Sonata Arctica prožila v Praze akustické dobrodružství

O úvod koncertního večera se postarala žánrově spřízněná kapela Witherfall. Také oni do Prahy přivezli akustický set. Zaujal především zpěvák svým výrazným, nakřáplým hlasem. Jednalo se taktéž o vystoupení neobvyklé v kontextu jejich tvorby, a tím zajímavé. Většina přítomných ale přece jen čekala, až se před plachtou s havranem a vlkem, oblíbenými to symboly Sonaty Arktiky, začnou dít věci. Krátce po půl deváté vkročila kapela na pódium, v čele s frontmanem Tonym Kakkem. Ten překvapil změnou barvy vlasů, kdy opustil vínovou, jenž dosud představovala jakýsi jeho trademark.

Ti, kdo znají DVD Live in Finland, záznam akustického koncertu v Oulu z roku 2011, možná dumali, jak bude program vypadat tentokrát. Zda budou všechny nástroje plně unplugged a bubeník Tommy Portimo se místo za bicí soupravu posadí na cajón, či zda kapela zapojí šňůru aspoň místy. Nebyla by to však Sonata Arctica, aby nechtěla „vařit metal“ aspoň trochu elektricky. Jestliže virtuózní kytara tvoří páteř muziky této kapely, pak klávesy jsou její krví. A na tomto akustickém turné to platilo dvojnásob.

Kytarista Elias Viljanen hrál výborně, jak jsme od něj zvyklí ostatně vždy, po hudební stránce však koncert táhly neskutečné klávesy Henrika Klingenberga. I on se v akustickém programu oprostil od syntetických vymožeností a zvolil zvuk klavíru. A nad tím vším hlas Tonyho Kakka, v akustických aranžích ještě více vyniknuvší. Blonďatý bazlišek, rockový profesor vystupující netypicky v brýlích a kostkované košili, měl svým zpěvem i charismatem po celý večer jeviště i hlediště pevně v rukou. Stačilo, aby vypustil z úst první tóny otvíráku Life, a už si s ním po chvíli zpívali známé nananana-nananana-nanana snad všichni v sále.

Vzezření kapely ostatně odpovídalo něžnějšímu, uhlazenějšímu programu. Elias Viljanen i Tommy Portimo nasadili klobouky. Velmi elegantní bylbaskytarista Pasi Kauppinen. Klávesista Henrik Klingenberg svou image podtrhl kovbojským kloboukem na hlavě. A že se v programu našlo pár míst, kdy kapela zněla lehce countryově. Především v písních Black Sheep a Only The Broken Hearts (Make You Beautiful), jejichž zařazení i rychlé tempo se u fanoušků setkalo s velkým ohlasem. Skladby byly obvykle výrazně přearanžované, u některých tempo zvolnilo, většinou jim však nová podoba opravdu slušela.

Nejsilnějšími momenty byly však dvě balady. Letter to Dana, píseň o dívce, kterou vypravěč opustil, protože našel její fotky v pánském magazínu, a dnes jí odpouští a chtěl by ji zpět, ale ona ani její rodiče už nežijí. Jak Tony před touto skladbou prozradil, jedná se zároveň o jeho vůbec první píseň pro Sonatu Arktiku. Napsal ji v době, kdy byl kvůli zranění nohy poslán na měsíc domů z vojny – a právě v té době také založil kapelu, z níž se postupně vyvinula ta, kterou dnes večer vidíme na pódiu. Kdo byla zmíněná Dana, se nejspíš nikdy nedovíme.

Fanoušci se však zajisté nejednou zamysleli také nad názvem další balady Tallulah o jisté dívce, která dá před vypravěčem přednost „dlouhovlasému bubeníkovi z kapely“. Při této písni si Tony Kakko obvykle neodpustí lehce pobavený pohled směrem k Tommymu Portimovi, který ovšem jako téměř jediný v kapele nosí již pár let vlasy krátké. Obě písně fanoušci milují a s frontmanem zpívali každé slovo. Stejně jako o chvíli později hymnu všech utlačovaných a šikanovaných – I Have A Right, či předtím jeden z prvních hitů kapely, Full Moon, před kterým Tony vyzval fans, aby si společně s kapelou zazpívali aspoň známé „run away, run away“ v refrénu.

Pánové jsou ostatně vtipálci a na pódiu si i přes vážnější náměty svých písní rádi dělají jeden z druhého legraci. Tentokrát Tony vyzpovídal všechny členy kapely na téma, jaké bylo jejich první auto. Jestlipak bylo rovnou nějaké pořádné, či nestálo za moc? Všichni ve svém vyprávění přiznávali spíše druhou možnost a Tony debatu uzavřel slovy, že i když první auto často nestojí za moc, člověk zažije euforický pocit, když je konečně zcela splacené. Takto příznačně uvedl skladbu Paid In Full.

Fanoušci si – jak jinak – vytleskali přídavek, a tak se na pódium vrátili Tony s Eliasem a sami ve dvou zahráli Victoria’s Secrets, následováni ostatními při The Wolves Die Young. Úplný závěr koncertu však obstaralo outro Vodka od jejich finských kolegů Korpiklaani, které si Tony neodpustí snad nikdy. Podle jeho slov připravuje kapela na září nové album, k němuž bude v listopadu a prosinci následovat turné – a prý se zase brzy uvidíme. Na potvrzení jeho vyjádření si ještě musíme počkat, již teď je však jisté, že se znovu uvidíme rádi.

Text: Sylva Kaplanová

Foto: Zdeněk Dlouhý