Mr. Big se v Roxy rozloučili ve velkém stylu

Když Mr. Big ohlásili svou farewell tour, bylo jasné, že ji myslí vážně. Přestože po smrti bubeníka Pata Torpeye (†2018) úspěšně našli jeho nástupce (Nick D’Virgilio) a loni vydali další studiové album Ten, skutečnost, že se všichni muzikanti realizují často i v několika dalších projektech, může naznačovat, že Mr. Big svou cestu opravdu považují za uzavřenou. Proto si také fanoušci rozebrali lístky na pražský koncert do posledního, i když aktuální vysoké teploty dávaly tušit, jak pekelné klima nás v klubu bude čekat.

Rychle se plnící klub, zatím stále ještě slušně vychlazený, přivedli do varu jihočeští Satisfvcktion, kteří konečně pořádně roztahují svá křídla a svou letošní letní sezónu mají řádně našlapanou nejen festivalovými koncerty. Vyhrazenou půlhodinku, kterou zaplnili skvělou muzikou, zakončili basák Honza Simota a zpěvák Broňa Míka skokem do diváků. Mimochodem, kapela loni vydala povedené album Leaver, doporučujeme si ho poslechnout.

Mr. Big začínali načas, svou show odpíchli v osm hodin. Do Prahy spolu s Erikem Martinem, Paulem Gilbertem a Billym Sheehanem přicestoval také sympatický Brazilec Edu Cominato. Ten v této fázi turné zaskakoval za Nicka D’Virgilia, který byl vázán ve své vlastní kapele Big Big Train. Setlisty předchozích koncertů napovídaly, že Mr. Big i v Praze plánují vzpomínat hlavně na svou zlatou éru reprezentovanou albem Lean into It (1991). Muzikanti v čele s Erikem Martinem, na jehož tváři bylo už od začátku patrné, že v klubu panující vedro netrápí jen fanoušky, vtrhli na pódium jako velká voda a koncert zahájili skladbou Addicted to That Rush. Po následujících Take Cover a Price You Gotta Pay, které publikum odměnilo velkým potleskem, teprve přišlo to pravé šílenství. Album Lean into It kapela otevřela skladbami Daddy, Brother, Lover, Little Boy, Alive and Kickin‘ a mou nejoblíbenější Green-Tinted Sixties Mind. Tyto tři písně ukázaly, že Eric Martin už bohužel není, a logicky ani nemůže být, v tak skvělé hlasové kondici, jakou disponoval před třiatřiceti lety během natáčení tohoto ikonického alba. Naštěstí svůj hlas mohl opřít o skvělé vokály Billyho Sheehana a Paula Gilberta, a také o publikum, které za něj ochotně a s přehledem odzpívalo refrény. Nálada v sále byla přímo elektrizující, fanoušci si naplno vychutnávali své oblíbené písně.

Chybět samozřejmě nemohly ani další hity v podobě písní Lucky This Time, Voodoo Kiss, Never Say Never, My Kinda Woman, A Little Too Loose, Road to Ruin nebo balady Just Take My Heart a To Be With You, které zněly prostory Roxy jako mnohohlasý chorál. Posledně jmenovaná také uzavřela album Lean into It a otevřela prostor coververzím rockových hitů, kterým Mr. Big věnovali závěr svého vystoupení. Kromě vypalovaček Wild World (orig. Cat Stevens), Shy Boy (orig. Talas) a 30 Days in the Hole (orig. Humble Pie) si propocení fanoušci užili hravé kytarové sólo Paula Gilberta a sólo na baskytaru v podání Billyho Sheehana, při kterém diváci chvílemi zapomínali, že ho Billy hraje na basu, a ne na kytaru… V předposledním coveru Good Lovin‘ (The Olympics) si muzikanti neodpustili legrácku v podobě výměny nástrojů a poté krátce před desátou svůj set zakončili skladbou Baba O’Riley (The Who). Mr. Big se dlouho loučili, sklidili několikaminutový neutuchající potlesk nadšeného publika. A nám nezbývá než doufat, že někdy v budoucnu opět nastane ta správná konstelace, kdy se tyto hvězdy potkají na jednom pódiu a my se opět dočkáme tak skvělého koncertu, jako byl tenhle v Roxy.

Text a foto: Magda Šotolová