Sonata Arctica pojede na turné k desce Talviyö, láká nás klipem Cold

Sonata Arctica se vždy pohybovala na pomezí metalu a jiných, měkčích žánrů. Když o sobě dala poprvé výrazně vědět v roce 1999 deskou Ecliptica, kdekdo musel žasnout, jak už takhle mladí kluci umějí „vařit“ na svoje kytary – členům bylo kolem dvaceti let a kytary v jejich tehdejší rychlé, energií napumpované muzice hrály opravdu prim.
Za téch dvacet let trochu zestárli, frontman Tony Kakko má své červené vlasy trochu prošedivělé (ostatně jako my všichni, kdo tuhle kapelu posloucháme již léta) – a trochu ubrali na tvrdosti. Tento trend pozorujeme u nich již déle, předchozí deska The Ninth Hour byla také již v jiném stylu než jejich dnes již kultovní albový debut. Sonata Arctica je nadále synonymem finské melodické muziky, ale metalu už do svého kouzelného kotlíku na míchání songů přisypává méně.

Nicméně pokud vezmeme jako fakt, že ve čtyřiceti má člověk jiné vnímání světa i muziky a že další Ecliptica už natočena nebude, pak se vám nová skladba bude líbit. Sonata Arctica totiž neztratila smysl pro melodii a Tonymu to stále zpívá (zejména když ve vyšších pasážích trochu zachraptí, slyšíme stále toho kluka, který před osmnácti lety zpíval Last Drop Falls z desky Silence). A že trochu „zpopovatěli“? No a co.

Novou písní se od začátku do konce vine tajemná předtucha něčeho negativního, i když muzika to není vůbec temná. Z pojmů v textu jako chlad nás však napadá, co je asi v básnických obratech zašifrováno – konec jednoho vztahu. Tony Kakko sedí již od začátku klipu v křesle, v souladu s textem („with my back against the wall“) zády ke svým spoluhráčům, což rovnou dává tušit něco neobvyklého. Povšimnout si můžeme také delších vlasů bubeníka Tommyho Portima, opět dorostlých, čímž nyní i vizuálně odpovídá narážce, kterou na něj na koncertech s oblibou dělá Tony při písni Tallulah – v té odloudil vypravěči jeho dívku „dlouhovlasý bubeník z kapely„.