Arch Enemy rozbouřili pražskou Fortunu novou tvorbou i osvědčenými hitovkami

Kdo čekal nějaký pozvolnější start, byl na pořádném omylu. Krátce po šesté hodině spustila svoji řež americká deathmetalová pětice Gatecreeper. Už před koncertem mnohé zaujaly osvícené lebky s řetězy rozmístěné na reprobednách. Kapela svůj set započala peckou Dead Star z nové desky Dark Superstition a už od prvního songu to byla pořádná divočina. Celá kapela se pustila do headbangingu, k němu často vyzýval fanoušky i zpěvák Chase H. Mason. Drtivé riffy a groovové pasáže přímo vybízely k řádění, při třetí skladbě A Chilling Aura se rozjel i první circle pit. Gatecreeper si dávali jen minimální pauzy mezi skladbami, při jedné z nich Chase poděkoval všem, kdo si na Gatecreeper udělali čas a také Arch Enemy za pozvání. V tomhle svižném tempu kapela pokračovala až do poslední skladby Flamethrower ze své první desky Sonoran Depravation.

Také finští náladotvůrci Amorphis měli pro své fanoušky připraven nový materiál. Po doznění intra spustili tajemnou skladbu Bones z letošní desky Borderland. Na postu baskytary si mnozí všimli nové akvizice – kapele totiž krátkodobě vypomáhá basák Victor Brandt, jelikož dlouhodobý člen Olli-Pekka Laine se části turné neúčastní z rodinných důvodů. Vzápětí následovala starší hitovka Silver Bride. Amorphis se tradičně prezentovali velmi pestrou muzikou. Čistý vokál i growling Tomiho Joutsena doplňovaly úderné riffy, složitá kytarová a klávesová sóla, i pomalé, táhlé progresivní pasáže, až vyzývající k rozjímání. Stejně jako Gatecreeper i Amorphis jeli bez dlouhých pauz jeden song za druhým. Krásnou skladbu The Moon z předposlední desky následoval další nový song Dancing Shadow. Na první desku kapely – Tales from the Thousand Lakes – jsme vzpomněli první skladbou Black Winter Day, při hitovce House of Sleep Tomi v refrénech otestoval hlasivky všech přítomných. Vyžádal si též aplaus pro ostatní kapely tohoto večera. Amorphis se poté odebrali z pódia, krátce nato však první tóny intra předznamenaly závěrečnou skladbu The Bee.

Mnoho svých příznivců zde samozřejmě měla i mnohočlenná švýcarská folkmetalová formace Eluveitie. Zadní část pódia, kde byl za plexisklem umístěn bubeník Alain Ackermann se svým nástrojem, lemovala sestava plachet s nápisy Taranoias, Anagantioa a Aidus odkazující na některé skladby. Jakmile doznělo mluvené intro, Chrigel Glanzmann a jeho sedmičlenný tým nastoupili na pódium a rozjeli energickou úvodní skladbu Ategnatos. Už při ní bylo před pódiem pořádně živo. Pánskou část osazenstva jistě zaujala nová akvizice, pohledná houslistka a niněristka Lea-Sophie Fischer, která dostávala mnoho prostoru pro svá sóla. Chrigel po následné skladbě Deathwalker všechny fanoušky pozdravil a vyzval je k tomu, aby ukázali, co v nich je. Což nebyl problém, protože zejména v novější tvorbě kapela pořádně přitvrzuje, a chvilkami inklinuje skoro až k death metalu. A protože i Eluveitie letos přišli s novou deskou, tak i z této, pojmenované Ánv, přišla na řadu dvojice skladeb, a sice The Prodigal Ones a Exile of the Gods. Krásným čistým vokálem doplňovala svého kapelníka harfistka Fabienne Erni, k vidění mnohdy byla i zdvojená flétnová sóla. I pro tuto pestrost v nástrojovém obsazení jsou Eluveitie tak výjimeční. Neopomněli svoji starší tvorbu, skvěle vyzněla krásná skladba A Rose for Epona, po které Fabienne po krátkém děkovném projevu směrem k fanouškům uvedla další nový song Premonition. Mnozí jí pomohli svým zpěvem při skladbě The Call of the Mountains a koncert spěl pomalu do svého závěru. Chrigel taktéž poděkoval fanouškům za skvělou atmosféru, a také ostatním třem kapelám a technickému týmu Eluveitie i celé arény. Na závěr si pak kapela nechala svoji největší hitovku Inis Mona.

Velké finále večera bylo tady. Pódium zahalila obrovská opona s nápisem Pure Fucking Metal a za ní se dolaďovaly poslední detaily vystoupení. Když světla zhasla, celá aréna propukla v aplaus a místo klasického Ace of Spades tentokrát intro obstarala skladba Bark at the Moon, jako pocta Ozzymu Osbournovi. Opona poté spadla s menším zpožděním, což působilo komicky, to už ale Arch Enemy strhli pozornost všech přítomných prvními tóny vypalovačky Deceiver, Deceiver. Šestice otočných konstrukcí se světlomety za pódiem a soustava světelných sloupků pod nimi vytvářely parádní světelnou projekci. Alisse White-Gluz to parádně zpívalo, kytarová souhra virtuosů Michaela Amotta a Joeyho Concepciona byla vskutku impozantní, rytmická souhra Sharleeho D´Angela a Daniela Erlandssona svou hlasitostí a úderností téměř zbořila stěny arény. Arch Enemy střídali novou i ranou tvorbu, hned po starší skladbě Ravenous následovala dvojice songů Dream Stealer a Blood Dynasty z letošní desky Blood Dynasty. Alissa poté poprvé promluvila k fanouškům, poděkovala jim za to, že kapele v Česku vždy vytvoří parádní atmosféru. Vzápětí jsme se opět posunuli zpět v čase s údernou hitovkou My Apocalypse, při které si mnozí zaskákali. Během její klidnější pasáže rozsvítila téměř celá aréna na Alissin pokyn své telefony. S vlajkou s logem kapely běhala po pódiu při další nové skladbě Illuminate the Path, hned nato udělala radost mnohým příchozím oznámením, že se Arch Enemy představí příští rok na festivalu Masters of Rock. Pokračovalo se dále, starší písni First Day in Hell předcházely pomalu stoupající sloupce kouře a světelné sloupky evokující plameny. V průběhu songu Sunset over the Empire došlo k menší pauze, ve které Alissa s Michaelem testovali výkony hlasivek zpívajících fanoušků. Celý večer spěl do svého závěru, kapela se rozloučila a odešla z pódia. Neutuchající aplaus fanoušků ji krátce nato přivolal nazpět a Michael rozjel krásnou instrumentálku Snow Bound. Alissa následně všem poděkovala za úžasný večer a za podporu živé hudby jako takové a uvedla závěrečnou hitovku Nemesis. Při té bylo mezi fanoušky vypuštěno i několik obřích nafukovacích balonů s logem kapely, a to byla tečka za tímto velkolepým metalovým večírkem.