Myles Kennedy v Akropoli: talent a charisma pod drobnohledem

Zatímco první Kennedyho introspektivní sólovka Year of the Tiger (2018) nabídla posluchačům více
méně akustický bluesový a country zvuk a obraz zadumaného člověka, jenž se vyrovnává se svým
dětským traumatem v podobě úmrtí otce, navazující deska The Ides of March (2021) svázala její
žánrový základ pomocí mašlí utkaných z elektrických kytar do rockovějšího balíčku. Kennedy se na ní
stal pozorovatelem, který si všímá znepokojujícího stavu světa. Ve své třetí řadovce The Art of Letting
Go z první půli října staví písně prvořadě na rockových riffech a nespojuje je jednotným textařským
ani hudebním konceptem. Na obou rovinách vychází z přítomného okamžiku – nejen z role zralého
muže učícího se přijímat život tak, jak se děje, ale i z pozice tvůrce pohybujícího se na několika
hudebních polích. Ve svém novém počinu kombinuje říznost ostrých kytar s těžkými, temnými riffy a
prokládá progresivní momenty lehkostí zvukově rozjásaných melodií.

Pestrou syntézu přineslo i Kennedyho pražské vystoupení. Ačkoli postrádala úvodní skladba The Art
of Letting Go (odkazující svým názvem nejen k názvu alba, ale i celého turné) tah na branku a
působila poněkud unaveným a nesmělým dojmem, po uplynutí několika málo písniček si posluchač
uvědomil, že po jeho prvotních rozporuplných pocitech už není vlastně nějakou dobu ani památky a
k dalším naštěstí chybí důvod. Hlavní hvězda večera byla ve svém živlu a očividně i ve výborné,
uvolněné náladě. Bylo vidět, že vystupování v komornějších klubech umělce skutečně baví – neustále
udržoval oční kontakt se svými fanoušky, a to nejen s těmi bezprostředně před pódiem, ale i na
ochozech po obou stranách sálu, komunikoval s nimi nejen prostřednictvím slov, ale také mimiky,
usmíval se na ně a rozdával jim trsátka.

Kennedy, který je považován za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti, obsáhne ve svém
čtyřoktávovém hlasovém rozsahu pestrou škálu barevných odstínů a dokáže písním propůjčit
specifický náboj. Některé pěvecké party si mírně upravuje tak, aby se v nich cítil pohodlně či aby
skladba gradovala, občas některé závěry frází zarecituje, čímž jim dodá punc naléhavosti. Jeho zpěv
tak zůstává živý a autentický. Se stejnou suverenitou a brilantností ovládá i kytaru – ostatně právě
tento nástroj jej před mnoha lety přivedl ke studiu hudební teorie populární hudby a jazzu,
k lektorství hry na kytaru a zejména i k prvnímu angažmá na postu jazzového kytaristy.

Když se muzikant nořil do svých kytarových sól (bez ohledu na to, zda šlo o baladu ve stylu Worried
Mind, pohodovku Get Along nebo vypalovačky typu Saving Face či Say What You Will), bylo zcela
očividné, že pro něj v tu chvíli existuje pouze svět jeho kytary. Umělec střídal nástroje s každou nově
příchozí skladbou jako na běžícím pásu. Před začátkem písně In Stride se dokonce chopil rezofonické
kytary a přenesl celou Akropoli kamsi na americký jih mezi kovboje. Jeden z nejsilnějších a možná
také z nejpřekvapivějších momentů večera přišel společně s písničkou Lover z repertoáru Alter
Bridge. Kennedy ji odehrál v minimalistickém provedení na španělku bez doprovodu kapely a po
doznění jejích posledních tónů ho vlna jásotu fanoušků málem smetla z pódia.

Během sólových koncertů vystupuje Myles Kennedy se svým dlouholetým kamarádem bubeníkem
Ziou Uddinem a s baskytaristou Timem Tournierem. Ačkoli v průběhu koncertního setu využívá
pedálové efekty, nelze čekat, že se fanoušek dočká písní ve stejné podobě, v jaké je zná z desek, kde
obsahují paralelně vícero kytarových linií. Než by umělec kvůli jejich doslovnosti využíval částečný
playback nebo koncertoval s větším počtem kolegů, volí raději úpravu aranží s vědomím, že v
tříčlenné sestavě nedostane z reproduktorů natolik plný a komplexní zvuk jako na originálních
nahrávkách.

Ano, zejména v případě starších kousků z repertoáru (třeba v A Thousand Words) se zapřisáhlý
„mylesovský“ fanoušek neubrání dojmu, že mu v živém provedení skladeb chybí drobné zvonivé
detaily, které zná z originálů, a přehrává si chybějící melodickou linku alespoň v hlavě. To však
neznamená, že písničky z prvního či druhého alba působí naživo prázdně – i když nekopírují prvotní
předlohu, fungují tak, že nezasvěcený posluchač nevytuší, že prošly aranžérskými úpravami. Obecně
lze tvrdit, že právě tyto skladby nabývají syrovější podoby, která jim v intimnější klubové atmosféře
ve výsledku sluší. Výrazně se proměnila například původně akustická Year of the Tiger, gradující ve
své hrubozrnnosti postupně až do podoby drsné vypalovačky s garážovým zvukem. Rozhodnout,
která verze sluší písni víc, by bylo téměř příslovečnou Sophiinou volbou.

Mezi klenoty setlistu patřila bezesporu novinka Behind the Veil, několikaminutová progresivní
bluesující záležitost, která ve své rozvolněné struktuře obsáhne změny rytmiky i náboje a ani na chvíli
nedovolí posluchačově mysli, aby si vyrazila na špacír. Kennedy se dokonce nechal slyšet, že právě
tento kousek patří k jeho nejoblíbenějším dílkům tvořícím skládačku jeho nové desky. Výborně
vyzněla i epická Blind Faith, silná baladická záležitost z debutu, jež svou gradací způsobovala husí kůži.
Kennedy prokládal temnější nebo údernější kousky (Wake Me When It’s Over) zvukově jásavějšími,
které připomněly některé ze starších songů Alter Bridge (Miss You When You’re Gone), nebo
písničkami jako z dílny Slashe a The Conspirators (Mr. Downside). V živém provedení výrazněji
vynikala podstata jednotlivých skladeb, například bluesová kostra písně Nothing More To Again nebo
rock’n’rollové srdce Devil on the Wall.

Poměrně náladově i žánrově pestrý repertoár, zahrnující různorodé odstíny americany, blues rocku a
přímočarého i alternativně-progresivního hard rocku, působil díky aranžérské ucelenosti příjemným a
komplexním dojmem. Myles Kennedy je člověkem, jenž hýří nápady. Tvoří ze své vlastní bytostné
potřeby – jeho sólová tvorba postrádá ambice bořit hitparády a lapat do sítí nové fanoušky. Ti si ho
objeví sami. Koneckonců bylo patrné, že lidé, tísnící se ve vyprodané Akropoli, velmi dobře věděli,
koho si jdou poslechnout. Celý večer provázela milá a příjemná atmosféra, která neprýštila pouze
z celkové hudební produkce a nálady diváků v sále, ale zejména i z energie protagonisty stojícího na
pódiu. Charismatický Kennedy působí dojmem vyrovnaného muže, jenž našel svůj vnitřní klid a
nepotřebuje si na nic hrát. I když dokáže ve společnosti Alter Bridge roztleskat velké sály (a se
Slashem po boku dokonce i stadiony), malá scéna mu sluší. V komorním prostoru totiž vynikne nejen
jeho mistrovství, ale také osobnost.