Viktorie Surmová v rozhovoru: Za týden jsem měla ve schránce CD Nightwish, a pak jsem stála na pódiu

Viktorie Surmová, Surma, foto: Honza Švanda

Nedávno jsme hovořili s velmi zajímavou mladou zpěvačkou naší metalové scény s přesahem do zahraničí: Viktorií Surmovou. V rozhovoru Viktorie vypráví, co ji přivedlo na pódium, co by poradila začínajícím muzikantům či jak se seznámila se svou láskou, zpěvákem a kytaristou Herim Joensenem.

Kdo nebo co tě inspirovalo k tomu dát se na hudební dráhu?
Tuším, že to byla Tarja Turunen, která tehdy ještě působila v Nightwish. Jako malá holka jsem vyrůstala spíše na klasickém rocku a heavy metalu, kde byli samí zpěváci, ale jednoho dne jsem narazila na pána, který se zeptal, jestli jsem někdy slyšela o Nightwish, a za týden jsem měla od něj CD v poštovní schránce. Vůbec nevím, kdo to byl a už jsem ho nikdy neviděla, ale v ten moment mě naprosto odzbrojila kombinace opery a metalu, a hlavně kombinace ženského zpěvu s tvrdými riffy kytar.

Vzpomeneš si na svůj dosavadní největší zážitek z hraní?
Rozhodně bych tam zařadila zpěv na 70000 Tons of Metal na Floridě, to byla pecka. Vůbec ta atmosféra na té lodi je krásně rodinná. No a pak bych rozhodně zmínila letošní vystoupení na festivalu Rock Castle v Moravském Krumlově se svou kapelou SURMA, protože to byl první větší festival, na kterém jsme měli možnost vystoupit.

Jak ses dostala ke spolupráci s Herim, který pochází až z Faerských ostrovů?
To jsme se takhle před pěti lety poznali na koncertě Týr v Praze. Pomáhala jsem s organizací koncertu a Heri se tam po jejich vystoupení lehce opil a začal mi vyznávat lásku :)) Ale abych to zkrátila, začali jsme spolu po nějakém čase chodit, protože jeho zájem nebyl jen nějaký opilecký výlev, a později se ke mně přidal i hudebně s tím, že by rád zkusil i něco jiného než folk metal a líbily se mu moje melodie.

Máš nějaký životní cíl ohledně koncertování? Kde ve světě, popřípadě na jakém festivalu a ve společnosti jakých kapel by sis nejradši zazpívala?
Můj životní cíl je dostat se na nějakou vyšší úroveň. Prostě mezi kapely, které obdivuji a jsem jimi inspirovaná (nebo alespoň na nějakou blízkou podúroveň). Co se míst týče, chtěla bych vystoupit všude, kde nás poslouchají. Už teď máme fanoušky z celého světa a cítím touhu je poznat osobně, přijet do jejich zemí a zazpívat jim od srdce. No a nebudu lhát, festivaly jako Wacken, Hellfest, Summerbreeze nebo znovu 70000 Tons of Metal jsou něco, co se nikdy neodmítá. Ale nesmím opomenout Masters of Rock, Metalfest a podobně. Česká scéna a čeští posluchači mi nejsou lhostejní.

Jaké jsou tvé preference ohledně stravování?
Zajímavá otázka! Ráda se stravuji zdravě. Jsem tedy všežravec, ale snažím se jíst vyváženě. Rodiče mají hospodářství, takže se také snažím nepodporovat velkochovy, maso i vejce jím především domácí. Ovšem to na cestách moc dobře nejde. Nejhorší je, když jedeš z koncertu, a jediné, co je po cestě otevřené, je fastfood. To opravdu nemusím, ale když je hlad…

Jak vnímáš podporu ze strany své stále se rozšiřující základny fanoušků?
Fanoušky máme opravdu úžasné. Každé podpory si neskutečně vážím a snažím se s nimi komunikovat, jak jen to můj čas a energie dovolí. Nejvíce mne dojalo, když parta kamarádů přišla na Rock Castle s velkými transparenty naší kapely a fakt fandili z první řady. Pak mám fanoušky, kteří mne podporují na Patreonu, ti jsou velice aktivní a máme k sobě blízký vztah. No a velice podporující byli fanoušci při hlasování pro náš klip v soutěži Kluboofka World. To jsme ani nečekali, že se někam díky hlasům posunem.
Každopádně nezáleží na tom, odkud kdo je nebo jak moc nám věří, ale hlavní je, že s námi zůstávají a dávají nám tu naději na lepší zítřky, obzvlášť v této době. Bez fanoušků bychom jako kapela byli k ničemu.

Jsi již známá díky svému projektu Surma. Co bys vzkázala začínajícím muzikantům, kteří mají ambice na to, dosáhnout světové známosti?
Tak to je krásně napsané, ale ještě se necítím být nějak „známá“. Každopádně je to ohraná rada, která ale platí: Nikdy se nevzdávat. Hudební byznys není vždy jednoduchý, vlastně skoro vůbec. Člověk do hudby vkládá hodně energie, peněz a volného času, a málokdy se to zúročí. Chce to vytrvat a makat.

Ptal se: Mates Šimek, foto: Honza Švanda