Myles Kennedy: Vyprodané Akropoli představil novou desku a vlastní model kytary

Když jsem letos v dubnu zakončovala svůj report z brněnského vystoupení Slashe, Mylese Kennedyho a The Conspirators přáním vídat tyto umělce na českých pódiích častěji než jen jednou za pět let, netušila jsem, jak rychle se mi mé přání alespoň zčásti vyplní. Kennedyho anonce nového sólového alba a podzimního evropského turné byla příjemným překvapením nejen pro mne, ale i pro všechny ostatní fanoušky. Nadšení ještě umocňovala skutečnost, že toto turné historicky poprvé obsahovalo i pražskou zastávku.

V rolích předkapel se na Kennedyho evropském turné nazvaném The Art of Letting Go 2024 střídali Cardinal Black a Black River Delta, šanci zahrát si v pražském Paláci Akropolis dostali druzí jmenovaní. Švédští bluesrockeři zahájili svoji show přesně na čas a vyměřených pětačtyřicet minut naplnili hlavně písněmi ze svých nejstarších alb Devil on the Loose (2016) a Vol. II (2018). Svým osobitým hudebním stylem, ve kterém kombinují klasické blues spolu s moderním rockem, a energickým vystupováním si sympatičtí rodáci z švédského Bollnäsu dokázali publikum získat a roztleskat.

Na přestavbu pódia technikům stačilo pouze dvacet minut, o půl deváté už za ovací nedočkavého publika vbíhal na scénu Myles Kennedy se svými společníky. Svůj set odstartoval titulní skladbou z aktuálního alba The Art of Letting Go, po ní následovala další novinka Nothing More to Gain. V jejím úvodu si mohli fanoušci stojící přímo pod pódiem všimnout, že Kennedy poněkud chaoticky prošlapává své pedálové efekty a jeho nakrčené čelo napovídalo, že s výsledky není zcela spokojen. Za tuto mezihru se později s úsměvem omluvil svému kytarovému technikovi, kterému, jak vysvětlil, vlastní roztržitostí málem přivodil infarkt.

Po třetí písni, kterou byla Devil on the Wall z druhé sólovky Year of the Tiger (2018), Kennedy spolu s džínovou bundou odložil i svoji počáteční rezervovanost a své vystoupení si začal užívat bez zábran. S úsměvem komunikoval s fanoušky, rozdával trsátka a vyprávěl příhody z turné. Fanoušky pobavila hlavně ta, ve které líčil strasti nočního cestování z Varšavy do Prahy. Svůj setlist postavil na písních z nového alba a doplnil je výběrem ze svých dvou předchozích desek. Já osobně jsem se nejvíce těšila na baladu Behind the Veil, jejíž studiová verze se pyšní skvělým kytarovým sólem. Kennedy samozřejmě nezklamal. Popustil uzdu svému kytarovému umění, sólo procítil a nabídl tak fanouškům nezapomenutelný zážitek. Na ten vzápětí navázal další baladou Lover, jediným „coverem“ tohoto večera, který si vypůjčil z repertoáru svých domovských Alter Bridge. Sám, jen se španělkou na krku, v tomto komorním songu ukázal, jak vypadá opravdový talent a proč je jedním z nejžádanějších rockových zpěváků současnosti. Snad poprvé a myslím, že ten večer i naposledy, nechal vyniknout svůj čtyřoktávový hlas, kterým zmámil publikum natolik, že po doznění posledního tónu písně trvalo několik sekund, než se posluchači probrali a odměnili ho neutuchajícím potleskem. Neskutečný moment!

V příjemné atmosféře postupoval večer kupředu až příliš rychlým tempem, v druhé polovině vystoupení zazněly např. novinky Saving Face, Miss You When You’re Gone i osvědčené songy jako Year of the Tiger, Get Along a In Stride. V průběhu poslední jmenované také Kennedy představil své spoluhráče – dlouholetého kamaráda, bubeníka Ziu Uddina a svého manažera, baskytaristu Tima Tourniera. Ten si na pódiu užíval výraznou, jen pár dní starou, zlatou baskytaru, kterou před začátkem turné dostal darem od Wolfa Van Halena. Ten ji nechal Timovi na míru postavit legendárním Chipem Ellisem, který dlouhá léta stavěl kytary Eddiemu Van Halenovi a nyní v této tradici pokračuje s Wolfem.

A když už jsme nakousli tohle téma… kytar si Kennedy přivezl do Prahy nepočítaně, měnil je prakticky po každé písničce. Kromě akustické kytary a nádherného stříbrného rezonátoru, kterým se Kennedy blýskl v songu In Stride, většinu použitých elektrických kytar tvořily různé barevné variace Kennedyho prvního autorského modelu vyrobeného ve spolupráci se společností Paul Reed Smith Guitars.

Posledním songem oficiální části večera byla klipovka Say What You Will. Publikum, ve snaze si užít poslední momenty Kennedyho společnosti, bylo ve varu a reagovalo na každý jeho podnět. Kennedy tak ani neměl čas „předstírat“ odchod ze scény a za mohutného skandování „Myles! Myles!“ navázal rovnou přídavkovou skladbou Worried Mind, ve které opět ke klasickému sólu přidal navíc další pořádnou porci svého kytarového umění. Publikum se s Kennedym a jeho společníky loučilo dlouho a bouřlivě, užít si umělce světového formátu na komorní klubové scéně byl neskutečný zážitek. Ten můj byl navíc umocněn laskavostí Zii Uddina, který mi přišel do rohu pódia osobně předat jednu z jeho použitých paliček – co už si může hudební fanoušek přát víc?

A co napsat závěrem? Asi, že jsem opravdu moc ráda, že konečně už i české publikum objevilo dlouho opomíjeného Mylese Kennedyho, který se vyprodané Akropoli odvděčil nezapomenutelným koncertem. A obligátní přání na konec? Aby se Myles Kennedy v rámci tohoto turné zvládl v Praze otočit ještě jednou.