Larse Ulricha formoval nejen metal: od tátova gramofonu až na pódium s Ianem Gillanem

V dětství ho obklopoval jazz, který poslouchal jeho umělecky založený otec Torben Ulrich. Byly to skladby od takových veličin jako John Coltrane, Miles Davis či Ornette Coleman. Mezi tím se ale na tátově gramofonu objevilo také něco z rocku – šedesátková klasika jako Jimi Hendrix, Rolling Stones nebo The Doors. Rádio hrálo glam rock, jak jinak v sedmdesátých letech.

Nejblíž srdci mladého Larse však byli Deep Purple. Jejich koncert byl pro něj první v životě – bylo mu devět let. Jejich kytarista Ritchie Blackmore se stal jeho kytarovým hrdinou. „Když zavřu oči, pořád ho vidím před sebou, jak si bere černobílého Stratocastera a hraje na něj nohou nebo do něj řeže proti zesilovačům,“ vyznal se. „To na mě udělalo dojem. Podle mě to je nejlepší kytarista své generace.“

Ohledně Deep Purple se mu po letech podařil husarský kousek. „Hodně hustý zážitek byl, když měl Ian Gillan asi před patnácti lety koncert v San Franciscu a já jsem skončil na pódiu s ním a hráli jsme Smoke On The Water. To byla hodně velká šlupka pro kluka, který vyrůstal v pokoji polepeném plakáty Deep Purple.“

Dospělého Larse bavily koncerty Motörhead, AC/DC, Rage Against The Machine či Thin Lizzy. Zaujala ho také muzika Diamond Head či Mercyful Fate. Cení si tvorby Oasis – obdivuje autorské schopnosti Noela Gallaghera: „Nejtěžší – věřte mi, my to máme z první ruky – je napsat jednoduchou písničku. A čím je kratší a jednodušší, tím těžší to je. Ty skvělé skladby od Oasis – Wonderwall, Live Forever, Supersonic – když posloucháte Noela, jak je hraje sám, jen s kytarou a zpěvem, to je neuvěřitelné, kam se ty skladby posunou, když je podává takhle obnažené a křehké.“