Aleš Brichta 60: Na pódiu vlály vlajky, gratulovala i Eva Pilarová

Aleš Brichta je bezesporu výraznou osobností nejen tuzemského metalu, ale i celé české hudební scény. Šedesáté narozeniny, které oslavil letos v srpnu, pro něj byly tedy příležitostí uspořádat hudební oslavu – koncert s hosty, se kterými ho pojí spolupráce či rovnou dlouholeté přátelství. Datum 6. 10. bylo zvoleno symbolicky – jako šest desítek let života. Koncert hostilo Forum Karlín, kde je díky některým zahraničním umělcům rock a metal vlastně jako doma.

Možná trochu překvapivě měl koncert i moderátora z prostředí zcela mimo oblast tvrdé hudby – herce Tomáše Měcháčka. Po jeho úvodním slovu začal Aleš Brichta Project v čele se samotným oslavencem koncert příznačně písní Proč od Arakainu. Právě o šedesátce se v ní zpívá ve smyslu určitého milníku, což si Aleš mírně upravil v souladu s tím, že už ji dovršil. Jedna z nejznámějších písní od Arakainu, Ztráty a nálezy, umocnila emocionálně silný začátek koncertu.

Prvním hostem byl zpěvák Vitacitu Dan Horyna, který – jak Aleš trefně podotkl – pomáhal bojovat o ten náš svět, který dnes máme všichni rádi – o metal, který neměl za minulého režimu na růžích ustláno. Dan zazpíval píseň právě o těchto kapelních začátcích – Nesmíš to vzdát, která svého času pomáhala psát úvodní kapitolu hudební dráhy Arakainu. Až obdivuhodně energicky se při tom pohyboval po pódiu, což pochvalně komentoval i Aleš sám. Z jiného soudku bylo pak vystoupení Romana „Izziho“ Izaiáše s písní Šeherezád, na kterého Aleš navíc prozradil, jak se z něj svého času jako producent alb Dogy snažil vymýtit typický karvinský přízvuk.

Kamil Střihavka je dlouholetý Alešův kamarád z doby, kdy spolu působili v muzikálu Jesus Christ Superstar, a v tomto duchu ho také Aleš uvedl na jeviště. Došlo na první píseň toho večera z Alešovy sólové tvorby – Když po tobě jdou, při které hrají důležitou hudební roli klávesy Zdeňka Vlče. O své možná nejznámější sólové písni Barák na vodstřel uvedl Aleš, že když si ji jako kluk brnkal na španělku, nenapadlo by ho, že ji bude zpívat na koncertě ke svým šedesátinám.

Bubeník Roman Haase pak rozvířil paličky v bubenickém sóle…a jen co dohrál, v nejlepším slova smyslu na pódium vtrhl Josef Vojtek. Frontmana Kabátu je všude plno, kdekoli se objeví, a umí přítomné nakazit dobrou náladou. Píseň Andílek, kterou interpretoval, má vážnější text, ale on dokázal vyzdvihnout její pozitivní momenty a přesvědčit nás o lidské stránce jejího příběhu.

Již déle před koncertem bylo avizováno, že celý tento večer bude mít i charitativní rozměr – část výdělku z každé prodané vstupenky putovala ve prospěch organizace Klokánek pomáhající ohroženým dětem. Vybraných 71.000 Kč zaokrouhlil starosta Prahy 8 Ondřej Gross na osmdesát tisíc.

Na Alešových koncertech samozřejmě nesmí chybět jedna z nejznámějších písní, které kdy nazpíval – Dívka s perlami ve vlasech. Prozradil, že ji i po těch letech zpívá rád. Jediné, co ho na ní netěší – rádia ignorují novinky a vracejí se stále k jednomu hitu. Pak již poradil přítomným, aby se šli občerstvit, a byla vyhlášena půlhodinová pauza.

S Lucií Roubíčkovou (Black Bull) Aleš Brichta spolupracoval, a kromě toho jsou dobří kamarádi. I proto si mohla dovolit přichystat mu malé překvapení: přímo na pódiu ho korunovala (pomocí skutečné koruny) králem českého metalu. Byla to dojemná chvíle jak pro oba protagonisty, tak pro celý sál, neboť nikdo již léta nepochybuje o tom, že je to tak. Spolu si dali duet Nejde to, nejde.

A poté začal Aleš Brichta zeširoka, že by rád pozval na pódium také někoho z mladší generace, v koho lze vkládat důvěru, že se něco naučí a bude jednou úspěšný…byl to povedený fór, neboť na scénu nastoupil Petr Janda (Olympic). S Alešem se znají nejpozději od dob, kdy Petr Janda pomáhal svým projektem Rockmapa začínajícím metalovým kapelám dostat se k posluchačům díky vydávaným singlům. Dali si duet, který spolu i napsali – Co hledá klaun. Dělají si v něm navzájem ze sebe legraci kvůli přibývajícím létům, ale zároveň se shodují, že je stále láká stát na pódiu. Moravskou metalovou scénu reprezentoval Jaroslav Albert Kronek. Jeho hudební přání bylo jednoznačné – Devět životů.

Již při oznámení Alešova narozeninového koncertu se ve výčtu účinkujících skvěla tajemná zmínka o zahraničním hostovi. Jeho jméno bylo odtajněno skutečně až na místě – byl jím vynikající kytarista a zpěvák Danny Vaughn z americké skupiny Tyketto. Skromně a sympaticky působící Danny zavtipkoval o své bílé košili mezi černě oděnými metalisty a vystřihl dvě skladby, mezi nimi i hit Forever Young. Jeho vystoupení působilo příjemným, velmi profesionálním a svěžím dojmem. Nebylo pochyb, že měl Aleš při výběru zahraničního hosta šťastnou ruku.

O Evě Pilarové je známo, že se narodila ve stejný den jako Aleš Brichta, jen o dvacet let dříve. Ani ona nesměla na koncertní oslavě jeho narozenin chybět. Spolu si zazpívali duet Dávno a Eva slíbila, že až bude slavit osmdesátiny Aleš, ona přijde. Další z dojemných chvil ocenili diváci velkým potleskem.

Aleš Brichta připomínal během tohoto večera všechny etapy své kariéry, tedy i projekt Zemětřesení, kde stál za mikrofonem. Skladba Jsem prý blázen jen patří v rámci repertoáru Jiřího Schelingera k těm, které Alešovi vždy seděly nejvíc. Po jejím doznění připomněl Aleš muzikanty, kteří již nejsou mezi námi a se kterými se znal, mimo jiné nedávno zesnulého Karla Gotta. Následně si vyžádal minutu ticha v sále k uctění jejich památky. Schelingera připomněl pak ještě coververzí Deep Purple – Šípková Růženka (v originále Soldier of Fortune).

Píseň Apage Satanas od Arakainu má status finální písně koncertu, a Aleš si ji vybral do závěru regulérní části programu i pro svůj narozeninový večer. Poté přišel pogratulovat ještě Petr Kolář, kterému Aleš svého času pomyslně předal mikrofon v Arakainu. Kolář přispěl do programu písní Brána iluzí.

Poté na pódium nastoupila kompletní formace Hattrick a zahrála stejnojmennou, skrytě smyslnou píseň i fotbalovo-posmutnělý příběh Jako bůh musíš hrát. Velké finále pak přišlo s hitem Nechte vlajky vlát, při které na pódium nastoupili všichni, kdo toho večera blahopřáli písní. A vlajky skutečně zavlály – v rukou nově příchozích hostů dr. Petra Pečeného a Lou Fanánka Hagena. Velké, červenobílé, se siluetou oslavencova portrétu a nápisem Aleš Brichta 60. U vstupu si fanoušci předtím vyzvedli malé bílé potištěné vlaječky, a tak se celé hlediště ochotně přidalo. Při závěrečném refrénu zasypaly celou halu konfety v barvách naší státní vlajky, a symbolicky tak zatáhly oponu za tímto večerem nabitým hvězdami.

Jedinou problematickou situací byla nemožnost opuštění sálu na kýženou cigaretu venku před vchodem: někteří diváci si nevšimli nové označené smoking area a vydali se tradičně k hlavnímu vstupu, kde jim ochranka neumožnila odejít. Někteří nedočkaví fans si tak zapálili už v předsálí u vchodu. Ale i tato nepříjemnost se nakonec vyřešila. Stejně tak některé mrzela absence hotovostních plateb, protože o tom dopředu nevěděli a platební kartu si s sebou nevzali.

Narozeninový koncert Aleše Brichty za doprovodu plejády dalších hvězd byl však jednou z emocionálně silných událostí letošního roku a všem, kdo ho navštívili, zajisté zůstane dlouho v paměti.

Text: Sylva Kaplanová, foto: Honza Švanda