Jiří „George“ Rain v rozhovoru: Šetřil jsem si peníze ze svačin, za které jsem si kupoval nové CDčka

Vaše první úspěchy přišly hned s prvním albem „Tears of White Roses“, kde vám hostuje mnoho známých jmen, např. Amanda Somerville, Fabio Lione, Tony Martin a celá řada dalších. Myslíš, že právě účast těchto hvězd byl klíčem k tomu, že jste velmi brzy prorazili do světa?

Ze začátku nám jména hostů pomohla především v tom na nás, jako začínající kapelu, upozornit. Celé je to ale hlavně o písničce, protože nikdo by se mnou nešel do spolupráce, kdyby se jim nelíbila demo verze písniček. Třeba Fabio Lione byl z našeho songwritingu úplně nadšený, a proto spojil své jméno s námi, tehdy začínající neznámou kapelou, a ještě navíc z Čech, protože nikdo nezná nikoho slavného z Česka kromě Karla Gotta. (smích)
Musím říct, že to byl celkem husarský kousek. Několik nahrávacích společností nám řeklo, že se jim naše tvorba líbí, ale protože jsme česká kapela, tak nás nevydají, jelikož nemají s českou kapelou žádnou zkušenost a raději dají přednost polské kapele, protože tam mají širší trh. Snažili jsme se proto ukázat, že i česká kapela má nějakou úroveň a není ostudná ve světě, což dokazuje i to, že si naši skladbu vybral Wacken do svých trailerů pro rok 2016, kde třeba avizovali Iron Maiden a Whitesnake a pod tím hrála naše pecka. To je prostě něco neuvěřitelného!

Velký ohlas (především u žen) zaznamenal váš společný duet Fight for Love s Yannisem Papadopoulosem z Beast In Black, který vyšel na EP Behind the World. Jak vaše spolupráce s Yannisem vznikla? Je v plánu nějaký další společný projekt?

Dlouhé roky jsem v rámci metalové hudby neslyšel nic extra zajímavého, všechno mi přišlo takové recyklované. Pak ale přišli Beast in Black se skladbou Blind And Frozen a to bylo konečně něco, co má koule! (smích) Písnička má energii, skvělou melodii, která je snadno zapamatovatelná, má to prostě švih a přímo Yannise jsem vnímal jako žhavé želízko v kotli, protože dosud takhle nikdo nezpíval.
Tak jsem mu jednou napsal na Facebooku, začali jsme se bavit a zkusil jsem mu poslat demo verzi nahrávky Fight for Love, co na to říká. Jemu se skladba hrozně zalíbila a zjistili jsme, že jsme oba na stejné vlně, jsme podobná generace jak věkově, tak i co se muziky týká. Vyrostli jsme nejenom na klasickém metalu, ale i na popu, na rocku, takže hudbu cítíme podobně. Navíc jsem tuhle písničku od začátku vnímal jako duet. Když jsem psal text na Fight for Love, měl jsem v hlavě skladbu The Girl Is Mine – Paul McCartney a Michael Jackson a rovnou jsem při psaní myslel, že to bude se mnou zpívat Yannis. Kdyby do toho nešel, tak ve hře byl ještě George (zpěvák ze Serenity), ten je doslova moje kopie – vystudoval školu co já, hraje podobnou hudbu, jmenuje se stejně, to je moje další dvojče. (smích) Každopádně Yannis do toho šel, akorát nám nějakou dobu trvalo, než nám EP vůbec vyšlo. Problém nastal v tom, že když se Beast in Black dostali na výsluní, tak Yannis musel podepsat smlouvu jejich labelu, která mu neumožňuje se prezentovat jinde. Nemůže třeba vylézt a udělat fotku s našim CDčkem, protože musí propagovat pouze Beast in Black. Má prostě řadu omezení, která nám zastavila další možnosti spolupráce. Hodně si ho hlídají, protože on je hlasově opravdu klenot, což si myslím, že je jen dobře, aby byl exkluzivní a nečouhal z každé desky kolem, čemuž naprosto rozumím a doufám, že se k nějaké spolupráci v budoucnu ještě vrátíme, ale teď to z těchto byznysových důvodů nevypadá.

Na druhou stranu máme z minulosti i řadu jiných zahraničních kontaktů a přátelství. Ovšem se nabízí otázka, jestli taková zahraniční spolupráce má v současné době vůbec smysl. Původně jsem měl připravený jeden velký projekt na naše vystoupení na Masters of Rock, ale to bylo v plánu na rok 2020. Sice jsme psaní i na rok 2021, ale nikdo neví, jestli něco bude, takže nemůžu moje zahraniční plány vůbec rozjet. Zatím se tedy budu držet v českých luzích a hájích a jakmile to zase půjde a situace bude ve všech zemích lepší, tak pak zase můžeme něco společně vymýšlet. A mám teda v hlavě dost dobrý a originální nápad, ale to samozřejmě neprozradím. (smích)

Máte za sebou deset let na scéně a k tomuto výročí jste si nadělili dárek v podobě alba Identity 2010 – 2020, které mapuje celou sbírku Sebastien za onu dekádu. Byl pro vás výběr skladeb těžký nebo volba pro tuto speciální příležitost byla jasná?

Celý nápad na výběrovku začal s tím, že jsme stáhli veškerá práva na naše staré písničky od zahraničních labelů, abychom nad vším kontrolu, kde se co šíří a prodává. První nápad byl, že vydáme EP Behind the World, protože ty čtyři písničky, které na EP jsou, vlastně fyzicky neexistují, ale přišlo nám škoda vydávat jen tak málo písní. Tak jsme si řekli, že uděláme výběrovku, třeba pro lidi, kteří nás neznají a poprvé nás uslyší na Monster Meetingu, ať mají hezky celou éru Sebastien na jednom disku. Zařadili jsme zde naše spolupráce se zahraničními hosty, ale samozřejmě nesměly chybět ani naše nejklíčovější písničky jako je třeba Amy a také zmiňované čtyři skladby z EP Behind the World. Navíc jsme do bookletu zařadili ke každé písničce i vzpomínky, kde vzpomínáme jednak my jako členové kapely, ale třeba tam najdete i citace od Fabia Lione, Apolla Papathanasia, Rollanda Grapowa, Yannise Papadopoulose, prostě od všech hostů, co s námi spolupracovali, takže každý, kdo si desku poslechne, tak bude mít představu o kapele, plus ještě mraky vzpomínek k tomu.
A výběr proběhl tak nějak sám přirozeně. Udělali jsme si seznamy a na čem jsme se shodli, to jsme tam dali, něco jsme proškrtali, ale více méně jsme se na všem shodovali. Brali jsme to i emotivně a rozhodovali se pro písničky, které pro nás osobně i něco znamenají, třeba skladbu The Ocean se Zakem Stevensem jsme zařadili jako vzpomínku na naše první velké turné po Evropě. Jinak jsme nad ničím extra nelaborovali. Horší volba teda byla, jaké písničky vybrat na Integrity, to byly někdy doslova řeže. (smích)

Tímto výběrovým albem jste tak pomyslně uzavřeli kruh za roky vašeho působení. Jak bys dosavadní tvorbu Sebastien zhodnotil? Našlo by se něco, co bys chtěl udělat jinak?

Myslím, že jediná věc, která se udělala špatně, tak byl klip na skladbu Dorain. Chopil se toho totiž člověk, který měl sice skvělé reference – dostal Anděla za Klip roku, pracoval pro Vypsanou fixu, Anetu Langerovou atd., ale nasliboval nám všechno možné a strašně svoji práci odflákl. Výsledek není ani zdaleka tak dobrý jako ten potenciál skladby, stálo to strašně moc peněz, no prostě všechno špatně. Na druhou stranu nás to vedlo dál a myslím si, že ničeho nelitujeme. Splnili jsme si spoustu snů ať už tím, kde jsme si zahráli nebo s kým jsme si zahráli a co jsme zažili. To jsou věci, které jsou k nezaplacení a myslím si, že ta naše cesta za snem je to hlavní. Spoustu jsme si toho splnili, takže bych svému mladšímu já akorát vzkázal: „Těš se vole na to, co tě čeká!“ (smích)

Co možná mnoho lidí neví, tak i přesto, že jste spolupracovali s mnoha slavnými umělci a hráli na největších metalových festivalech, jste si všechno doslova vydřeli sami. Tím myslím, že za vámi nikdy nestála žádná velká agentura nebo sponzor, a přesto jste si hodně brzy našli cestu na vrchol. Co všechno teda stojí za vaší cestou k úspěchu?

Máš pravdu, on to rozhodně nebyl nějaký zázrak, který se jen tak stal. Za vším je obrovská práce a úsilí. Já třeba dvakrát, třikrát týdně, ještě před prací, už sedím ráno v kanceláři na nějakém jednání a dvě hodiny řešíme kapelu, pak jedu do práce, odpoledne zas řešíme další věci nebo píšu texty, prostě je za tím hromada práce a stovky hodin ve studiu, pak zas sedíš nad designem, nad grafikou, teď vlastně chystáme i novou světelnou show, je toho zkrátka hodně. Se spoustou věcí nám asi před třemi lety začal pomáhat náš kamarád Honza Moravec, který se nám staral o logistiku, bookoval koncerty, řešil domluvu s pořadateli, plakáty, tiskové zprávy, e-shop a tohle všechno okolo. Teď už jsme pod agenturou, která tohle všechno řeší, takže máme člověka na sociální sítě, byť s tím pomáhá náš klávesák Pavel, máme lidi na grafiku, lidi, co nám zařídí reklamu v časopisech, odbavování věcí z e-shopu, a především i zařizování koncertů, takže už nemusím všude telefonovat nebo někoho shánět. Je to vážně pecka a úleva po více jak dvaceti letech neustálé dřiny, takže se můžeme soustředit více na hudbu a díky tomu to může jet všechno dopředu, tak jak to jede.

Co by si poradil začínajícím kapelám, co dělat pro úspěšný start? A v čem si myslíš, že dělají české kapely chybu, když se nedokážou posunout dál nebo uspět v zahraničí?

Rozhodně bych každé kapele doporučil, ať si vypiplá songwriting, celou písničku jako komplet, takže i když hraješ třeba black metal, tak to musí znít dobře i s akustickou kytarou, protože ten základ je „nahatý“ a když zní dobře v téhle podobě, tak bude znít skvěle v jakékoli aranži. Když máš ale blbou písničku, tak na ni můžeš patlat tisíc nástrojů a stejně už to nezachráníš.
A k tvé druhé otázce. Myslím si, že dost kapel si ani nevěří, že by to dokázalo, a proto toho ani nedosáhnou. I když ono je to těžké, protože nás české muzikanty nikdo neučí, co je to groove. Já jsem dostal obrovskou školu muziky až v Citronu, s Láďou a Radimem, protože právě tihle chlapi ze staré školy, co už mají za sebou obrovské zkušenosti, nám ukázali, co dělat, aby ta kapela fakt šlapala. Také věci jsem dřív vůbec nevnímal, protože mi to nikdo neřekl. Když jsme podle tohoto schématu začali hrát, tak člověk daleko více vnímá bubny, jeden nástroj je nacítěný na druhý a nehrajeme proti sobě, ale spolu, což udělá s tou kapelou opravdu zázrak, i když se to možná na první pohled nezdá. Najednou začne hrozně šlapat, a i ten pocit lidí, co si poslechnou desku nebo stojí pod pódiem je jiný, víc strhující.
Další věc je nebát se, učit se jazyky, zkusit někam vyjet, osahat si někde jinde terén a pak zjistíš, že ty limity jsou jenom v hlavě a možností je jenom tolik, kolik si sám člověk připustí. A pak třetí věc, nevím teda, jestli to říkat mladým kapelám, aby je to neodradilo, ale hudba samotná je tak 10 – 15 % z toho všeho, co musíš udělat kolem kapely, aby to nějak začalo fungovat. Jinak sedíš u počítače a píšeš, mailuješ, telefonuješ a vede k tomu fakt dlouhá cesta. Vždycky když už stojím na pódiu, tak si konečně můžu odpočinout a jenom hrát, protože do té doby pořád řešíš nějaké věci kolem. Je to samozřejmě vzrušující, jako taková bitva, kde chceš vyhrát a dobít nějaké území a posunout se zase dál – časopisy, rádia, nové festivaly, merch, vymýšlet pořád něco nového, což je taky další důležitá věc, být originál. Například jsem chtěl na naší nové desce mít 3D obal, protože pokud vím, tak to u nás ještě nikdo neudělal a díky tomu vypadá ta naše deska odlišně, zajímavě a originálně. Takže podle mě je důležité uvažovat i tímhle způsobem, být svůj a nebýt jen kopií někoho a tvořit vlastní nápady a když tohle všechno spojíš, tak se ti začne otevírat plno možností a příležitostí.

Teď trochu k Tobě samotnému. To, že jsi skvělý zpěvák a hudebník tu nemusím vůbec zmiňovat, ale zajímalo by mě, jestli jsi měl k hudbě od malička blízko a jestli jsi byl tzv. samouk nebo jsi hudbu studoval?

Někdy v pěti letech, když se dělá zápis na základku, mě chtěl táta dát na školu s rozšířenou výukou hudební výchovy. Sám byl muzikant, v 60. letech hrával a mě nevzali s tím, že nemám hudební sluch. Byl strašně, ale strašně nervózní a fakt veliký trémista. Chtěli po mně, abych zazpíval Kde domov můj? a mně se tak třásl hlas, že jsem ještě uprostřed slova nahlas polknul, no prostě úplný průser. (smích) No a pak ve čtrnácti letech přišel takový zvláštní stav, kdy jsem začal vnímat a slyšet melodie a během týdne jsem popsal tlustý blok různými verši. Díky tomu jsem se začal učit nejdříve na bicí v ZUŠce, potom přišla kytara a basa, na kterou mě učil táta. Nicméně asi po dvou letech, co jsme se učil na bicí mi bylo jasné, že chci stát vpředu a zpívat svoje písničky. Mým učitelem na bicí byl Jindřich Pavlík, výborný hudebník, který např. aranžoval orchestr pro písničku Krásná neznámá od Olympicu a byl opravdu skvělý v tom, že se mnou ty moje písničky vždycky rozebíral, i když byly takové dětské, tak se mi neposmíval a všechno se mnou vždycky rozebral. Bohužel už není mezi námi, velmi brzo zemřel, ale strašně rád na něj vzpomínám.
Pak jsem začal chodit na kytaru ke Zdeňkovi Ceralovi z Ready Kirken a ten mi předal základní techniky, které vlastně hraju dodnes – multižánrovost, od funky, přes blues až po metal a z toho pořád vycházím, protože kytaru mimo jiné už přes dvacet let učím. Začal jsem si i sám vyhledávat na internetu různé techniky a šel si svou vlastní cestou. Každopádně mi hodně dal taky Roland Grapow, ten nás toho opravdu moc naučil, co se týká ladění, tónů, kytarové i vokální techniky, to byla obrovská škola. Další velkou školou byl a stále je Citron – Radim Pařízek a Láďa Křížek, zas styl, jak oni vnímají aranže, songwriting, groove a to všechno kolem, to je něco úžasného! A taky producent Chris Tsangarides, s kterým jsme spolupracovali s Kreysonem. Bohužel už je také po smrti, ale byl to úžasný a pro mě velmi důležitý člověk, na kterého s Láďou často vzpomínáme.

Krom Sebastien máš angažmá také ve dvou velkých českých kapelách – Citron a Kreyson, dříve ještě akustické koncerty s Láďou Křížkem a díky tomu šel Sebastien vždy tak trochu do pozadí. K tomu všemu jsi ještě táta malé princezny a máš řadu dalších činností i mimo hudbu. Jak se dá skloubit čas pro všechny Tvé aktivity?

Díky covidu jsem se naučil i odpočívat a zjistil, co je to mít volný víkend, protože se teď všechno zastavilo, jak Citron, tak Kreyson. Kapely teď vlastně stojí a myslím si, že Kreyson se už ani neotevře, jelikož Citron plánuje dojet turné a točit novou desku, tak si myslím, že na Kreyson nebude tolik prostor, i vzhledem k aktivitám Mika Terrany atd. Ale to mluvím o naší sestavě (Terrana, Grapow). Já osobně jsem taky musel udělat trochu úkrok stranou, protože jsem toho měl opravdu moc. Přestal jsem jezdit s Láďou akustické koncerty, už s ním jezdí jenom kytarista Tomáš Krauz a Kreyson už taky beru jako uzavřenou kapitolu, takže jako moje hlavní dva pilíře teď mám Sebastien, jako takové to moje dítě a Citron, jako takové to druhé adoptivní dítě, protože už šestým rokem spolu jezdíme, což už je taky kus života a velmi důležitá součást mě samotného.

Jaká kapela měla na tebe největší hudební vliv? A koho bys označil za své hudební vzory? Ať už v dětství nebo i teď při skládání nových skladeb.

Když jsem byl malý, tak první věc, kterou si vybavím, je písnička We Can Work It Out od The Beatles. Znám snad každý tón, co kdy nahráli, to byla moje kapela číslo jedna i díky tátovi. Pak v roce 1991 jsme měli chvíli kabelovku a na MTV zrovna běžely ty nejlepší pecky od Michaela Jacksona, Metallicy, Nirvany nebo Genesis. Skvělé alba, skvělé klipy, perfektní produkce a písničky, takže tohle mě taky hodně ovlivnilo. Michaela Jacksona mám velmi rád dodnes, v autě mám celou jeho diskografii a s dcerou Ellinkou ji posloucháme pořád, protože to je skvělá muzika, dobře zaranžovaná a s poselstvím, což je přesně ten princip, co děláme i my se Sebastien. Potom jsem si sám začal vyhledávat různé nahrávky a alba. Když jsem chodil na gympl, tak jsme si šetřil peníze ze svačin a za to jsem si kupoval CDčka, ale v té době nebylo Spotify, YouTube, nebylo kde si je poslechnout, takže jsem něco koupil na blind a občas to dopadlo tak, že jsem si nějaké CD koupil a řekl si „Co to je za sračka?“ (smích), tak jsem zase šetřil měsíc na další a takhle jsem třeba objevil Black Sabath a Ronniho Jamese Dia, což mě velmi ovlivnilo v mé další cestě k tvrdé muzice. Šel jsem i celkem do extrému jako jsou Cradle of Filth nebo Dimmu Borgir, ale neměl jsem jeden vyhraněný styl, spíš jsem se snažil si rozšiřovat portfolio. Samozřejmě jsem se pořád držel mých stálic The Beatles, Phila Collinse, Briana Adamase, které mi zůstaly dodnes. V poslední době jsme si hodně oblíbil staré věci od Pink Floyd nebo Led Zeppelin, ale zároveň pak třeba Linkin Park jsou fantastičtí. Líbí se mi i poprvé věci, pro mě totiž pop není sprosté slovo. Mám rád dobrou muziku jakéhokoliv žánru, takže možná i proto tolik dbám na melodii a na to, aby naše písničky zněly dobře jen s akustikou. Takže moje vlivy jsou ze všech různých žánrů, od Mozarta až po Katy Perry. (smích)

Byla hudba vždycky to, čemu jsi se chtěl věnovat nebo co by Tě v životě naplňovalo? Kam by vedly Tvé kroky, kdyby ses nevydal na dráhu hudebníka?

Já jsem takhle nikdy nepřemýšlel právě, a to je možná důvod, že se mi spousta věcí a snů povedla realizovat, protože jsem si nikdy nepřipouštěl, že by to nešlo. Každopádně poslední čtyři roky jsem muzikant na plný úvazek, což je na jednu stranu super, ale na druhou stranu je to celkem nářez, jak vyžít finančně, protože nemáš stálý příjem. Jsou sezóny, kdy se hraje více, ale pak zas třeba několik měsíců není vůbec nic. Peníze, které našetřím zas narvu do auta, protože najedu tisíce kilometrů, takže mi auto odchází několikrát rychleji než normálně a není to jednoduché. V současné době pracuji na PR oddělení Českého statistického úřadu a jsem tam spokojený, protože státní správa mě baví a v rámci možností si můžu přizpůsobovat pracovní dobu, takže mám prostor i na muziku, rodinu, což je perfektní. Dneska bych ale nešel jen do toho „budeš jen muzikant“. Už toho bylo fakt moc a je pravda, že ty světové kapely jako třeba Black Sabath začínali už jako mladí kluci, bez závazků, plní energie, a to je úplně něco jiného. Vydávali dvě desky ročně, žili spolu na jednom místě, takže to šlo líp, ale my jsme všichni v práci, máme každý rodinu a je to tak správně a chceme to tak mít, protože muzika je něco, co bytostně potřebujeme k životu a tak, jak to máme teď vybalancované, je to nejlepší, kam to mohlo dojít.

Co by si vzkázal na závěr našim čtenářům a fanouškům Sebastien?

Současná situace je sice pro všechny z nás náročná, ale každá doba je na něco těžká a naopak nejlepší. Covid je sice těžká zkouška, ale zároveň je to možnost, jak udělat krok stranou a podívat se na ten náš život z trochu jiného úhlu a říct si, co chci dál do budoucna znovu prožívat, šířit, žít a co ne, což je vlastně to, o čem je celý koncept Sebastien. Když si poslechnete naši desku, tak uslyšíte, jak vnímám svět a o čem si myslím, že by bylo fajn se nad tím trošku zamyslet, takže zkusme to vzít spíše jako příležitost než jako totální průser, který vede do kopru. Každý konec je nějaký nový začátek tak nevěšme hlavu a dívejme se spíše dopředu.

Jirko, moc Ti děkuji za velice příjemný rozhovor a krásná slova na závěr! Opatruj se a těším se na Tvé další plány (nejen) se Sebastien.

Ptala se: Ema Moravcová, foto: Lenka Vaníčková/poskytnuto kapelou Sebastien