začal? Chcete baskytaru, nebo elektrickou kytaru?“ Já na něj – jakej v tom je rozdíl? A on na mě: No, na base jsou čtyři struny, na kytaře šest strun. Tak kterou si vezmu, žejo…
A pak jsem seznámil s naším prvním basákem. Vyprávěl mi, že taky začínal na kytaře. A tenkrát jel k ke stejnému týpkovi, ve stejný den, ale až po mně. Přijel si pro kytaru, ale týpek mu řekl, že už ji nemá, že nějaký chlap ji koupil před ním. A že má jenom basu. Takže se kamarád zeptal, jakej je v tom rozdíl. Prej že basa má čtyři struny, ale bude to znít hloub. No a takhle se stal basákem – díky mně.

Na začátku října jste měli hrát v Nároďáku výroční koncert patnácti letům existence… Pokud se to třeba do jara uklidní, máte v plánu nějaké výroční turné příští rok?
Alexey: Já myslel, že zahrajeme několik koncertů v Čechách – Praha, Brno, Ostrava jako vždycky, a to budou výroční velký koncerty, ale v ostatních městech budeme hrát náš standardní setlist. Každopádně to náš promotér posunul na příští rok, na Facebooku je datum prvního ledna, ale to je pouze orientační. Takže na jaře.

Já vám moc děkuji. Je něco, co byste rádi vzkázali fanouškům na závěr?
Tomáš: Já bych asi vzkázal lidem, že až přečkaj ve zdraví tohleto debilní období a až bude možnost jít na jakýkoliv akce, nejenom naše, ať prostě jdou, protože na nich to opravdu stojí a padá, ať se nám to líbí, nebo ne, a bez nich ty koncerty prostě nebudou. Tak jestli tohle teda bude někdo číst, choďte na koncerty a podpořte lokální scénu.
Alexey: Druhá věc je, že rocková a metalová scéna neexistuje bez fanoušků, ale právě kvůli nim. Hodně lidí a muzikantů to opomene, ale ta parta metalistů a scéna jdou ruku v ruce. A my si vážíme našich fanoušků, co chodí na naše koncerty, cítíme z nich energii a podporu na koncertech a všude, a díky ním existujeme. A fakt potřebujeme ty koncerty, protože je to takový narkotikum. Je to šílenej život, a bez toho teď mají všichni z kapely velkou smůlu, hlavně náš bubeník má skoro i deprese, protože on je na té hudbě v dobrém slova smyslu závislý. A proto vyhlížíme konec té pandemie, aby to opadlo a lidi byli zvyklí na to, že během nějaké doby musí být opatrní, změnit svoje zvyky, držet odstup od ostatních… Určitě je hrozná demotivace všude ve zprávách a tak. Ale když mluvíš třeba s různými lidmi z různých států, tvrdí, že jsou u nich hrozně vážné případy. Že je lepší to vůbec nedostat, protože někdo říká, že ten virus nepoškodí jenom plíce, ale i další orgány, hlavně mozek. A lidi jsou pak ještě nervóznější kvůli tomu všemu. Já doufám, že lidi to pochopí a trochu změní svůj život, a když to půjde, tak společně uděláme tu situaci lepší, a konečně budeme moct hrát a budeme všichni v pohodě.

Tak tak. Tak já se na vás těším třeba v Jaroměři, mám to tam celkem blízko. Děkuji vám moc a držte se!

Ptal se: Mates Šimek, foto: Honza Švanda