První otázka se nabízí: Čím se nabíjíš, že z tebe pořád čiší taková energie na těch koncertech a že pořád chodíš s něčím novým? Kde bereš ty nápady?
Je velmi důležité mít něco, co lidi zaujme, mít fóry. Jsem odpůrcem těch jednoduchých věcí, kdy kapely „pečou“ a „grilují“ lidi ohněm, já to moc nemám rád. Radši mám fórky v písničkách, aby muzika nešla do pozadí. Zrovna třeba u Rammstein se ty ohně hodí, ale spousta kapel tím zastírá své neumětelství, což mě irituje, protože o tom vím. Ale raději mám takové drobné nápady, které lidi potěší, jestliže je to dobrý fór v písničce.
A co se týká energie – díky sportu. To mi umožňuje předvést lidem ten výkon. Vidí, že muzikanti jedou na hranici svých fyzických možností a schopností. Už mi bude taky jednašedesát a musím se udržovat sportem.
Když jsme u toho sportu, jaký sport máš rád?
Plavu, běhám, házím kudly, střílím, chodím na dlouhé procházky se psem… Snažím se zvýšit tu aktivitu a spalování, abych byl ve slušné kondici na koncerty.
Máš děti. Potatilo se některé?
Mám dva syny, oba skončili v pohostinství, takže jsou barmani. Ale ten mladší je můj velký fanoušek a jezdí na hodně mých koncertů.
Dneska tady náhodou není?
Není, dneska je na dovolené. Ale ten mi taky doporučuje kapely, které má rád on, a já tím zjišťuju, co mladí lidi poslouchají. Kupodivu, i tou výchovou, i on také začal tíhnout k těm kořenům, k těm velkým světovým kapelám, které už budou za chvíli končit. Pak má rád i ty další mladý, a ty mi pouští. A já z toho pak čerpám inspiraci, a často je to dobrý. Ne vždycky, protože ta hudba se posouvá do určitého… (zamyslí se) Už se neskládá postaru v té klasické řadě – tónika, dominanta, subdominanta (harmonické funkce, zjednodušeně řečeno základní akordy písně – pozn. red.). Jde to jinam – když to řeknu zjednodušeně, hodně věcí je prostě placatých. Harmonicky placatých. Ale některé kapely jsou výborné.
Tebe k muzice vedli rodiče? Nebo jsi samouk? A čím to, že ses rozhodl pro basovou kytaru?
Rodiče viděli, že tíhnu k hudbě. Oni jsou z generace těch prvních československých rokenrolových kapel, mezi kterými byli Rebels, Blue Effect, Olympic, dokonce i Karel Gott, který začínal jako rokenrolový zpěvák v kožené bundě. Takže rodiče si kupovali singly…tehdy byly hlavně singly, elpíčka přišla o něco později. No a já jsem si s nima zpíval, prozpěvoval na gauči a skákal do rytmu. A máma viděla, že mě ta muzika baví, že jsem rytmický, muzikální, tak mě šoupli na kytaru. Takže jsem chodil do lidové školy umění, pět let, obor španělská kytara…nuda, strašná nuda, samý stupnice, techniku se učíš, a tak. No, ale pak se mi to hodilo. Ale vrátím se k tomu, proč jsem vlastně teďkon basák. V Zikkuratu, což byla moje první zásadnější kapela, byl kytarista Jirka Křivka, který hrál ale opravdu skvěle. Musel jsem uznat, že hraje líp než já. A my jsme původně chtěli mít dvě kytary – takže bych hrál rytmickou, on by sóloval – a že bychom sehnali basáka. Ale nikoho jsme tenkrát nesehnali. Bylo to strašně těžké ho najít. Nějaká inzerce moc nebyla, nebyl internet, nebylo nic. Sháněli jsme po známých, jestli by někdo nechtěl hrát na basu, a nikdo se neobjevil. Takže říkám, hoši, já se obětuju, budu ji hrát já. A Zikkurat – to jádro bylo vlastně fakt jenom ve třech: kytara, basa, bicí.
Před nedávnem jsem dělal rozhovor s tvým kolegou Markem Mendozou; ptal jsem se ho, čím by byl Mark Mendoza, kdyby se nestal baskytaristou. Odpověděl mi, že by asi byl pilotem. Čím by se stal Vilém Čok, kdyby nebyl baskytaristou a zpěvákem?
Obávám se, že bych byl pornoherec. (smích)
Až tak? A je nějaký film, ve kterém…hraješ?
Nene, film není, tenkrát jsem neměl žádné kamery a nic takového. Ale líbila se mi ta práce těch pornoherců – říkal jsem si, že je to příjemný džob a že by mě to bavilo. Řek ti to ještě někdo někdy, že by chtěl být pornoherec?
Ne!
Já bych rád. Jen už to nestihnu. (smích)
Ještě by se to dalo!
Anebo kdybych…joo, tak uvidíme! (smích)
Máš v kapele nového mladého kytaristu Michala Brože. Je výborný! Jak jsi se k němu dostal? Vypsal jsi konkurz, nebo ti ho někdo doporučil?
Snažím se, aby lidi, které kolem sebe soustřeďuju, byli excelentní hráči, a stavím na tom i své show – na virtuozitě těch muzikantů. Ode mě právě odcházel jiný kytarista, také známý – Mimi, který hrál například s Alešem Brichtou (Miloš „Mimi“ Knopp, s Alešem Brichtou hrál v ABbandu – pozn. red.) Je velmi zručný a je to můj kamarád. Odcházel ale do jiného projektu a dohodil mi kluka, který mi pak dohodil Míšu Brože. (smích) Je to taková řetězová reakce. Míšovi je čtyřiadvacet let a je to velice talentovaný kytarista, který je v této fázi asi jedním z nejlepších, ne-li tím nejlepším v jeho věku u nás.
Loni jsi slavil kulatiny. Co bude, až ti bude přes sedmdesát, pětasedmdesát – co bude, až ti bude jako Micku Jaggerovi? Budeš ještě hrát?
Je to docela legrace, zabřednout myšlenkama do budoucnosti, co se stane za pár let. Já jsem si třeba říkal v padesáti, že v šedesáti skončím. A teď vidíš – je mi šedesát, a furt jedu. Já bych se asi spíš držel hesla – nikdy neříkej nikdy. Máš nějakou cestu…říká se, že cesta je cíl, já tvrdím, že cesta není cíl, že cesta je směr. A když máš dobrý směr, tak je to všechno OK. K tomu musíš mít samozřejmě zdraví, musíš být v kondici. Takže musíš dělat všechno s mírou. Všechno s Mirkem. (smích) Přiměřeně pít, sportovat, nestresovat se, což je ale blbý, tahle branže je na tohleto těžká. Ale tak se snažím proplouvat a myslím, že při troše štěstí bych to mohl do těch sedmdesáti dojet.
Těším se na to. Doufám, že se na těch tvých kulatinách potkáme a že budu akci fotit. Teď ale obrážíš festivaly s novým cédéčkem Čtyři kruhy. Některé písničky z něj i hraješ přímo live…
Snažíme se předvést lidem část alba naživo, hrajeme z něj asi čtyři věci. Je to určitý průřez. Snažil jsem se zpracovat některá neobyčejná textařská témata. Například vztah lidí k planetě, ta píseň se jmenuje Jménem lásky. Nebo vztah starých partnerů k sobě. Ne těch mladých, ale těch starých. Lidí, kteří spolu vydrželi třeba padesát let. To je píseň Nebylo to mezi náma vždycky růžový. Anebo třeba zrovna titulní píseň Čtyři kruhy – o tom, jaké zásadní kroky má muzikant udělat k tomu, aby byl úspěšný. Je to vlastně turné, které mi přerušil covid. Takže po následující dva roky budeme propagovat tohle album.
Vildo, děkujeme ti za rozhovor. Ať se ti daří, ať máš plné sály, haly, fesťáky, a doufám, že se zase brzy potkáme.
Taky díky. Čau!
Ptal se a fotil: Petr Dio
