Neděle na našem největším metalovém festivalu přinesla něco pro zábavu i nálož progresivního metalu

Závěrečný festivalový den zahájila slovenská symphonic metalová skupina Symfobia. Představili několik songů z letošního, v pořadí druhého alba „Smog of Tomorrow“. Pozornost upoutávaly především obě krásné zpěvačky Simona Janovičová a Erika Strečková. V symphonic metalových vodách jsme zůstali i nadále díky tomu, že se jako druzí představili Serenity z Rakouska, kteří do svého setu zakomponovali především songy z předloňské desky Lionheart. Zpěvák Georg Neuhauser byl po celou dobu u vytržení ze skvělé atmosféry, kterou jim fanoušci v relativně brzké hodině vytvořili.

Nedělní program nabídl i dvojici power metalových kapel – tou první byla Serious Black, která letos hraje sice teprve pátým rokem, jsou zde však zkušení borci jako bubeník Rami Ali (ex-Freedom Call) nebo baskytarista Mario Locher (Emergency Gate). Davy lidí pod pódiem začínaly pomalu houstnout, což tomuto mezinárodnímu uskupení jistě zintenzivnělo zážitek.

Po dvou letech se na Masters of Rock vrátila jedna z našich největších metalových legend – Citron v čele s Láďou Křížkem, kteří tak byli poslední z letošního poměrně řídkého zastoupení tuzemské scény na Ronnie James Dio Stage. Mnoho přihlížejících se pohupovalo v rytmech písní z alba Radegast, kterému minulý rok odzvonila třetí dekáda. Padesátiminutový setlist byl zakončen známou písní Zahradní slavnost.

Jako pátí se předvedli progressive metaloví Evergrey ze Švédska. Letos k nám přijeli s novým albem The Atlantic. Jejich hodinový set lehce poznamenal vytrvalý déšť. Frontman Tom S. Englund náležitě ocenil, že i přes tuto nepříjemnost mnoho lidí zůstalo, aby si koncert tohoto uskupení užili. Kromě toho si pamatoval, že když tu hráli naposledy, rovněž vydatně pršelo. Ke konci setu se počasí poněkud umoudřilo a konečně i vysvitlo slunce. To hrálo do karet jejich krajanům Dark Tranquility, kteří jsou představiteli melodického death metalu. Symbolických třináct songů ze sedmi alb tvořilo jejich set, který ukončil jeden z nejznámějších songů, Misery‘s Crown. Při něm zpěvák Mikael Stanne sestoupil dolů k publiku, aby si s fanoušky zazpíval refrén, a zdržel se tam celkem dlouho.

Druhým power metalovým aktem nedělního dne byli nám velmi dobře známí Primal Fear z Německa. Svalnatý frontman Ralf Scheepers tahal svůj vokál do takových výšek, až to zanechávalo několikanásobné ozvěny. Ve zpěvu ho často doprovázel baskytarista Mat Sinner, který si zde loni zahrál se svým sólovým projektem Sinner. Refrény několika známých songů jako Running in the Dust nebo End is Near nechal Ralf většinou odzpívat fanoušky, kteří k tomu při druhé jmenované měli mnoho příležitostí. Předposlední song byl jasnou zprávou, proti které neexistuje nic, co by jí popřelo, zkrátka „Metal is Forever“ Svůj set zakončili pomalou skladbou „When Death Comes Knocking“.

Trio posledních kapel bylo velmi vyšperkované. Nejprve se zde po dlouhé době představili finští melodeathoví Children of Bodom. Hlavní mozek kapely Alexi Laiho sice zrovna nevyniká výškou, ale ne nadarmo se řadí mezi sto nejrychlejších kytaristů na světě. Letos vydali jubilejní desáté album Hexed, ze kterého se dostalo na tři kusy včetně singlu Under Grass and Clover. Oproti dřívějšku zde došlo i několika vizuálním změnám u dlouholetých členů – bubeník Jaska Raatikainen si nechal narůst řádný plnovous a baskytarista Henkka T. Blacksmith přistřihl své dlouhé vlasy. Setlist této divoké party se skládal i z jejich veleúspěšné tvorby první poloviny minulé dekády, takže komu se zamlouvají alba jako Are You Dead Yet? nebo Follow the Reaper, byl zde správně. Setlist zakončila ikonická skladba Hate Crew Deathroll. Taky se zde intenzivně surfovalo, takže příslušníci ochranky měli záhy plné ruce práce.

Předposlední kapelou…no, kde začít, takovou show jsme tu dlouho neviděli a nejspíš dlouho neuvidíme. Premiéru si odbyli heavy metaloví Steel Panther z USA, kteří jsou přímým ztělesněním perverznosti, nadrženosti, sexu a rock’n’rollu. Kytarista Satchel neustále bavil publikum, dělal si třeba stále srandu z baskytaristy Lexxiho Foxe, který prý zrovna slavil narozeniny a několikrát jsme mu i zazpívali Happy Birthday. Lexxi vypadal velmi vtipně, když se neustále o pauzách upravoval s pohledem do růžovofialového zrcátka.

Satchel rovněž vyžadoval, aby dívka zhruba v desáté řadě, sedící někomu na ramenou, ukázala „svoje přednosti„. Když se mu toho nedostalo ani po několika narážkách, vyhoupla se na ramena jiného fanouška červenovlasá dívenka, která Satchela následně potěšila. Nutno dodat, že valná většina okolostojících pánů se tomuto pohledu rovněž nebránila. Když Satchelovi do řeči skákal Lexxi, vyhrožoval mu, že místo něj vezme někoho z Dream Theater, kteří měli nastoupit na pódium již za chvíli. Co se setu týče, dostalo se na šestnáct songů, především z prvního počinu z roku 2009, Feel the Steel.

Většina byla (překvapivě) o sexu, nekonečných party a podobných radostech. Vešel se tam i cover songu Crazy Train od Ozzyho Osbournea, kdy zpěvák Michael Starr přišel oblečený jako samotný kníže temnot a imitoval ho i chůzí. Při Girl from Oklahoma si na stage pozval jednu fanynku z publika, se kterou se velmi intenzivně družil, a následně naběhlo na pódium dalších dvacet dívek. Objímačka sem, objímačka tam…a divoký rock’n’roll do toho. Posledním songem byla Gloryhole – no, asi všichni víme, jakou díru tím Steel Panther měli na mysli. Takovouhle divokou show, při které jsme se hodně nasmáli, tento festival dlouho nezažil.

Tuhle šílenou čtyřdenní metalovou jízdu zakončili progressive metaloví mágové Dream Theater z USA, kteří příští rok slaví 35 let od založení. Po celou dobu koncertu běžela v pozadí nádherná projekce mnoha neobvyklých motivů jako různé vesmírné základny, roboti, Matrix a podobné záležitosti. Všech pět hudebníků toho uskupení jsou mistři svého oboru. John Petrucci patří mezi nejlepší kytaristy současnosti a podobným statusem se může pyšnit i baskytarista John Myung hrající na šestistrunku, která se často nevidí. Oba jsou se skupinou spjati od úplných začátků a při jejich sólech mohla mnoha přihlížejícím „spadnout huba na zem“. Při těchto instrumentálních pasážích se zpěvák James LaBrie často odebíral do zákulisí. V rukách jinak třímal mikrofon se stojanem tvořeným replikou lidské lebky, které se dotýká ruka. Okolo bubeníka Mikea Manginiho byla velmi pestrá sada bicích s vysokou rampou, vedle něj se vyjímal klávesista Jordan Rudess, který mohl se svým nástrojem libovolně otáčet díky posuvnému podstavci, a rovněž prokázal svoje dokonalé umění. Kapela nedávno vydala čtrnácté album „Distance Over Time“, ze kterého předvedla čtyři songy. S úderem půlnoci se s námi rozloučili a Masters of Rock tím skončil. Poslední propařená noc a veselé okamžiky i smutek ve většině tváří pří pondělním ránu, ale všechno hezké jednou končí. Takže zase za rok ve Vizovicích anebo v listopadu ve Zlíně na zimní variaci tohoto skvělého festivalu, který také pořádá agentura Pragokoncert.