V sobotu se u Jaroměře řádilo nejvíc: na rukou fanoušků surfovala dokonce i Toi Toika

Poslední den festivalu měl opravdu raketový start. Z Kremže dorazili goregrindoví Gutalax, kteří se netají svojí láskou k fekálnímu humoru těch nejobscénnějších kalibrů. Snad ještě nikdy v historii festivalu se nestalo, že by první kapela jakéhokoli dne měla před pódiem takové davy. V areálu se to jen hemžilo osobami v bílých oblecích, plynových maskách, kostýmech z kartónových krabic a dalších všemožných převlecích. Na úvod celá skupina vyběhla z Toi Toiek umístěných na pódiu, a brzy potom, co spustili svůj fekální goregrind, byla jedna z nich poslána i do davu. Ihned z toho byl hit Facebooku a dalších sociálních sítí, neboť si to každý fotil a natáčel. Tohle prostě jen tak někde neuvidíte. Zpěvák Maty to vtipně okomentoval slovy: „Pozor, je v tom moje hovínko. Tak schválně, kam až dojede…“ No, doufejme, že byla prázdná. Na projekci mezi pódií nám Gutalax promítli svůj nový videoklip k songu „Shitbusters“ a vyžádali si i wall of death, tedy podle jejich slov „wall of shit“.

Po této taškařici se vše začalo brát zase o něco vážněji, a to při setu black/death metalových Mallephyr, kteří mají po dvou letech práci na druhém albu Womb of Worms. V extrémních metalových vodách jsme zůstali i nadále, když na pódium přišli španělští Altarage a spustili svůj chaotický death metal. V seznamu jejich skladeb figurovalo i několik věcí z letošní desky The Approaching Roar. O poznání pochmurněji bylo při setu finských Counting Hours a jejich specifickém dark rocku. A tak jako den předtím – po masakru by se hodilo trochu si oddychnout. To však fanouškům nedopřáli němečtí Cytotoxin, kteří do nich naprali radioaktivitou nasátý technický death metal. Pódium zdobilo několik sudů od radioaktivního odpadu a zpěvák Grimo bavil například tím, když si sjednal circle-pit pozvednutím značky kruhového objezdu. Velký chaos byl při japonské Vampillii. Tady byste těžko zařazovali mezi žánry, protože u této kapely platí, že co album, to úplně jiný žánr – klasická hudba, hardcore, sludge metal, a to v podání mnohačlenného uskupení, kde v zastoupení jsou i piana nebo samply…prostě chaos, ale krásný chaos.

Thrash metal dnes reprezentovali němečtí Exumer, kteří už jsou nějaký ten čas legendou – vždyť příští rok to bude 35 let, co se do toho tito veteráni pustili. Většinu setu tvořilo předchozí album The Raging Tides, přičemž songy z toho letošního, Hostile Defiance, si zatím nechali pro sebe. Temná směsice black a death metalu byla v očekávání následně, a to v podání opět německých Necros Christos, kteří zde odvedli svoji premiéru. Zdi pevnosti rezonovaly při tónech smrti, ničení a beznaděje už při úvodním songu Daemonofantic Fog Lay Upon the Tombs of Succoth. Další velmi očekávanou thrashovou bombou byli brazilští Violator, kteří předvedli velmi energickou a zběsilou show. Rovněž zde hráli poprvé. Naprali do nás především songy z první desky Chemical Assault. A komu to nestačilo, měl šanci ještě v neděli při afterparty v Praze. Malou kaňkou na tomto koncertu bylo, že začalo celkem vydatně pršet a to vydrželo zhruba až do sedmé hodiny večer.

Vedlejší pódium poté obsadila další z thrashových legend – američtí veteráni Demolition Hammer. I když už jsou tito pánové šediví, pořád hrají s takovým nasazením, jako když začínali, a nejeví známky zpomalení. Album „Epidemic Violence“ vydané v roce 1992 tvořilo většinu setu. A protože black/deathu není nikdy dost, bylo tu dále mezinárodní uskupení Vltimas, které sice nedávno vypustilo teprve první počin Something Wicked Marches In, ale zdání klame – všichni tři členové mají zkušenosti z takových skupin jako Mayhem nebo Morbid Angel. Bylo to zkrátka a dobře jedno velké zlo, jak se sluší a patří. Uklidnění přinesli američtí Animals as Leaders se sofistikovaným progressive metalem, kteří stále rozšiřují svojí kreativitu v oblasti kytarových technik a samplů. Řádně to poté vířilo, když Sea Shepherd Stage opanovali industriální Combichrist. Fanoušci před pódiem se mohli uskákat už při prvním songu Hate Like Me. Ze Švédska dorazili hardcoroví Raised Fist, kteří předvedli jednu z nejdivočejších show letošního ročníku. Přední část pódia byla v režii několika mohutných plamenometů a kouřových sloupů, což této partě ještě více dodávalo ten správný ráz.

A hned po nich byl čas na něco opravdu kultovního – řecká black metalová legenda Rotting Christ, s více jak třicetiletou historií. Bratři Tolisové opět přivedli do sestavy dvě nová jména a celá kapela šlapala jako hodinky. Na začátek několik songů z nové desky „The Heretics“ a postupně došlo i na stěžejní songy jako „Apage Satana“, „Elthe Kyrie“ nebo „Katá Ton Daimoná Eautou“. Při předloňském jejich koncertu zde řádila monstrózní bouře, to se letos k potěšení mnohých fanoušků nestalo.

Po Rotting Christ přišla další legenda – otcové grindcoru Napalm Death! Brzy to bude sice 40 let od vzniku, ale tahle mašina to neustále sype jako zamlada, což je vidět třeba už na velmi energickém projevu frontmana Barneyho. Koncertují u nás sice velmi často, ale tohoto „kostidrtícího“ fenoménu není nikdy dost. Posledním black metalovým aktem byla polská Mgla. To je v překladu mlha, což by sedělo – pódium bylo mnohdy zahalené v mračnech umělé mlhy, což dokreslovalo ryze blackovou atmosféru. Skupina plánuje i nové album, prozatím uspokojila svoje fans přehráním velké části poslední desky Exercises in Futility. Další veteráni přišli hned posléze – z Británie dorazili death metaloví Carcass v čele s Jeffem Walkerem a Billem Steerem, kteří zde působí od začátku. I přes jedenáctiletou pauzu neztratili nic ze své instrumentální dokonalosti. Mnoho songů pocházelo z prozatím posledního alba Heartwork. Produkci na hlavních pódiích uzavřeli industriálně blackoví Anaal Nathrakh, kteří na poslední desce A New Kind of Horror míchají i symfonický black a death. Šlo o opravdovou směsici temnoty a emocí, a fanoušci do toho vrhali všechny své poslední síly.

Na Obscure stage se jako první představili cyber metaloví Minority Sound z Prahy se svým novým albem Toxin, kteří vystoupili jako náhrada za Gost, black folk metaloví Saor z Velké Británie, avantgardní Ved Buens Ende z Norska nebo alkoholický thrash metal v podání Tankard. Octagon Stage v poslední festivalový den patřila francouzským black metalistům Antaeus nebo třeba i psychotickému death metalu z Austrálie nesoucí název Eskhaton. Mimo kapely mohli návštěvníci zhlédnout i několik strašidelných filmů v horrorovém kině, prohlédnout si kostnici, kde v klecich jedné z podzemních chodeb byla kvanta lebek, zahrát si staré arkádové hry na automatech, navštívit besedy se členy některých kapel nebo si prohlédnout zajímavé výstavy. Po celou dobu byl kousek od hlavního vchodu k dispozici nonstop Brutal Bar.

Myslím si, že letošní ročník se v mnohém překonal, a už teď se mnozí jistě těšíme na ten příští, který bude oslavou 25 let festivalu.

Text: Mates Šimek, foto: Mates Šimek a Zdena Ondrová, video: Martas Rocks