Metalfest, den třetí, část 2.: King Diamond zakončil festival svou po všech stránkách úchvatnou show

Honza Švanda
King Diamond/foto: Honza Švanda
Finále plzeňského Metalfestu letos nabídlo thrashmetalovou legendu Death Angel či finskou powermetalovou veličinu Stratovarius. Závěr pak patřil jedné z největších person v metalové muzice – Kingu Diamondovi. Ten se zde představil po dlouhých 12 letech.

Dalriada při výjimečné slunné chvíli rozhýbala přihlížející svým chytlavým folk metalem

Jelikož Heaven Shall Burn ze zdravotních důvodů nemohli dorazit, program musel doznat určitých změn a prázdné místo zaplnila maďarská folkmetalová formace Dalriada. Jak mnozí očekávali, už od začátku jejich svižná a veselá tvorba „vyprovokovala“ spoustu fanoušků k moshpitu a crowdsurfingu, díky zkušeným borcům u zábran se naštěstí nikomu nic nestalo. Zpěvačka Laura Binder přidala pestré taneční kreace, v setlistu rozloženém téměř do celé diskografie kapely nechyběl i nový song Jó Remény z čerstvě vydané desky Magvetö. Koncert Dalriady byl taky jeden z mála, při kterém se počasí aspoň na chvíli umoudřilo, což jistě všichni přítomní ocenili. Po této veselé tancovačce nás nyní čekalo závěrečné trio metalových velikánů.

Death Angel potvrdili svůj status nekompromisní thrashové mašiny

Na pódiu se teď rozjela thrashová řež v režii amerických Death Angel, kteří patří do tzv. Bay Area Thrash Metal vlny. Do Plzně se vrátili po šesti letech a svůj set odstartovali starším songem Lord of Hate. Zpěvák Mark Osegueda poté pozdravil fanoušky a opakovaně nešetřil slovy díků za energii, kterou jeho kapelu nabíjí, a i za to, že se nenechají zlomit rozmary přírody, které zde panovaly. Celá kapala šlapala jako dobře namazaný stroj, oba kytaristé Rob Cavestany a Ted Aguilar často vybíhali k fanouškům, kde předvedli svá sóla a řízné riffy. Death Angel ocenili též circlepit, který téměř po celý koncert „zuřil“ pod pódiem, a velké množství „surfařů“, což je během koncertů této kapely v podstatě samozřejmost. Během pecky The Dream Calls for Blood si dal Mark s fanoušky odpovídačku při refrénech, později přišel čas i na nejnovější singl Wrath (Bring Fire). Na závěr se Death Angel pustili do neskutečně rychlého songu The Ultra-Violence, titulního ze svého prvního alba.

Stratovarius sáhli především do své dřívější tvorby, frontman zkoušel hlasitost fanoušků

Do akce poté šli Finové Stratovarius, kteří už jsou za ta léta v podstatě inventářem Metalfestu. Tentokrát nabili svůj set zejména starší tvorbou a hned zkraje se uvedli songem Forever Free, načež přišla na řadu hitovka Eagleheart. Opět se rozpršelo, toho se po předchozích dnech ovšem už nikdo nezalekl. Frontman Timo Kotipelto se krátce rozhovořil o fanouškovi, který si na podpisovce přál song Will the Sun Rise?, a právě tento následoval. Koncert jel po celou dobu v příjemném rytmu, přidalo k tomu i skvělé nazvučení. Chybět nemohla známá pecka Black Diamond, následovaná titulním songem nejnovější desky Survive. Kytarista Matias Kupiainen i klávesista Jens Johansson se se svými sóly pořádně vyřádili při desetiminutové skladbě Visions. Koncert spěl do svého závěru a Timo v krátké pasáži nechal vyniknout hlasy fanoušků, když chtěl, aby ukázali, že jsou hlasitější než ti v domácím Finsku, poté ve Španělsku a v Itálii. Nakonec pak zazněly první tóny nejznámějšího songu Hunting High and Low a festival se nyní dostal do svého velkolepého závěru.

King Diamond: Pódium se proměnilo ve fúzi katedrály a ústavu

Už to, co fanoušci viděli na pódiu během příprav na koncert Kinga Diamonda, působilo impozantně. Třípatrová konstrukce s jakýmsi vězením, výklenkem pro bubeníka a se schody po obou stranách vedoucí na molo nad něj, gotická okna, plachty s dětmi ve tmě stojícími na balkonech nebo záchranářské kříže… Zkrátka něco mezi katedrálou a psychiatrickým ústavem, jak to celé trefně nazval jeden z moderátorů. Schody též zdobily podstavce se soškami a byla zde i tajemná bedna s nápisem Abigail. Poté, co pódium potemnělo, vyšel sám King Diamond zpoza pódia, rozsvítily se dosud neviditelné lucerny na konstrukci a z bedny vytáhl figuru malého dítěte, kterou propíchl. Poté se na pódiu objevila celá kapela a koncert započal úvodní skladbou Arrival z kultovní desky Abigail. Během prvních tónů následující skladby A Mansion in Darkness sešla ze schodů tanečnice v bílých šatech, která se promenádovala po pódiu. King Diamond poté pozdravil fanoušky a vyjádřil uznání, že přečkali tento deštivý den až do jeho vystoupení. Představil i celou svou kapelu včetně klávesistky a zpěvačky Hel Pyre (Nervosa), která stála na konstrukci po boku bicích. Už od začátku koncertu bylo znát, že je King Diamond stále v dobré formě a jeho hlasový rozsah zejména ve výškách je pořád značný. Dobře k sobě volí i spoluhráče, skvělými sóly se kupříkladu prezentoval jeho dlouholetý kolega kytarista Andy LaRocque.

King Diamond prozradil své plány do budoucna, dění na pódiu korespondovalo s texty skladeb

Zmíněná tanečnice se opět objevila s kyticí před prvními tóny nejnovějšího singlu Spider Lilly. Během tajemné mezihry poté nesla po schodech dvojici dětských panenek, které upustila, což byl úvod songu Sleepless Nights. Potom bylo spuštěno intro Out From the Asylum, což je otvírák desky Them z roku 1988 a na pódium byla přivedena živá mrtvola ženy, kterou po jejím monologu King Diamond vozil po pódiu na invalidním vozíku a právě jí poté zpíval song Welcome Home. Fanoušci později skandovali „Diamond, Diamond“, což ho potěšilo. Následně oznámil, že příští rok se chystá vydat nové sólové album a to samé má v plánu se svou kapelou Mercyful Fate. Tanečnice se opět objevila na pódiu, tentokrát ve zvláštním hávu v průběhu skladby The Masquerade of Madness, byla ovšem Kingem zavřena do jakéhosi vězení ve spodní části konstrukce. Později následovala scéna, kdy se baskytarista Pontus Egberg napil z Kingovy číše a rázem upadl na zem. Hned ovšem vstal a kapela rozjela pecku Burn. Celé pódium pak zhaslo, ale všem bylo jasné, že to ještě není konec. Na úplný závěr si totiž King Diamond nechal titulní skladbu již zmíněné skvělé desky Abigail. Celá kapela se potom vydala k fanouškům, aby jim poděkovala, a on sám se v jejich blízkosti zdržel nejdéle. A to byla tečka za dalším vydařeným, i když propršeným ročníkem Metalfestu.

Text: Mates Šimek, foto: Honza Švanda

Author