Na Slashovi v kotli aneb koncert očima skalního fanouška

Existuje několik Slashů. Jeden, který si v devadesátých letech přesně podle motta „sex, drogy a rock’n’roll“ bouřlivě užíval života na výsluní, kam ho vynesla dekáda slávy Guns N‘ Roses. Druhý, který po odchodu z této kapely rozčarovaně hledal svou vlastní cestu hudebním businessem a dlouhodobě, navzdory své nezpochybnitelné genialitě, nenacházel pevnější půdu pod nohama.
Do Prahy přijel Slash třetí. Ten, který v okamžiku, kdy už nechtěl zakládat žádnou další kapelu, která by se mu po pár měsících znovu rozpadla, šťastným řízením osudu nalezl muzikanty stejné krevní skupiny. Ten, který nyní, po desetiletí nezřízeného života rockové hvězdy, po koncertu odejde na hotel, kde spořádaně cvičí na kytaru a skládá novou muziku, aniž by zařízení jeho pokoje došlo materiální újmy. Ten Slash, který si „žije svůj sen“.

Velký rockový svátek odstartovala v heavymetalovém duchu kapela Phil Campbell and the Bastard Sons. Jak název napovídá, jedná se o kytaristu Phila Campbella, který se po rozpadu Motörhead rozhodl nehledat ve světě to, co najde doma na dvorku, a spolu se třemi syny a zpěvákem Neilem Starrem založil takřka rodinnou kapelu. Tempo a charakter písní hodně připomínal zmíněné Motörhead a jak zpěvák, tak fanoušci kapely si v rytmu songů blokovali krční páteře divokým headbangingem. Z dvanácti odehraných kousků, z nichž část bohužel zněla poněkud monotónně, lehce vyčnívala Born To Raise Hell, zaujala pomalejší a houpavá Dark Days a pobavila Get on Your Knees, při níž Neil Starr dokonale probudil publikum hlasovou soutěží. Závěr setu věnoval Phil Campbell „všem členům kapely Motörhead, kteří tu už nejsou s námi“, hit Ace Of Spades pak s Neilem Starrem skandovala celá O2 Arena.

Patnáct minut po jednadvacáté hodině upravená scéna konečně potemněla a po krátkém intru, doprovázeni skandováním natěšených fanoušků, na ni nastoupili hrdinové večera. Bez okolků a řečí se pustili rovnou do The Call of The Wild, písně, která otevírá taktéž jejich poslední album Living The Dream. Návazně pak v rychlém sledu za aplausu a povzbuzování diváků odehráli další dvě rychlé sklady (Halo a Standing in The Sun), aby následně zpomalili u houpavé Ghost a kultovní Back from Cali. Právě u této písně bylo poprvé zřejmé, že se obavy fanoušků, zda přechod z tepla Ásie do evropské zimy neovlivní hlasovou dispozici Mylese Kennedyho, částečně naplnily. Přestože zpíval čistě jako vždycky, bylo zřejmé, že ze svého čtyřoktávového rozsahu používá spíše střední a nižší rejstřík. Vyšší polohy hlasu nevypouštěl zcela, jen je nepoužíval tak často, jak to u něj bývá v plné kondici obvyklé. Přesto podával zcela profesionální výkon na úrovni, kterou mu většina zpěváků může jen závidět.

Oproti sólovému turné, kdy svými historkami mění pauzy mezi písničkami v stand up comedy, byl v Praze Kennedyho moderátorský projev z počátku úsporný. Ale s postupujícím časem a energií sálající z mnohatisícového publika jeho zdánlivý odstup roztál a bylo na něm vidět, jak moc si užívá přízně posluchačů. Jako vždy rozpustile komunikoval s fanoušky a vtipkoval s ostatními členy kapely. Výjimkou se zdál být Slash, který na sebe strhl pozornost fanoušků přesně v okamžiku, kdy vstoupil na jeviště. Ukryt za slunečními brýlemi, které k němu patří stejně neodmyslitelně jako legendární cylindr, se plně koncentroval na svůj výkon, pro emoce nebylo na jeho tváři místo. Po několika standardně odehraných skladbách však i on opustil studiové šablony a v průběhu Serve You Right (a poté i v několika dalších písních) potěšil fanoušky prodlouženým sólem. Během těchto okamžiků, uvězněn v kuželu bílého světla, doslova zářil vášní, s jakou se těmto sólům oddával.

Po vypalovačce Sugar Cane, po německém Offenbachu teprve podruhé zahrané naživo, a nádherné baladě Shadow Life nastal okamžik, kdy Kennedy již tradičně předává mikrofon baskytaristovi Toddu Kernsovi. Tento sympatický Kanaďan, který Kennedymu do té doby zdatně sekundoval jako vokalista, se pozice hlavního zpěváka zhostil bez rozpaků. Svými ostrými, ultimativními gesty rozpumpoval všechny fanoušky a spolu s nimi odzpíval We’re All Gonna Die, kterou na Slashově prvním sólovém albu nazpíval Iggy Pop a Doctor Alibi (z téhož alba) jako ten večer už druhou poctu zesnulému Lemmymu Kilmisterovi. Z jeho vystoupení sálala struhující energie, kterou diváci ocenili dlouhým potleskem.

Po baladě The Great Pretender, odzpívané již opět Kennedym, přišla na řadu fanoušky očekávaná Wicked Stone. V téhle dynamické vypalovačce totiž Slash s oblibou popouští uzdu fantazii a servíruje fanouškům obrovskou dávku své kytarové improvizace. Nejinak tomu bylo i v Praze. Slash, zcela ponořen ve své hudbě, dotáhl své sólo téměř na sedm minut. V žádném případě se ale nejednalo o nudný exhibicionismus. Celý song hnala dopředu neskutečně sehraná rytmika a v kombinaci se Slashovým sólem se jednalo o jedinečný zážitek. Však také fanoušci vydrželi podporovat svého idola po celou písničku.

Po této dávce emocí následovaly další dvě rychlé skladby – Mind Your Manners a Driving Rain, obě z loni vydaného alba. To, že Slash své poslední desce věří, dokládá skutečnost, že z celkových dvanácti skladeb jich do set listu koncertu zařadil celých sedm. K velkému žalu zejména dámské části publika však v Praze nezazněla ani jedna ze dvou nejoblíbenějších balad z tohoto alba – Lost Inside The Girl a The One You Loved Is Gone.

Namísto nich zahráli léty prověřenou baladu By The Sword, kterou Kennedy rozehrál pouze se Slashem a ostatní Conspirators se k nim přidali až po počáteční komorní části písně. A zatímco Slash v druhé polovině nechal v sólu vyniknout osobitému kulatému tónu svého Gibsona, jeho kytarový protějšek, benjamínek kapely – Frank Sidoris – precizně a neúnavně podkresloval Slashovy party beglajty. Spolu s Toddem Kernsem působí jako podprahová reklama na přípravky pro hustotu a růst vlasů a mnohé z fanynek v prvních řadách jim jejich bujné kštice záviděly.

V druhé polovině koncertu zazněla taktéž Night Train, jediná píseň z repertoáru Guns N‘ Roses , kterou SMKC ponechali na svém set listu. Po následující baladě Starlight, která před lety odstartovala Slashovu a Kennedyho spolupráci, a vypalovačce You’re A Lie nastal čas se rozloučit. Píseň World on Fire, anoncovaná jako poslední, se zvrhla v jeden velký happening. Zatímco Kennedy v euforickém stavu hecoval davy ke spolupráci, a po odzpívání svých partů přeběhl za bicí k Brentu Fitzovi, aby mu tam po zbytek písně zdatně sekundoval, Slash nabídl svým posluchačům další dávku vděčně přijaté kytarové magie. Alespoň ve třetí řadě od pódia, kde jsem stála já, fanoušci šíleli a bylo jasné, že jakkoliv přesvědčivě se muzikanti loučí, není možné, aby celá show skončila takto.

Po krátkém vyvolávání a pískotu publika se všichni muzikanti vrátili na svá místa. Odehráli song Avalon a pak konečně došlo i na dlouho očekávaný vrchol večera. Slash, který se po celý koncert zdržoval hlavně v pravé části jeviště, se postavil na praktikábl v jeho středu a poté, co odehrál první tóny komorního intra, bylo všem divákům jasné, že ani dnes nebudou ochuzeni o snad nejpopulárnější píseň – Anastasia. A když se intro zlomilo v Slashovo ikonické sólo, letěly všechny ruce vzhůru a fanoušci si vychutnávali poslední společné momenty s kapelou. O tom, že si atmosféru a energii vystoupení užívali jak diváci, tak i sami muzikanti, svědčily jejich rozzářené obličeje. Dokonce i po celý koncert důstojný Slash sejmul při děkovačce svůj poker face a nejen že se usmíval od ucha k uchu, ale neváhal si i s kytarou v ruce zatančit bláznivý taneček. Je škoda, že management kapely podcenil rozsáhlost arény a nezajistil pro pražský koncert obří LED obrazovky. Ty by pak i divákům na opačném konci haly mohly zprostředkovat bezprostřednost těchto momentů a umocnit tak zážitek z celého koncertu.

Letošní rok bude bohatý na hudební události, Česká republika přivítá velké množství hudebních legend i mladých muzikantů, kteří jsou právě v kurzu. Alespoň pro mne jim sobotní vystoupení Slashe, Mylese Kennedyho a The Conspirators nasadilo laťku hodně vysoko.

Skalní fanoušek (angl. die-hard fan) – se vyznačuje následujícími rysy
– Alba své oblíbené kapely má doma v několika exemplářích, protože na „…kanadské a japonské special edici jsou bonusové tracky, které nevyšly na regulérním albu“.
– Přijít na koncert svých oblíbenců v tričku jiné kapely považuje za urážlivé a nepřípustné.
– Plánuje svou rodinnou dovolenou tak, aby se nekryla s koncertním turné jeho idolů.
– Jeho nadřízený se při podpisování žádosti o dovolenou přestal divit, že čerpá volno na návštěvu několika po sobě jdoucích koncertů stejné kapely.
Pokud jste při čtení těchto bodů nalezli analogii s vaším životem, gratulujeme, můžete se považovat za skalního fanouška. Tento článek byl určen právě vám.

Text: Magda Šotolová

Foto: Miloš Hlaváček