Krhut&Kozub na albu Prásknu bičem mísí šansonovou poetiku s hudebním minimalismem

Herce Štěpána Kozuba zaregistrovali nejspíš všichni kulturně aspoň trochu zdatní Češi nejpozději v loňském roce, kdy se stal hvězdou internetového seriálu s problematikou dnešní doby sKORO NA mizině. Neméně populární je však ve svém „domovském“ ostravském Divadle Mír, potažmo v době covidové na YouTube – na obou místech svými výkony září v rámci uskupení Tři tygři. Jiří Krhut je ostravský písničkář, tedy autor, který si píše hudbu i texty sám a sám je také zpívá. A právě tyto dvě zdánlivě nesourodé osobnosti, které spojuje rodný kraj, nyní spojily i své umělecké síly do podoby CD Prásknu bičem.

Jejich debutové společné album spojuje dvě věci, které jsou, podobně jako oni dva, na první pohled také zdánlivě nespojitelné: atmosféru starých šansonových časů a moderní dobu symbolizovanou hudebním minimalismem, v některých místech s lehkým nádechem elektroniky. Šansoniér nepotřebuje velké klenuté melodie, byly by snad i zbytečné až rušivé. Naopak potřebuje texty, které se dají číst jako básně a které bude interpretovat s uvěřitelností.

A právě na těch si pánové dali záležet. „Máš doktorát z lásky a sotva jen tušíš, že dávno jsi krví upsala duši“ – samotný začátek alba dává tušit, že se nebude jednat o obyčejné album „zpívajícího herce“. Podobně zaujmou například slova „jsem tvůj nečtený brak, sama pod sebou stín“ z písně Poraď mi s tím, kde se v refrénu ujala ženského pěveckého partu Barbara Kanyzová.

Texty zpracovávají témata, která sám život dal, často se noří do hloubi vztahů mezi mužem a ženou. „Nejsi tou pravou, ale voníš kávou“ – jak často přemohou feromony rozum, ale není to náhodou právě takhle správně? Vždyť jinak by mnohé vztahy ani nevznikly a nebylo by zajištěno pokračování rodu – moudře to příroda zařídila.

Od mužů se určitá odolnost obvykle vyžaduje, ale musí tomu tak být vždycky? Dere se na mysl otázka při poslechu písně Něco snesu („A já se vedle tebe třesu, říkám si, neboj, to se poddá, prý jsem chlap, tak něco snesu…“), zvlášť ještě, když interpret dodá, že „na dvoře vztekle vrčí fena“ – člověku je ho až líto, že je na všechen ten evidentně nedobře naladěný ženský element v domě sám. Pak však dokáže ocenit svou lásku a svůj vztah slovy „jsi můj klid“. Co chtít víc?

Hudebně i textově mírně vybočuje skladba Michaela, která je v humorném tónu a překvapí také některými slovními obraty (hraješ si se mnou jak Jágr s pukem…a gól). Melodicky veselá, avšak textově místy hořce trefná je Dělej si, co chceš, která glosuje i nešvary v politickém dění posledních několika málo let.