Dan Horyna v rozhovoru: Tvorba musí být dobrodružství a posun k novému

Dan Horyna, foto: Honza Švanda

V těchto dnech jsme měli skvělou příležitost pro rozhovor s Danem Horynou. Známý muzikant nám odpovídal na otázky k aktuálním tématům – vydání remasterované verze legendární desky Nevada a její nadcházející křest, ale i o tom všem, co ho formovalo a co dnes tvoří jeho osobní i profesní život.

Po třiceti letech právě vyšlo remasterované album Nevada. Mohla by to být příležitost, jak vaši hudbu představit mladé generaci fanoušků rocku a metalu?
Už když jsme muziku skládali, vymykali jsme se tehdejšímu zažitému vkusu a čas ukázal, že je to muzika nadčasová. Tři věci máme dodnes v repertoáru a stále zabírají. Samozřejmě, že současný Merlin je autorsky o hodně dál, ale jsem rád, že Nevada je důležitým momentem v mém hudebním životě. Je to legendární deska.

Co chystáte s Merlinem v nejbližší době?
24. dubna nám ve Vagonu pokřtí Nevadu mistr světové basy Marco Mendoza, na léto máme koncerty a na podzim jdeme do studia natáčet další desku. Současná sestava Merlina je virtuózní, hrajeme dohromady s chutí a autorsky se posunujeme. Za to jsem velmi rád. Nechápu kapely, které každý rok vydávají desku, a přitom, když jste slyšeli jednu, slyšeli jste všechny. Tvorba musí být dobrodružství a posun k novému. Není to spotřební zboží, což je, bohužel, případ většiny dnešních kapel.

Co chystáš jinak po hudební stránce? S jinými kapelami, sólo…
S Vitacitem odzpívám dva velké festivaly jako host a jinak nechystám nic. Merlin mi zabírá a naplňuje vše, co potřebuji. Jinak ještě občas koncertuji s Benym v pořadu Best of, kde si odzpívám během jednoho koncertu skladby Merlina, Vitacitu a Benefitu dohromady.

Je březen, nedávno jsme měli Den povstání v Tibetu (10. 3. 1959), také jsi vyvěsil tibetskou vlajku?
Problematika okupace a genocidy Tibetu je dnes zpolitizována. Jde o to, že tisíciletá tibetská duchovní kultura, která ve své čistotě přežila až do začátku minulého století, než došlo k čínské okupaci, je ničena. Přitom tibetští jogíni a jejich práce s myslí byla odedávna významným bodem pro všechny psychology, vědce i filozofy, a je naprosto unikátní v přístupu k podstatě naší existence. Proto je dnes Tibet symbolem boje za lidská práva a bývá to často zneužíváno i haněno.

Víme, že tě před lety oslovil buddhismus. Co nejdůležitějšího ti dal?
Již dvacet let praktikuji tibetskou duchovní nauku Dzogchen pod vedením realizovaného mistra Namkhai Norbu. Nedal mi nic. Změnil mě. Prostě je to dlouhá cesta samoosvobození od vlastních omezení. Takže, nezměnilo se nic, ale vše je mnohem jednodušší, a tak už se přestávám dopouštět zaslepených činů, které by byly podmíněny původní mentalitou. Jsem stále víc svobodný.

Jako psychoterapeut říkáš jednu pravdivou věc: Závislý člověk, který má dojem, že si s drogou ještě může něco užít, se z toho zatím nedostane. Jen ten, kdo cítí, že mu droga už jen bere a nic nedá, má šanci, aby s tím přestal. Děkuji ti, že to od tebe zaznělo veřejně, protože to asi ještě žádný psychoterapeut takto přesně a otevřeně neřekl…
Je to na základě vlastní zkušenosti a i zkušenosti se stovkami klientů, kteří u mě terapií prošli. Dnešní společnost závislost miluje. Závislost na čemkoli, co jí pomáhá nemuset být sám sebou. Autentické prožívání je tvrdé, často bolestné, nedává pohodlný rauš, ale bez něj jsme jen jako zvířata, která konzumují své bytí. Většině lidí to prostě stačí.

Toto téma popisuješ mimo jiné ve své knize Přežil jsem sám sebe, která vyšla zhruba před dvěma lety. Jak ji vnímáš s odstupem času? Je úspěšná? A je něco, co bys od té doby třeba rád dodal?
Na to, že je to kniha o osobním růstu, tak se prodává dobře. Je to podobné jako s Nevadou. Jsou věci, které nestárnou. Nic k tomu doplnit nejde. A nic dalšího psát nebudu, protože… dnes už všichni mluví o všem, jako by věděli, a do tohoto prostoru nic předávat nechci. Jen v terapii na osobní úrovni.

Pomáháš ještě závislým lidem a lidem a jinými psychickými problémy? Nakolik se tomuto ještě dnes věnuješ?
Ano, je to moje profese i poslání. Terapie provozuji šest dní v týdnu, včetně meditačního výcviku. Takže mám velmi málo času na osobní život, ale čas na děti, muziku a tenis mi bohatě stačí. Mám se velmi dobře.

Máš nějakou radu, jak čelit věcem, které v dnešním „moderním“ světě často přinášejí psychické vyčerpání? Věcem jako informační přehlcení, nepříjemní lidé s vyhrocenými názory…
Ano. Vypnul jsem data v telefonu, dvanáct let nemám televizi. Rozvíjím schopnost samostatného kritického myšlení. Použiji slova mého mistra: „Nesnaž se změnit svět. Neuspěješ. Snaž se změnit sám sebe…a hle, svět je změněn navždy. Svět je totiž takový, jaký je stav tvojí mysli.“ A tak udržuji to, co je ve mně a kolem mě v jemnosti, a ono to funguje. Agrese a mentální koncepty mě nedráždí. Totéž učím své klienty a žáky.

V knize také popisuješ, že jsi studoval na výtvarné škole a závodně sportoval. Nejvíc známý jsi díky hudbě. Co z toho je ti nejbližší?
Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Nic z toho není důležitější. To vše dohromady mě tvoří jako celek a doplňuje se to. Třeba nyní v tenise čerpám z kondice atletiky, kterou jsem dělal v mládí. Díky zkušenostem z drog jsem se snáz začal zlepšovat v meditacích atd.

Na pódiích tě vídáme, sportuješ také – hraješ tenis… Výtvarničení se též ještě věnuješ?
Výtvarné tvorbě se nevěnuji od té doby, co jsem skončil uměleckoprůmyslovou školu a začal zpívat. Hudba mě autorsky naplňuje a stačí. A tenis beru jako součást mentálního tréninku. Stále se mohu zlepšovat.

Na sociálních sítích občas zmíníš svou rodinu. Jsi trojnásobným otcem a jsi také dědečkem. Jak si užíváš tuto roli?
Miluji svou rodinu. Po všech těch divokých zkušenostech jsou děti to nejdůležitější, co v životě člověk má. Není tu jen pro sebe, ale aby naplnil vesmírnou úlohu pokračování života na Zemi. Díky svému plnému osobnímu životu nejsem ten hlídající dědeček, ale věřím, že má rodina ví, že tu pro ně jsem a dávám jim vše, co mohu.

Ptala se: Sylva Kaplanová, foto: Honza Švanda