Nyní přejděme k více osobním otázkám. Tome, většina kapely žije v Praze, ty však bydlíš v Brně a dojíždíš odtamtud. Není to pro tebe moc komplikované, dojíždět tak daleko na zkoušky nebo na koncerty? Neuvažoval jsi, že by ses kvůli tomu do Prahy přestěhoval?
Tomáš: Ze strany kluků tohle téma padá celkem často, ale mě to nikdy nenapadlo. Opravdu ne, netoužím po tom. Cesta z Brna do Prahy trvá nějaké dvě hodiny, což není nic hrozného, a té největší špičce se vždycky vyhnu. Nemám rád tak velká města, nechtěl bych žít v tak velkém městě. Já jsem takový kluk z vesnice, kluci si ze mě za to dělají srandu, ale mám rád svůj klid. Když jsem naštvaný, vylezu si na zahrádku, tam se rýpu v hlíně a uklidním se venku na vzduchu. Jasně, kdybych teď byl v Praze, mohl bych kluky vídat častěji, ale za běžného provozu se vídáme fakt každý týden.
Jak jste se stali členy Welicoruss? Ilyo, ty jsi přišel do kapely jako první. Povídej, jaká byla tvá cesta?
Ilya: To bylo celkem náhodou. Viděl jsem inzerát na hudebním bazaru a zaujal mě, že byl jako jediný graficky zpracovaný. Tak jsem tam poslal email, Alexey mi odepsal – a pak už se neozval. (Tomáš: To je u něj pořád stejné doteď! (smích)) Pak mi tedy napsal, že jim odpadl bubeník a že za dva týdny jedou na turné do Polska.
To mě zaujalo, protože jsem nikdy předtím víc koncertů po sobě nehrál, a tohle bylo osm koncertů po sobě, a ještě k tomu v Polsku. Jelikož jsem měl tehdy nějaké těžší životní období, tak si z té doby moc nepamatuji, jen to, že jsem mu na tu nabídku kývnul. Prostě jsem mu automaticky napsal, že ano, a až ráno mi došlo, co všechno je s tím spojené. Když mě Alexey poprvé viděl, celkem se prý bál, vypadal jsem prý jak nějaký vrah. (smích)
Zahráli jsme si spolu nějaké věci, a vlastně hned poté jsme jeli do toho Polska. Po pěti zastávkách jsem už nemohl hrát, po druhém koncertě jsem byl unavený. Teď můžu hrát hodinu dvacet a je to v pohodě, ale předtím jsem nebyl zvyklý, bylo to těžký. Ale pomohli mi právě kapela a Alexey, který mě jako jediný z těch všech neposlal do háje, ani kvůli mé tehdejší reputaci. Nenechal to být, spíš mě chtěl z toho všeho dostat na dobrou cestu. Měl se mnou spoustu stresu, nervů…já s ním taky. Ale výsledek toho je, že Welicoruss mi dost pomohli. Byli to právě kluci, kteří mě nenechali být, a naopak mě dostali tam, kde jsem teď, a snad se ze mě už stal dobrý člověk.
A ty, Tome? Pokud si dobře pamatuju, ty jsi původně hrál na úplně jiný nástroj, než je basa.
Tomáš: Já jsem začal jako malý kluk hrát na kytaru, někdy v šesti letech, a od osmi let hraji na trubku. Tu mám i „vystudovanou“ na ZUŠce. Pak jsem se v patnácti hlásil na konzervatoř, ale měl jsme nějaké zdravotní problémy, tak jsem ke zkouškám nakonec nešel a vystudoval jsem informační technologie. Po maturitě jsem to na konzervatoř zkoušel podruhé, ale byl tam neskutečný nával a nevzali mě. Takže jsem šel na vysokou, studovat hudební vědu. Já takhle furt přeskakoval – hudba, technika, hudba, technika. (smích)
No a díky trumpetě jsem se podíval i mimo Česko, to bylo někdy ve dvanácti, a projeli jsme toho s Prostějovským orchestrem opravdu hodně. Původně totiž pocházím z Prostějova, a i když jsem se pak přestěhoval do Brna, pořád jsem do toho našeho Prostějovského orchestru dojížděl. Krom toho jsem hrál i tady v Brně v rock’n’rollovém orchestru, ale všechno jsem to ukončil poté, co jsem začal ve Welicoruss.
No a k Welicoruss jsem nastoupil vlastně taky na inzerát, když zrovna hledali dalšího basáka. Myslel jsem, že se vyměníme a bude to OK, už jsem s tím tak trochu počítal, a pak jsem zjistil, že se budeme střídat. První koncert jsem odehrál s klukama v květnu 2018 a do srpna jsme se střídali. Pak se Ondra, původní basák, rozhodl skončit z rodinných důvodů, protože se hrálo tak moc, že neměl čas na nic jiného. No a jak jsem říkal: viděl jsem inzerát, a až napotřetí jsem na něj odpověděl. To si pamatuju jak včera, taky to bylo na nějakém tom hudebním bazaru. Ale v té době jsem měl nějakou hudební krizi, skončila mi předchozí kapela, cítil jsem se vyšťavený, na trumpetku jsem si hrál, to jo, ale s basou jsem si musel dát pauzu, aspoň půl roku.
Nakonec z toho byla pauza skoro roční, a když jsem začal znovu něco hledat, vlezl jsem zase na ten hudební bazar, a první, co vidím, byl zase inzerát od Welicoruss. Tak jsem si říkal, že to je prostě znamení! A bylo to úplně stejné jak u Ilyi – Alexey mi odepsal, něco jsem mu napsal zpátky, a pak dlouho nic, snad dva měsíce. Takže jsem si myslel, že z toho nic nebude, a už jsem se stihl mezitím domluvit s jinou kapelou tady v Brně.
A pak mi odepsal Ondra, původní basák, že Alexey nemá čas a že by mě chtěli pozvat – ať se naučím nějaké tři písničky a přijedu si s nimi zahrát. Ty jsem se naučil poměrně rychle, ale měl jsem hroznou trému, fakt jsme se třepal jak ratlík. (Ilya: To by strašný, třepal se tam, jak kdyby měl Parkinsona, ale zvládl to.) Já jsem tyhle stavy trémy začal mít někdy od patnácti let, nikdy předtím jsem je nemíval. Vždycky jsem se celý rozklepal. Ale čím jsem byl starší, bylo to lepší, a teď, až na nějaké výjimky, je nemám vůbec. Učím se sám se sebou pracovat, a tohle byla věc, která mi vadila, takže jsme se ji snažil odstranit.
Ilyo, jak ty jsi se dostal k bicím? Chtěl jsi se odmala stát bubeníkem?
Ilya: Po příjezdu do Čech mě rodiče zkoušeli dávat na nějaké ty kroužky jako sbor, piáno, prostě takový ten standartní postup rodičovské výchovy. Ale po nějaké době jsem si uvědomil, že tohle jsou všechno spíš rodičovské sny než moje. Pak jsem začal „rozsekávat“ všechny možné kýble, co jsme doma měli – a to si vzpomínám, že když jsem je pak vracel zpátky, některé z nich byly prasklé, ale to se zjistilo, až když do nich máma nalila vodu. (smích) Pak jsem chodil do IKEA a vybíral jsem si čínskou hůlkou podle zvuku poklice na hrnce, které jsem si teda samozřejmě nekoupil, protože jsem byl malý, ale byl to takový dětský sen. Postavil jsem si doma svoji vlastní soupravu „bicích“, která se skládala z těch kýblů a různých jiných věcí.
Pak jsem tedy chtěl pravé bicí a řekl jsem o tom mámě. Ale bydleli jsme v paneláku, elektronické bicí byly v té době drahé a měli jsme sousedy blázny, kteří vždycky ťukali na topení s každým zvukem, třeba když se mylo nádobí, takže doma to nešlo. Takže mi máma řekla, že jestli chci hrát, mám si najít nějakého učitele, a tak jsem začal chodit na lekce. Chodil jsem trénovat do zkušeben, které sice smrděly jak záchod, bylo tam všechno rozbité, ale dělal jsem tam správce, takže jsem to tam měl všechno zadarmo.
Pak přišla první kapela, a od té doby přišlo období „přebírání kapel“. Vždycky jsem přišel do nějaké kapely, kde potřebovali bubeníka – nebo ten bubeník po čase odešel. Což mi je teď na jednu stranu líto, že jsem byl takový „přebírač kapel“. Pak jsem měl období, kdy jsme těch kapel měl strašně moc – a byl jsem v situaci, že jsem měl dvě akce v jeden den. S jednou kapelou jsme měli soustředění, ale zapomněl jsem, že s jinou kapelou jsme měli mít zkoušku. Tak jsme si říkal, že si toho třeba nevšimnou…a když jsem ten den šel pro něco do obchodu a viděl jsem na lavičce sedět známé tváře…bylo to hrozný setkání. To mi bylo tak osmnáct. Měnil jsme kapely jako ponožky, ale na druhou stranu mi to dalo takovou tu soustředěnost, že jsem byl schopen naučit se písničky třeba do dvou hodin – a třeba během cesty autobusem jsem se stihl naučit celý set. No a od té doby to tak nějak jelo.
Pak jsem měl takové těžší životní období, ale když jsem přišel k Welicoruss, všechno se pomalu vracelo do normálu. Mám rozjetý ještě jeden projekt, The Avenues. Ten mám s kamarádem, s nímž jsem hrál před deseti lety. Teď jsme se zase spojili a brzo nám bude vycházet i EP. Takže na scéně jsem nějakých patnáct let.
Na jaké hudbě jste vyrůstali. Co vás třeba ovlivnilo hudebně? A jakou hudbu ze současné moderní scény třeba posloucháte?
Ilya: Za mě jednoznačně Dream Theater a album Metropolis Pt.1 a Pt.2. Když byli nedávno v Praze, zašli jsme na ně s rodinou, přítelkyní, a vlastně i s Alexeyem – a byla to neskutečná show! Přehráli komplet celé album, obě jeho části, po několika letech. Takže pro mě byli takovým významným vlivem Dream Theater. Ze současné tvorby sleduji ani ne tak kapely, jako jednotlivce, a to černošské bubeníky, kteří tam mají to srdíčko a jsou teda úplně jinde než my a máme se od nich toho hodně co učit. Nebo taky Japonci, to jsou úplní blázni.
Tomáš: Když to vezmu úplně odmalička – první, co jsem poslouchal, když mi bylo nějakých pět let (a nebudu se tu bavit o Šmoulech, ty jsme poslouchali všichni), byli Team či Láďa Křížek, později Arakain. Ze zahraničních mě brala klasika AC/DC, pak další klasické kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Iron Maiden. Měl jsem i období Metalliky, ale naštěstí ne moc dlouhé. (smích) Dál třeba Helloween, z našich třeba i Porta Inferi, ten speed metal nebo power metal, to jsou žánry, které mě baví. Nikdy jsem moc nebyl na black, thrash nebo death.
Někdy ve dvanácti mi můj soused začal ukazovat kapely typu Slayer, tak jsem to začal poslouchat, a v té době jsem objevil i Dimmu Borgir. Ale nikdy jsem nebyl ten typ, co by tím žil – že tahle kapela má dobré takové a takové cédéčko a tyhle konkrétní písničky. Mám spoustu kapel, které poslouchám, často ani pořádně nevím, jak se jmenují, ale beru to prostě pocitově: buď se mi to líbí, nebo ne, a když se mi to líbí, zajímám se trošku víc.
Od doby, co jsme ve Welicoruss, začal jsem se black metalem a death metalem zabývat o něco víc – i díky tomu, že jsem poznal spoustu malých lokálních kapel po Evropě, které jsou fakt skvělé. Je pár kapel, které sleduju, poslouchám. Třeba jedna malá kapela v Německu, která hraje styl apokalyptický metal a jsou to fakt skvělí kluci. No a nejvíce, co teď poslouchám…to budou asi Behemoth nebo Mgła, ti mě hodně baví, a Dimmu Borgir, ti mi zůstali.
Jsem trochu překvapená, že ani jeden z vás neřekl Welicoruss.
Ilya: Tak to je samozřejmost přece!
Tomáš: No přesně tak! Ne, teď beze srandy: to je fakt samozřejmost, protože mě ta naše hudba fakt baví a já potřebuju hrát tam, kde mě to baví. Nejsem typ muzikanta, co by hrál za každou cenu všechno. (Ilya: Já to mám úplně stejně.)
Můj „kariérní postup“ byl vlastně od doby, kdy jsem potkal první kapelu, pak další, co byla o úroveň výš, a každá kapela, kam jsem přišel, nějakým způsobem stoupala. Welicoruss je moje nej kapela. Je to prostě profesionální kapela se vším všudy: organizační stránkou, všichni jsou to profesionálové. A to je to, co mě na tom také baví, protože já se už celkem dlouho pohybuji mezi profesionálními muzikanty. S amatéry, kterým se nechce zkoušet, zlepšovat se nebo hledat chyby, bych nemohl hrát. A to se mi právě líbí na Welicoruss, že to všichni bereme vážně a profesionálně – a funguje to.
Velkou zásluhu na tom má Alexey, který je fakt vytrvalý, ale někdy to s ním bylo těžký. (Ilya: Někdy byl fakt na zabití, ale teď, co už má dítě, tak ne.) Hlavně my s Ilyou máme výhodu, že už ho známe, Tomáš, náš kytarista, je v nevýhodě, protože je s námi chvíli. My už víme, jak by Alexey v určitých situacích reagoval, a předcházíme tomu. Já jsem třeba naprosto nekonfliktní typ, takový kapelní diplomat nebo spíš psycholog, protože kluci by se mezi sebou už dávno pozabíjeli, a já jsem ten, kdo je uklidňuje. Oni za mnou chodí, nadávají na ty druhé, a dělám jim prostě takového mentora.
Nesetkali jste se kvůli žánru, který hrajete, s nějakými problémy? Tím myslím – jestli vás třeba někdo nenařkl ze satanismu, nezrušili vám koncert, jak se stalo třeba u kolegů z Root.
Ilya: Jojo, měli a máme pořád. V pražském klubu Rock Café – v době, kdy jsme tam měli hrát, se Rusko rvalo o Krym. A na základě toho pak požádali Alexeye, aby podepsal – kvůli tomu, že je kapela z Ruska – papír o anexi Krymu. Od té doby jsme tam samozřejmě nehráli, a ani s novým majitelem se to bohužel nezměnilo. Jinak s hudbou ani jinde jsme nikdy neměli problém.
Tomáš: Já bych chtěl na to trochu navázat. Dneska je doba, kdy všichni do všeho motají politiku. My jsme naprosto apolitická kapela, vyhýbáme se politickým tématům. Welicoruss není kapela, která by se chtěla angažovat politicky, jak si spousta lidí myslí kvůli našemu názvu. (Ilya: To je prostě historický název oblasti, ale s politikou to nemá co dělat.) Kdo nás ale zná a trochu se zajímá, ví, že takoví nejsme. A to se netýká jen nás, ale všech kapel u nás. Ale mám pocit, že je to čím dál horší, jako kdybychom se vraceli zpátky do doby studené války. Jasně, já mám taky nějaké politické názory, často je i vyjadřuju a kluci se mnou třeba nesouhlasí, ale za kapelu se nikdy žádná politika neobjevila a ani neobjeví, to je hodně důležité říct.
Pojďme zpátky k něčemu veselejšímu. Když jsem vás pozorovala před koncertem, všimla jsem si několika rituálů, které děláte, než vyjdete na pódium…
Ilya: Myslíš takovou tu červenou tekutinu? Joo, tak to je krev našeho bývalého kytaristy. (smích) Ne, to je taková jahodovo-malinová tekutina, a s tímhle „krvavým rituálem“ jsme začali až po natáčení klipu, protože jsme té falešné krve udělali strašně moc, a tak ji od té doby používáme.
Tomáš: Každý máme před koncertem jiné rituály. Alexey se snaží co nejvíce koncentrovat, já se snažím jakoby uklidnit. Ilya naopak zase divočí. Poté, co se namalujeme, musíme se i rozcvičit, klasicky fyzická rozcvička, protože bez toho tě tak bolí za krkem, že to je šílený. No a ťuknem si pěstí a jedeme na to!
Co je takový váš největší sen? Kde nebo s kým byste si chtěli zahrát?
Ilya: Tak to je těžké. Já respektuju všechny kapely a v tuhle chvíli bych si zahrál úplně s kýmkoliv, hlavně aby to bylo naživo. A sen, jako třeba festivalový? Tak ten jsem si už v podstatě splnil, a to na Hellfestu. Ale je tu i řada dalších, kde bych si rád zahrál – třeba Summer Breeze, Wacken Open Air nebo polský Przystanek Woodstock. Těch festivalů je spousta. Ale festivaly mě obecně baví méně než klubové akce, protože na fesťáku máš ty lidi hrozně daleko, nemůžeš se jim podívat do očí a přenést na ně tu energii.
Tomáš: Z větší části souhlasím s Ilyou. Za sebe bych chtěl na Wacken, je to pro mě jeden z těch top festivalů. A říct, „joo, hrál jsem na Wackenu,“ to zní prostě dobře.
A s jakou kapelou? To je těžký, můžu říct třeba Behemoth, Dimmu Borgir, nebo bych jel moc rád s Rammstein. Ty mám hrozně rád, na těch jsem vyrostl. Byl jsem na nich loni v Praze a byla to naprostá bomba. Ale jak říká Ilya – ono to není jen o těch mega akcích, kde je spousta lidí, ale to předávání energie s jednotlivými lidmi prostě lépe funguje na těch menších koncertech. Obojí má něco do sebe, ale v téhle době je důležité už začít prostě hrát, jakkoliv.
Chtěli byste na závěr něco vzkázat fanouškům?
Tomáš: Že už se jich nemůžeme dočkat, fakt nám moc chybí a věřím, že to všechno brzy skončí a pak to rozjedeme zase naplno.
Ilya: Až to skončí, tak se zas všichni uvidíme. Jo a pozdravujeme všechny čtenáře!
Kluci, mockrát vám děkuji za váš čas (rozhovor trval zhruba dvě hodiny, pozn. redakce) a už se moc těším, až vás zase uvidím na pódiu!
Ptala se: Ema Moravcová, foto: Jiří Platzer
