Jak se ti líbí dosavadní průběh aktuálního turné Drumming Syndrome?
Já si hlavně moc užívám to samotné hraní. Na programu tohoto turné jsem tvrdě dřel a dva měsíce před jeho začátkem jsem se ve zkušebně nevěnoval ničemu jinému. Každý den pět hodin přípravy. Je v něm třeba o něco víc populárních melodií, které všichni určitě poznáte, samozřejmě různé rockové a metalové skladby, a má bubenická sóla. Chtěl jsem to udělat pestřejší stylově, tak jsem zařadil i popové záležitosti, trošku jazzu a fusion, jsou tam i mé verze filmových soundtracků, které jsem si upravil do svého Drumming Syndrome pojetí.
Takže si teď hrozně moc užívám koncerty, jsem všude nadšený z návštěvnosti, atmosféry… Je fakt neskutečné, kolik lidí teď na toto turné chodí. Jsem z toho i překvapený, zároveň ale je to i zpětná vazba pro mě, že to, co dělám, má smysl. Ta energie, kterou do toho vkládám, se mi tak vrací zpět. Vážím si toho, že můžu své bubnování takto sdílet s tolika lidmi a mými fanoušky. Po každém koncertě je mezi nimi neskutečné nadšení. Myslím si, že můj nový program je jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Nejlepší. (smích) Trvá téměř dvě a půl hodiny, takže je to i pro mě docela velký bubenický maraton a zápřah. Celé ty dvě a půl hodiny do toho jdu naplno. Snažím se o to, aby diváci byli stále soustředění, aby je to bavilo, aby ani na chvilku nebyli myslí mimo Drumming Syndrome a stále jsem udržoval jejich pozornost. Musím do nich vložit veškerou svou energii. Což při one-man show není jednoduché, a jsem tedy šťastný, že se mi to, myslím, daří. Takže díky všem, kdo na něj chodíte a užíváte si to se mnou.
Co říkáš na to, že se o tobě hovoří jako o tom stále skromném klukovi, kterého nezměnila popularita?
Nevím, jestli se takto o mně hovoří, ale jestli ano, jsem za to samozřejmě rád. Myslím, že nemám důvod, aby mě určitá popularita měnila. Baví mě, co dělám, a zároveň si vážím toho, čeho jsem všeho zatím dosáhnul. Také vím, že to nebylo zadarmo. Je to mnoho a mnoho hodin ve zkušebně, ztráta „běžného“ životního stylu, podřizuju tomu hodně. Takže o nějaké namyšlenosti nemůže být řeč. Protože vím, co dělám, a dělám to s radostí.
A i na těch svých zahraničních cestách, kde bubnuju, mám možnost poznat, že moji bubeničtí oblíbenci, moje vzory, se kterými se tam setkávám, jsou všichni naprosto v pohodě jako lidi a osobnosti. Nemají vůbec žádné hvězdné móresy a manýry. Většinou jsem poznal, že když člověk něco umí a něčeho dosáhnul, je naprosto v pohodě. Myslím si, že to bývá spíš naopak. Lidi, kteří mají v sobě neúspěchy, mindráky, zároveň na sobě ale ani nepracují, se to pak často snaží dohnat tím, že jsou namyšlení a chovají se „ne úplně v pořádku“. Ale je to i dobou – tihle lidi to často třeba prezentují na sociálních sítích, kde jsou velice aktivní ve svých kritických, negativních komentářích a příspěvcích, tam se cítí být hrdiny. To je pro ně jednoduché… Ale to mě nezajímá. Když se ti v něčem daří, naplňuje tě to, baví tě to, rozvíjíš se a podobně, nemáš důvod být namyšlený a negativní…
Jak šla tvoje popularita nahoru, zdá se, že jsi začal i víc řešit svou image a vytvořil sis typický styl: čepice, korálky na zápěstí, na krku apod. Je toto nějak cílené?
Myslím, že to všechno šlo tak nějak postupně. Úplně ze začátku jsem to asi nějak neřešil, to oblékání a jak vypadá člověk na pódiu. Ale postupem času člověk zjistí, že to je taky důležité. Chce to vypadat na pódiu a před lidmi dobře. Vždyť na tebe koukají. (smích) Poslouchám spoustu kapel, které nejen dobře hrají, ale i dobře vypadají. Mám spoustu svých bubenických i jiných oblíbenců – hudebních i z jiné umělecké sféry, a nějaká ta image k tomu vždycky patří. Myslím si, že není – aspoň pro mě – ideální jít na pódium tak, jak jsem přijel na koncert v dodávce. Baví mě sledovat rockové stars jako Slash, Nikki Sixx, Guns’n’Roses, Mötley Crüe, Metallica a spoustu dalších. Mám tyhle kapely rád, a všichni mají určitý svůj styl. Všichni chtějí vypadat na pódiu dobře a i tímto způsobem prezentovat svoje hudební vize. Patří to k tomu, a i já se na tom snažím pracovat a nějakým způsobem to postupně rozvíjet. Vždy to ale musí být přirozené, musí to k vám sedět a musíte být v tom být přesvědčivý. Kdybych se namaloval jak Mötley Crüe v osmdesátkách, asi bych tím moc nezabodoval. (smích)
Říká se o tobě dále, že tvá hra na bicí je atrakcí i vizuálně. Je v nejlepším slova smyslu zábavné se na tebe při hře dívat. Při hraní řádíš a je vidět, že si to i sám užíváš…
Jasně, užívám si to. (smích) Ale užívám si to taky proto, že si jsem si jistý v tom, co hraju. A abych si v tom byl jistý, jsem spoustu hodin ve zkušebně. Cvičím a pracuju na tom, abych se u toho naživo na pódiu cítil dobře. Abych se nemusel nonstop tolik soustředit na to, co hraju, ale abych si to mohl i užívat – všechno to kolem, ty lidi, tu energii, a všechno to skloubit dohromady. Při Drumming Syndrome jsem na tom pódiu navíc sám. Nemám možnost se schovat za spoluhráče. (smích) Takže musím ty lidi navíc i zaujmout tou show, nejen bubnováním, ale i tím kolem – právě i tím, jak za těmi bubny vypadám, jak se u toho tvářím, jak se pohybuju. Jednoduše – celé to s těmi lidmi sdílet i tímhle způsobem.
