Noid oslavil dvacet let na scéně v O2 universu: halou zněly velké melodie i metal

Zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista a tvůrce videoklipů Václav Noid Bárta se na hudební scéně pohybuje již dvacet let. To je důvod k oslavě a ohlédnutí se za dosavadní úspěšnou hudební dráhou. Právě v tomto duchu se nesl koncert v téměř vyprodaném pražském O2 universu. Noid se na něm představil ve své obvyklé poloze interpreta vlastních písní, ale také zpěváka několika různých kapel. Důležitý byl také výběr hostů, kteří svou přítomností a svým žánrovým zaměřením pomáhali mapovat jednotlivé etapy Noidovy různorodé kariéry.

Začínalo se klasicky skladbou Jedinej krok, ovšem v trochu netradičním aranžmá se smyčci (na levé straně pódia jsme si rovnou všimli několika členů Cimbálové muziky Milana Broučka, kteří doplňovali Noidovu kapelu Bek Bek Clan). Aktuální album Hollywood hned následně připomenula stejnojmenná píseň, při které zaujaly detailně propracované projekce. Ty měly ostatně své významné místo během celého koncertu. Lehce funky skladba Příběh pak dala příležitost se pohybově „vyblbnout“, a to jak na pódiu, tak i v publiku. Noid občas zmiňuje své taneční umění s velkou dávkou sebeironie, ale to není tak docela pravda – pohybové nadání nezapře.

Jako prvního hosta Noid představil svého kamaráda a kolegu z oblasti muzikálu Mariana Vojtka, se kterým společně zazpívali úspěšnou klipovku Křídla. Marian tedy vnesl do tohoto koncertního večera trochu opery, a v příští chvíli kapela Bek Bek Clan ve složení Václav Noid Bárta (zpěv), Jan Tulenko (kytara), Štěpán Eliáš (klávesy), Jiří Marek (baskytara) a Eduard Štěpánek (bicí) předvedla celou řadu dalších žánrů na jediné písni – Moře kupodivů. No řekněte, kde se vám podaří slyšet reggae vedle hiphopu? Metal vedle dechovky? Václav Noid Bárta vyzdvihl několikrát během koncertu univerzálnost těchto muzikantů, a tím jim i poděkoval za jejich dlouholetý přístup – vždyť s ním hrají skladby v tolika žánrech, na kolik si jeho všemi směry rozběhnutá tvůrčí mysl vzpomene. Další část večera patřila zase především jeho pěveckému projevu, který zvláště dobře vynikne v téměř rockové baladě Okem vážky s textem od jeho ženy Elišky Bártové. Píseň doprovázela projekce stejnojmenného klipu z dílny Paranoid Studia.

Paranoid Studio spolupracuje také se zpěvačkou Michaelou Štikovou Gemrotovou, která byla dalším hostem koncertu. Pro Míšu připravují Noid (hudba) a Eliška (texty) písně prakticky na míru, a tak není divu, že skladba Carpe Vitam vystihla podstatu hlasů a hudebních kořenů obou umělců: u Noida rock, u Míši operní poloha. Jednalo se o opravdu výrazný moment večera, spolu s odezvou fanoušků to vypadalo, že téhle písni je O2 universum skoro malé – vystoupení by se dobře vyjímalo i v té vedlejší, větší hale. Noid pak zmínil svůj přítomný fanklub a další, které během těch let potkal: považuje je už takřka za přátele, zná je mnoho let, zná jejich životní osudy a velmi si tohoto vzájemného vztahu váží.

V tomto prostředí začínala jako malá holčička i tanečnice Bára Hrubá, které předal Noid pódium v příští chvíli. Sám zůstával v pozadí mezi členy Bek Bek Clanu, a takto společně přednesli další „skorobaladu“ Euridiké s Bárou v hlavní taneční roli v popředí. Pak už si ovšem vzala pomyslné hudební slovo opět Cimbálová muzika Milana Broučka, konečně v plném počtu. Nejdříve zazněla čistě v jejich podání hitovka Misirlou z filmu Pulp Fiction a pak se Václav Noid Bárta vrátil na pódium, aby společně dali k lepšímu píseň Bouře s textem Aleše Brichty. V rockovém duchu se pokračovalo i s Bek Bek Clanem, to když Noid ohlásil píseň Zemský kry. Zde je třeba zmínit i velmi povedený a originální text Václava Bárty staršího, který přirovnává partnerskou vášeň i neshody k působení přírodních živlů. Noidovi rodiče byli na koncertě taktéž přítomni a hlavní aktér večera jim z pódia poslal pozdrav.

Samostatnou kapitolou koncertu bylo pak vystoupení Báry Basikové v roli dalšího z hostů. Respektovaná zpěvačka české hudební scény s Václavem Noidem Bártou spolupracuje více než deset let a její první slova na pódiu byla o tom, jak moc je na něj pyšná. Výčet jeho kvalit završila hláškou, z níž je zřejmé, že vidí jeho fanynkám do hlavy: „Že byste ho všechny chtěly?“ Halou se ozval smích, ale byl to smích se začervenáním, Bára je má prostě přečtené. Svůj příspěvek do programu uvedla slovy, že si od Václava nechala napsat píseň, již společně poslali Tillu Lindemannovi z kapely Rammstein, kterého ona velmi obdivuje, a nyní čekají na výsledek, zda dojde k pěvecké spolupráci. Pokud by to však nevyšlo, ujmou se pěveckých partů oni dva – a na místě tak rovnou premiérově učinili. Píseň nazvaná jednoduše Till a Bára má dvojjazyčný text, Noid tedy poprvé veřejně zpíval v němčině.

Pokračovalo se v klasickém „noidovském“ duchu – skladba Zkouším vstát, rock a frontmanova interakce s fanoušky zcela zblízka, když seskočil z pódia do publika a obešel přední část davu v kotli dokola. Mezi hosty však nemohla chybět ještě jedna osoba. S Martou Jandovou, kterou Václav Noid Bárta dnes již láskyplně nazývá „ségrou“, společně získali mimo jiné velmi zajímavou zkušenost před téměř deseti lety na soutěži Eurovize 2015 ve Vídni. Pocit, že je v hale sleduje několik tisíc lidí, je silný sám o sobě, jak vyprávěli, ale co teprve vědomí, že u televizních obrazovek je sleduje kolem dvou set milionů diváků po celém světě. Českou republiku tenkrát reprezentovali s písní Hope Never Dies. Právě tu společně zazpívali i v O2 universu, a došlo i na „eurovizní“ choreografii s proslulým momentem odhození jednoho z Martiných střevíců do dáli. S Bek Bek Clanem připomněl Noid ještě starší i novější hudební období písněmi V horečkách a Noc – a pak nastal čas pro poslední čtvrtinu koncertu, která se měla nést vyloženě v duchu tvrdší muziky.

V příští chvíli se splnil sen všem přítomným, kterým bylo kolem roku 2001 tak sedmnáct let, poslouchali Linkin Park či Limp Bizkit…a zaregistrovali také českou nu-metalovou partičku Dolores Clan. S tou zpíval mladík něco přes dvacet, který v té éře měl červené číro a první tetování. Společně vystoupili také vedle v O2 areně jako předskokani zmíněných Limp Bizkit. A právě tenhle kluk, jen o něco starší, teď slavil dvacet let na scéně, stál na pódiu v hale jen o kousek dál, po bocích měl své bývalé spoluhráče… Dolores Clan se vrátili. Na jeden koncert, na dvě písně, ale stalo se tak. Pánové Dr. Lemke a DJW přijali pozvání na pódium pro tento večer, jen za bicími seděl Eduard Štěpánek z Bek Bek Clanu: kapela věnovala vzpomínku bubeníkovi Lyberu H, který již není mezi námi. Témata textů Dolores Clan v dobrém slova smyslu odrážejí pohled na život tehdejších dvacátníků, některé jsou ale aktuální i dnes, aneb nikdy není pozdě začít odbourávat své obavy, které ztrpčují člověku život (Prwotní strach). Na další, dnes již klasickou hitovku Dolores Clanu s názvem Nu-Destruct si Noid pozval na pódium ještě svého bratra Štěpána „Stewea“ Bártu – a společně pěvecky a rapově řádili na tento song ve verzi 2024, kterou kapela nedávno vydala v klipové podobě.

Když se Dolores Clan včetně svého frontmana odporoučeli z pódia, na projekčních obrazovkách se začaly objevovat maskované obličeje…je to tak? Bude to tak? Přivede Noid dnes na pódium i Dymytry? A v příští chvíli tam stáli, v kostýmech, maskách (chyběl jen nemocný kytarista Gorgy), maska na obličeji přibyla také Václavovi – a spolu předvedli třiapůltisícovému publiku metalovou nálož v podobě písní My ještě nechcem jít a Adieu. Kapelník Dymo poděkoval pak Noidovi, že jim „zachránil kapelu“ (přijal post zpěváka po odchodu dlouholetého frontmana Prothea – pozn. aut.). Noid na to reagoval slovy, že se vlastně vrátil domů. Vždyť s některými těmito spoluhráči před lety hrál ve své vlastní kapele v období desky Rány (2012).

A právě teď byla ta správná chvíle toto album připomenout, ovšem i s Bek Bek Clanem, už proto, že některé písně z něj se hrají dodnes. Na pódiu se tedy sešly obě kapely a zazněly skladby Poušť a titulní Rány. Přídavek Moře kupodivů v originální verzi se pak odehrál za doprovodu spousty světýlek mobilních telefonů v celé hale. Atmosféra při téhle písni dostala i samotného hlavního aktéra večera, který dojatě děkoval všem přítomným za to, že přišli a pomohli spoluutvářet tento večer – chvíle, na které budeme jednou ve stáří vzpomínat, jak dodal.

Václav Noid Bárta zůstává i po dvaceti letech na scéně tím obyčejným klukem původem z Nuslí, který si někdy v pubertě vysnil svůj sen o muzice. Za tu dobu je profesionálem – zpěvákem, skladatelem, režisérem videoklipů. Má za sebou působivou hudební dráhu, zpívá s úspěšnou metalovou kapelou a spolupracuje s významnými osobnostmi naší hudební scény. Zároveň ze sebe nedělá něco víc, a to jak na pódiu, tak v interakci s fanoušky. Koncertní večer v O2 universu toho všeho byl důkazem – důstojný, ale i s humorem, velký, ale bez přehnané pompy. Noid ukázal, že na halu této velikosti má, a uvidíme, kam jeho kariéra „poroste“ dál.