Petr Tománek, klub Mír v Uherském Hradišti: Při Napalm Death pršelo ze stropu

Jak jste se dostal ke své současné profesi v hudební branži?
Hudba mě bavila vždycky, a tak jsem se počátkem 90. let – jako mladý nadějný stavební projektant tehdy působící v Brně – vrhl do podnikání. Otevřeli jsme si s kamarádem Richardem první soukromou hospodu v okrese. Měla sál, kde jsme pořádali koncerty, vesnické tancovačky, diskotéky, hodové zábavy. Bral jsem to jako příjemné zpestřující víkendové hobby k té stavařině, což se ale mělo brzy změnit.

Jak začala vaše éra v klubu Mír a jak na tuto dobu vzpomínáte?
Chvíle změny nastala v okamžiku, kdy nás oslovil Jirka Králík, tehdejší ředitel Městských kin (neboli kin Hvězda a Mír) v Uherském Hradišti, abychom mu pomohli rozjet hudební klub v budově tehdejšího kina Mír. My se měli starat o provoz klubu, jelikož jsme měli zkušenosti v tomto oboru, a organizace Městská kina měla zajišťovat koncertní program. Postupem času jejich zájem o dění v klubu uvadal, což vyústilo v to, že jsme po pár letech klub kompletně převzali a budovu kina, tedy prostory klubu, si pronajali přímo od města.
A tehdy jsem opustil práci v Brně a začal se podnikání i klubu věnovat naplno. K vedení klubu jsme si tak nějak samovolně přibrali navíc i hudební bar o dvou patrech na okraji města, který jsme kompletně vybudovali, a dále celkem úspěšně provozovali i hospodu.
Ale zpátky k Míru. Protože klub stále ještě připomínal spíš kino než hudební klub, bylo nutné prostor přizpůsobit novému účelu a přikročit k rekonstrukci. Ta první byla v roce 1997. Těch rekonstrukcí pak bylo několik, až jsme se dopracovali do současné podoby, která se s ohledem na velikost a další dispozice blíží ideálu. Do hudební a světelné aparatury jsme museli zainvestovat kompletně, úplně od píky, a tím ta nová éra Míru vlastně odstartovala. Mimochodem, původně se klub nejmenoval Mír, ale U-klub. To jsem ovšem ihned po převzetí změnil, i s úcty k tradici, na klub Mír.

Jaké hudební žánry tvořily jádro programu dříve, například v 90. letech, a jak je tomu nyní?
Celou dobu si dáváme záležet na tom, abychom pokrývali široké spektrum hudebních žánrů, protože menší město určitou specializaci, respektive zaměření na jeden nebo dva žánry, logicky neutáhne. Pravdou ale také je, že tvrdší žánry se tu usadily asi nejvíc. Ta obliba žánrů se za ty tři dekády, kdy tu jsem, převalovala – chvilku vládl rockový mainstream až crossover, pak metal se svým širokým záběrem různých stylů, někdy i popík, a ani punkáči si rozhodně nemůžou stěžovat, že by se na ně zapomínalo. Techno a house byly na konci tisíciletí taky fenoménem a dodnes vzpomínáme na tehdejší návštěvnicky asi nepřekonané párty. V devadesátkách sem jezdily klubové rockové a metalové špičky z Evropy doslova za pusu jen proto, aby kapely nabraly nové fanoušky a ukojily svou zvědavost, jak to vlastně za tou železnou oponou vypadá. Ta doba se už opakovat nedá, současnost je už srovnatelná s Evropou – to se týká jak nároku zahraničních kapel na vybavení klubu, tak i výše honorářů. Klub ale spolupracuje s agenturami, které vozí do republiky zajímavé zahraniční kapely, takže ta kontinuita se zachovala. I teď tady na Míru můžeme vidět a slyšet spoustu špičkových evropských kapel, zejména metalových. Mír je jedním z míst, kde se s oblibou zastaví třeba na trase Praha-Budapešť nebo Praha-Bratislava.

Jak se během těch let proměnilo vaše publikum?
Souvisí to asi nejvíc s dostupností hudby dříve a nyní. Teď si méně známou kapelu každý nejdříve proklepne, těch zdrojů je nekonečné množství. Tím chci říct, že nikdo nejde na koncert něco objevovat, ale jde za jistotou a přesně ví, co dostane. Klubové koncerty jsou a budou naprosto nenahraditelné, jednak svou atmosférou sdíleného okamžiku, ale také tím, že si na muzikanty doslova můžeš sáhnout a zblízka je konfrontovat se svou představou o nich, a mnohdy si s nimi i dát pivo na baru. Anebo, a to už je pro fajnšmekry – zjistit, jaké krabičky a různá technická udělátka ten který muzikant používá, případně to s ním po koncertě i prodiskutovat, když se zadaří.
Ale pokud mohu na tuto otázku odpovědět jednoduše, řeknu, že se publikum nezměnilo, jen ty devadesátky byly divočejší, víc se pilo a lidi se dokázali víc odvázat. Ale zase třeba teď chodí na některé starší kapely i lidé, kteří stárnou s kapelou, takže ve srovnání s dobou dřívější chodí víc i starší ročníky. A ti nejmladší a hodně mladí? Ty teď nejvíc oslovuje rap.

Jaké nejslavnější kapely se vám již podařilo hostit a na který koncert vy osobně vzpomínáte nejsilněji?
Já to asi musím brát silně osobně přes vzpomínky a emoční náboj, který ve mně ten který koncert zanechal, včetně zařazení do dobového kontextu. První koncert světově známé kapely klub téměř zbořil. Byli to angličtí představitelé extrémního metalu, dnes tomu říkáme grindcore – birminghamští Napalm Death, v roce 1997. Předprodej tehdy nefungoval, takže vstupenky bylo možno koupit jen přímo na místě. Po otevření dveří se nahrnuly davy lidí a totálně zaplavily nepřipravený Mír -vyprodáno bylo za pár desítek minut, ale lidí neustále přibývalo a nebylo k hnutí. Stalo se totiž, že dav vylomil zamřížované okno od dámského WC, a tudy proudili ilegálové – a než se na to přišlo, počet návštěvníkú narostl asi dvojnásobně. V sále by špendlík nepropadl a „pršelo“ – na stropě se totiž pot z davu srážel a vytvářel déšť. Dnes věc naprosto nemožná!
Další skvělý zážitek nám někdy na přelomu tisíciletí připravili američtí průkopníci hardcore metalu s přesahem do punku Agnostic Front, kteří z New Yorku přivezli u nás i v Evropě nevídaný crosssover. Dodnes figurují v hudebních encyklopediích jako zakladatelé tohoto hudební multižánru. Přijeli obrovským tourbusem, zaparkovali nekompromisně před klubem, a ještě než jejich bedňáci vyskládali hudební aparaturu, muzikanti si v sále vyložili malou posilovnu a dali si hodinku tvrdého workoutu, mohutně posilovali a zvedali celkem velké váhy na benchpress. Dávno vyprodaný koncert měl tak neuvěřitelný drive, že nás to téměř odfouklo na protější stěnu sálu, ale pozor – zvukově to bylo tak vycizelované, že jste si vychutnali každé hrábnutí do strun nebo bubenický brejk. Dokonalá přehlídka muziky světového formátu.
Speciální vzpomínku mám ale z roku (tuším) 2005 na norské blackmetalisty Gorgoroth. Předcházela je pověst totálních rebelů, satanistů, no prostě enfant terribles hudební scény. V několika zemích jim koncerty zakázali, k nám pokračovali ze slovenské Žiliny, kde se koncert nekonal kvůli silným protestům místních církevních představitelů. Přijeli drobní sympatičtí chlapíci se zálibou v popíjení kávy – zpěvák Gaahl vypil asi dvanáct šálků, a s ním jsem se díky tomu i na čas skamarádil. Nastal večer, nasoukali se do svých úborů s hroty, nazuli si boty s deseticentimetrovými podpatky, nabělili si obličeje – a stala se z nich monstra, která si vyprodaný klub totálně podmanila. Měli svoje dvoumetrové bodyguardy, takže hrůza čišela ze všech stran…a od té doby miluji koncerty metalových extrémistů – je to totiž skvělé hudební divadlo se skvělými sólisty. Ortodoxní prominou, ale tak to vnímám já.
Nerad bych ale zapomněl na naprosto úžasné koncerty Jolly Joker se zpěvákem a kytaristou Petrem Kumandžasem, kteří několikrát klub vyprodali v těch devadesátkách. A málokdo si dnes ještě vzpomene na skupinu Egypt, která byla asi úplně první kapelou, která na Míru hrála, tenkrát v roce 1991, a v ní Kumandžas seděl za bicími – ale tady si nejsem úplně jistý…ty devadesátky si stejně nikdo moc ostře nepamatuje?
No a samozřejmě Krabathor, nejkultovnější z deathmetalových kultů, moji kamarádi a největší oblíbenci – a koncert někdy v roce 2016, kdy se sešli po letech, aby odehráli tzv. dvoják, tedy dva vyprodané koncerty za sebou, které i nasnímali a vzniklo neskutečně skvělé koncertní DVD.

Památné jsou také koncerty Waltari na Míru, ten před lety i ten nedávný. Jak se podařilo dostat tuto zajímavou kapelu k vám?
Ten první koncert Waltari v polovině 90. let má na svědomí Pedro Hejtmánek, svého času manager již zmíněné, ale bohužel hibernující kapely Krabathor. Podařilo se mu něco, co bylo asi kouzlo nechtěného – zachytit a dovézt světovou kapelu těsně před vrcholem popularity do malého klubu. Na ten koncert všichni vzpomínáme jako na jeden z největších zážitků. Pak tady byli ještě asi dvakrát, ale ten první panenský koncert už nepřekopli – tedy alespon v očích a uších pamětníků.

Jakou kapelu nebo sólového umělce byste na Mír do budoucna rád přivedl?
Začnu nereálným přáním – chtěl bych, aby tady zahrál David Byrne ze skupiny Talking Heads, a taky třeba Tom Waits, ale nevím, na co bych je utáhl. Takže „z hrušky důle“, jak se říká tady na Slovácku, a odpovím pozvánkou na připravované letošní podzimní koncerty. Těší mě, že se mi sem podařilo pozvat Kafka Band, což je kapela, ve které jsou špičkoví muzikanti v čele se zpěvákem skupiny Priessnitz Jaromírem Švejdíkem. Kapela dosáhla věhlasu v zahraničí a letos má u nás třeba jen čtyři nebo pět koncertů. Pak se po čase zjeví Wohnout nebo Peneři strýčka Homeboye, dále kapela Poletíme, Cocotte Minute, metalisti Cytotoxin, punk v podání NVÚ, SPS, srandokapela Morčata na útěku a další skvělé party.

Mír je známý svou originální výzdobou. Například lidové ornamenty po stranách pódia jsou tak typické, že u každé koncertní fotografie zabírající vaše pódium fanoušek i bez dalšího popisu ihned ví, kde se koncert odehrával. Přitom, jak od vás již vím, měly tyto ornamenty padnout za oběť rekonstrukci klubu. Jak se je podařilo zachránit?
Když jsme budovu přebírali, byly ty modrobílé ornamenty naprosto zničené, skla rozbitá. Z původního stavu zůstalo snad jen dvacet procent, zbytek byly poměrně neúspěšné napodobeniny různých odstínů modré a působilo to nevkusně. Spousta lidí mě přemlouvala, at to odstraním, že je to kýč atd. Ale mně se to balancování na hranici kýče líbilo, a také jsem to bral jako nikde jinde neviděný prvek, tudíž se to stalo signifikantem klubu. Při pohledu na fotky z koncertů je hned jasné, kde se akce konala. Podařilo se nám podle zbytků původních reliéfů zrekonstruovat ornamenty, s přihlédnutím k původnímu odstínu modré, který jsme poctivě konzultovali s odborníkem. Část originálu jsme pietně archivovali ve sklepení klubu. Na některé akce s náročnými dekoracemi se ornamenty sice překrývají, aby to celou koncepci akce nerušilo, ale to jsou jen dvě tři příležitosti za rok.

Další součástí výzdoby, či, chcete-li, prvkem typickým pro architekturu Míru, jsou dvě velké holubice na střeše, mrtvá a živá. Spojitost holubice s tématem míru je známá už od dob biblických. Proč a jak však bylo pro klub zvoleno právě toto ztvárnění – mrtvá holubice a vedle ní živá, která ji oplakává?
To bylo tuším zadání od vedení městských kin, respektive jejich ředitele. Dříve měli budovu ve správě a ředitel oslovil ohledně návrhu výzdoby absolventa místní uměleckoprůmyslové školy. Zadání bylo asi lehce nekonkrétní a chlapec se zřejmě inspiroval sakrální architekturou, nebo mu prostě budova i svým částečným zasazením do parku připomínala krematorium? Možná také proto, že dosud nedoceněný a vysoce zajímavý původní reliéf na plášti budovy má v motivu holubici. Nevím a omlouvám se tvůrci, že si nedokážu vzpomenout na jeho jméno a že jsem takto interpretoval jeho možné rozhodnutí. Třeba to bylo úplně jinak…kdoví?

Jak Mír zvládal své fungování a udržení se na hudební scéně za – naštěstí již minulé – doby covidových restrikcí?
Klub to zvládl za cenu personálních změn, trochu jsem musel upravit i logistiku celého vedení klubu, protože jsem na to zůstal sám. Musel jsem se zbavit i svého dalšího podniku – hudebního baru Krab, abych klub udržel.

Jakým způsobem dáváte na Míru prostor novým talentům, ze kterých například mohou později při velké píli a troše štěstí vyrůst další respektované osobnosti hradišťské i celorepublikové hudební scény?
Já bych uvítal, kdyby místní talenti dostali prostor třeba jako předkapely pro známější bandy, ale je celkem těžké takto někoho vhodného najít. Nicméně těm nejmladším dáváme prostor a možnost si zahrát například při akcích ZUŠ. Tyto školy pro mladé hudební talenty jsou ve městě dvě, a obě už mají ve spolupráci s klubem pár přehlídek ročně. Tyto přehlídky si i díky obětavosti kantorů získaly respekt a bývají velmi dobře navštěvovány.

Spolupracujete s dalšími kulturními stánky či institucemi v Uherském Hradišti a na Zlínsku?
Částečně jsem na to odpověděl už v předchozích otázkách, ale tradičně dobré vzájemné vztahy máme s týmem sousedícího kina Hvězda, který občas v klubu zorganizuje koncert, také jsme součástí jejich filmových seminářů. Pak během festivalu Letní filmová škola úzce spolupracujeme s týmem jeho pořadatelů a dramaturgů, kdy zejména technicky, ale i pořadatelsky zajišťujeme jejich hudební a filmové akce na přelomu července a srpna.

Co jste se za léta působení kolem klubu Mír naučil především?
Spíš jsem se utvrdil v tom, že člověk by měl hledat v životě takovou činnost, která ho baví, a pak má smysl ji dělat podle svého svědomí na plné pecky. Práce kolem klubu je nekonečný tvůrčí proces a já se vzdělávám pořád, respektive to člověka nutí být v obraze, ať už se jedná o ekonomiku, právní aspekty smluv, alespoň povrchní znalost technických detailů zvukové a hudební aparatury (dřív jsem při koncertech dělal i osvětlovače, když byla personální nouze). Při rekonstrukci jsem vykonával i funkci technického dozoru a podílel se s architektem na současné podobě interiéru klubu. Je pak hodně důležité mít na všech pozicích ty správné lidi, ať už za barovým pultem, hudebním i světelným mixpultem, za účetním stolem i u dveří klubu, spolehlivého pokladníka, empatickou ochranku atd. Sladit tuto sestavu do ideální polohy je škola života a je výhra, když se občas daří – a teď se celkem daří, za což celému týmu tímto děkuji.

Vám také děkujeme za vaši práci, za velmi zajímavý rozhovor, osobní vzpomínky a spoustu informací, které jinde nenajdeme. Brzy zase na viděnou na Míru!