Již za pár dní odstartuje Arakain jarní část výročního 40 let Tour. Bylo těžké sestavit pro jubilejní turné setlist při tom množství materiálu, který za tuhle úctyhodnou kariéru Arakain vyprodukoval? Podle jakého klíče jste vybírali?
Ano, je to těžké! Ale ono je to těžké vždycky. Nebudeme si nic nalhávat, jsou písně, které bychom raději už v playlistu neviděli, ale fanoušek si bez nich koncert představit nedovede. A na druhou stranu jsou songy, které bychom si my konečně rádi živě „strčili“, ale fanoušek by se divil, co to taháme na scénu? Ono totiž ne vždy se shoduje vkus hudebníka a řadového fanouška. Zvlášť v dnešní době, kdy většinou vítězí zábavný mainstream a refrénové říkanky. Takže nad tím přemýšlíme vždycky a děláme určitý kompromis. Tentokrát to bylo o něco snazší, protože jsme měli nalajnováno, že musí být zastoupena všechna období, kdy začal být Arakain mediálně činný – tedy nahrávky, které jsou na deskách. Úplně rané období tedy zůstane nedotčeno, protože ho drtivá většina lidí nezná. Pamětnické menšině se tímto omlouváme. Ale při dvaceti deskách nemůžeme vyhovět všem. Nemůžeme ukojit nostalgii pár desítek fanoušků a pár stovkám dalších nedat třeba Amadea nebo Paganiniho.
Jak bude setlist vypadat, co bude obsahovat?
Zatím obsahuje cca dvě hodiny hraní a dotkne se i výrazných projektů kapely, jako je koncert se symfonickým orchestrem a unplugged verze se smyčci. Ale symfoňák nepřivezeme, to ne. (smích) Pomůže nám k tomu technika.
Bude mít podzimní část turné stejný obsah?
Samozřejmě nikoliv. V jednom playlistu se „best of 40″ opravdu stihnout nedá. Ale klíč výběru Tour2 ještě není uzavřený.
Mohou se návštěvníci jubilejních koncertů těšit i na nový merch?
Určitě, už teď jsou ve výrobě výroční trika, tzv. „čtyřicítky“, a další bude během léta následovat; na podzim pochopitelně i mikiny a další zboží na vánoční trh. Náš shop reaguje na poptávku celkem pružně.
Chystáte nějaké novinky ohledně pódiové show? Jak vypadá příprava na tak zásadní turné po technické a hudební stránce?
Já chápu, že řešíte „to zásadní turné“, ale ta muzika a technika je pořád jenom jedna, a ty peníze na ní taky nerostou na stromě. (smích) Ale pochopitelně bychom byli přízemní a nešli s dobou, kdybychom ten jevištní vizuál nevylepšili, když se na nás kouká tolik let a lepší už to nebude. Jelikož se jarní set koncertů odehraje v sálech kulturních domů, připravujeme oživení formou videoprojekcí na LED stěny, kde to bude jen trochu realizovatelné.
Turné vyvrcholí na konci ledna koncertem v O2 universum. Jaký bude program a na co se mohou fanoušci těšit?
Hehe, tak to jsme ještě hodně daleko. Ale samozřejmě – bude to největší akce v historii skupiny, co se týká jeviště i techniky, a repertoár bude určitě čerpat zkušenosti z obou turné a určitě přibude nějaká „specialita na dort“. Včetně všech zpěváků, kteří přislíbili účast. Uvidíme, zda to dodrží všichni?
Nedávno vyšlo vaše debutové album Thrash The Trash v remasterované podobě na vinylu a poprvé také na CD. Pamatujete si ještě, s jakými nadějemi a očekáváním jste album v roce 1990 vypouštěli do světa? Byla tato očekávání naplněna?
Předloni deska TTT oslavila třicetiny, což je neuvěřitelný číslo. A jelikož se tehdy jednalo o unikátní náš první „dlouhohrající“ počin po dlouhých letech trmácení po tanečních zábavách a koncertech po celém Československu, nedá se na to samozřejmě zapomenout. Jako se vším, co je poprvé, že jo. Deska se natáčela v určitém provizoriu, kdy Petr Janda pomohl vahou své osobnosti na Supraphonu prosadit nahrávku do edičního plánu, a i tím, že poskytne studio – a šlo se na věc. Nahrávalo se napřeskáčku, jak kdy bylo ve studiu volno nebo jak kdy kapela měla čas. V té době už jsme byli profesionální skupinou a hodně jsme koncertovali, takže jsme do studia vbíhali leckdy v mezerách mezi koncerty. Výhodou ale bylo, že repertoár desky byl vycizelovaný a vyhraný z živého provedení. Nic už se nezkoušelo a nehledalo. Neměli jsme žádná očekávání, ale věděli jsme, že fanoušci na to určitě netrpělivě čekají, protože mezi lidem kolovaly zatím jen amatérské a nekvalitní záznamy koncertů – a přesto byly tolik žádané a lidi díky nim repertoár znali. A podobných domácích desek tady bylo jako šafránu. Ale co se strhlo po vydání, nemohl tušit nikdo. Velká sláva, a nakonec na 130 tisíc prodaných desek. Navždycky naše nejúspěšnější deska. Ale taky proto, že první, a taky proto, že lidi tenkrát ještě naši práci kupovali a nestahovali to z internetu.
Po čtyřicetiletém působení v jedné kapele se jistě neubráníte bilancování. Existuje něco, na co jste obzvlášť pyšný? Nebo naopak – udělal byste dnes něco jinak?
Já se na to radši nedívám tímhle pohledem. Ale samozřejmě jisté zadostiučinění cítím, protože ze sklepní a zakazované skupiny jsme se dostali do povědomí celého rockového národa a dokázali zaujmout důstojné místo. Na úplným začátku jsme si s tehdejším švagrem Alešem Brichtou slibovali, že i když se třeba nikdy nedostaneme do rádia nebo na desku, že budeme dělat všechno pro to, abychom tu zanechali významnou stopu, na kterou budou fanoušci dlouho vzpomínat. Že neupadneme v zapomnění. To se myslím podařilo měrou vrchovatou. Pyšný můžeme být třeba na projekt se symfoňákem. Pyšný můžeme být na to, že máme pořád co říct. Ano, spoustu věcí bych dneska dělal jinak, protože to měřím očima zkušeností šedesátiletýho profíka, ale je zbytečné hrát si na „co by, kdyby“, protože čtyřicet let života jakékoliv pracovní skupiny, to je spousta lidí, faktů, náhod, a taky štěstí na lidi a ty náhody… Ale vyrůstali jsme v době, kdy bylo nepředstavitelně těžký se prosadit, zaujmout v širším kontextu, natož něco dokázat veřejně a oficiálně. Nebylo přáno tomuhle žánru a popravdě řečeno, není mu moc přáno ani dnes. Vítězí mainstream a konzum.
Máte písničky, zejména ty z počátku kariéry, spojené se vzpomínkami např. na dobu nebo okolnosti, za kterých vznikaly, nebo na parťáky, kterými jste byl obklopen?
Kupodivu si pamatuju, co kdy a kdo nahrával, i období, které to předznamenávalo. Ten společný prožitek byl zřejmě natolik důležitý, že si někdy vzpomenu i na detailní situace, ale beru to tak nějak s úsměvem a nostalgií. Na první zkušenosti ze socialistických nahrávacích studií, kde technici netušili, že se dá nahrávat na dva kopáky, že se dá hrát tak rychle a že zpěvákovi nemusí být úplně všechno rozumět. (smích) Vzpomínám si taky třeba, jak Karel Jenčík (bicí 1986-1988), tehdy už profesionál, měl úžasnou bicí soupravu Maxwin s oktávou přechodů a sadou „zvonů“ za sebou, což jsem dosud viděl jen u Floydů. Nebo že naopak Štěpán Smetáček měl jen ten nejtenčí virbl a z prvních honorářů si koupil první „pořádnou“ soupravu Amati, ze které na cestách v kapelním tourbusu loupal slídový duhový potah, aby zůstala zcela sněhobílá; pak během Strážců času nebo Amadea z ní lítaly šrouby a kličky, a brzo šla do šrotu. Marek Žežulka, který nám v teplákách a pantoflích při konkurzu přehrál celou desku Schizofrenie tak přesně, že nezbylo než říct, že v tu chvíli tady pro nás nebyl nikdo lepší. Jak jsme při natáčení TTT zlomili u jediné kytary s pákou Dana Kroba právě tu páku a u Petra Jandy v garáži našli velký hřeb, který se ve svěráku ohnul a hurá, točilo se dál. Jak nám Aleš Brichta několikrát padal z jevišť dolů mezi fanoušky, aby nám pak druhý den mlčky odevzdal honorář. (smích) Na cesty v tourbusu, který nebyl často bezchybný, občas netopil anebo nechladil, ale jeli jsme v něm všichni a leckdy ještě spousta fanoušků a fanynek, a co srandy v něm bylo. Nejsložitější okolnosti se samozřejmě týkaly personálních záležitostí, když jsme se museli vyrovnávat s některými citlivými odchody spoluhráčů, a nejtěžší byly období při změnách zpěváků, to je jasné. Já vím, že to asi nejsou ty vzpomínky, na které se ptáte, ale teď mě zrovna napadly a je jich moc… To by bylo na knihu…
Kapele Arakain se povedlo přežít to, co bylo důvodem rozpadu mnohých renomovaných kapel – tedy odchod frontmana. Jaké pocity se honily v hlavě kapelníka, který tuhle situaci řešil hned dvakrát? A dá se hovořit o šťastné náhodě, která vám poslala do cesty nejprve Petra Koláře a poté i Honzu Toužimského? Nebo byli oba zpěváci výsledkem cíleného „headhuntingu“?
Ono to bylo složitější v tom, že do té doby v podstatě zastával funkci kapelníka Aleš Brichta, já byl něco jako provozní náměstek. On byl tváří kapely navenek. O to to bylo těžší. Samozřejmě to bylo složité období, na které nikdo z nás nevzpomínal rád. Nakydalo se hodně špíny, někdo se té hořkosti nezbavil dodnes. K tomu nemělo dojít. Ovšem před Brichtovou popularitou jsme u fanoušků neměli šanci. Věděli jsme, že jediný, kdo nás dokáže spasit, bude buďto velké jméno, nebo velký „střelec“. A tak jsem tenkrát zkusil oslovit i Kamila Střihavku, který se usmál a řekl – vždyť víš, že já bych tam pořád hledal ty foukací harmoniky. (smích) Už dříve jsme se na nějakém festivalu potkali s kapelou Precedens, kde zpíval Petr Kolář, a když jsme ho tehdy slyšeli, spadla nám čelist, protože takhle tady prostě nikdo nezpíval! Takže tady jsme šli najisto. Trvalo mu to chvíli, než se rozhodnul, chystal se totiž v podstatě vykročit na vlastní sólovou dráhu, ale nakonec vábení Arakainu neodolal a na „neurčité“ období souhlasil. My tajně doufali, že nafurt. Reakce na „jeho“ první desku s Arakainem předčila očekávání a my věděli, že u většiny objektivních fanoušků, kteří pochopili naši situaci, máme vyhráno. Když se pak ale po pár letech Petr k tomu odchodu na sólovou dráhu odhodlal, náhoda nám přihrála Honzu Toužimského, který coby neznámý mladík Petra alternoval v muzikálu Excalibur. Myslím, že můj mladej Jirka mi o něm řekl a pustil mi nějaký demáč, a já myslel, že poslouchám Koláře. Taková to byla úroveň. Okamžitě jsem zvednul telefon. Nevím, jakou kapelu jsem tehdy zastavil a možná i ukončil, byl zrovna na zkoušce, když jsem mu řekl, že mu chceme nabídnout působení v Arakainu. A bylo. A je tu dodnes, a už zpívá skoro polovinu života kapely a získal si všechny fanoušky Arakainu. Zpívá skvěle a je to skvělej parťák. Je taky producent, zvukař, editor videí. Např. DVD XXV EDEN je jeho práce. Takže spokojenost. A štěstí, jak jsem o tom už mluvil.
V polovině ledna jste v Arakainu na post baskytaristy oficiálně přivítali Marka Loučku. Jak zapadl do kapely, a to po stránce nejen muzikantské, ale i lidské? Předpokládáte, že bude pro kapelu přínosem i autorsky?
Na Marka se ptáte velmi předčasně, vždyť jsme ještě nevyjeli. (smích) Marek Loučka byl baskytarista moravské skupiny Forrest Jump, která s námi několikrát hrála, a Marek dokonce dvakrát zaskakoval za Zdeňka Kuba z rodinných důvodů. Proto jsme ho požádali i na podzim, když Zdeněk tak náhle ohlásil konec. No a protože už jsme trochu konzervy a nechceme si po skoro dvaceti letech zvykat na někoho, koho neznáme, tak jsme nakonec Markovi nabídli místo nastálo. Marek je příjemný a skromný chlapík, zkušený a vyspělý hráč, který na sobě neustále pracuje, rozumí si s technikou a aranžováním, a zda se prosadí i autorsky, teprve uvidíme. Věřím, že lidi přijmou změnu, které se nevyhne jakýkoliv jiný pracovní kolektiv. To je život.
Letošní rok bude (doufejme) po covidovém půstu bohatý na koncerty zahraničních kapel. Máte nějaké oblíbence, které byste si – pokud budete mít v diáři volno – rád zašel poslechnout?
Nenechávám si ujít kterýkoliv koncert kapel moderního i tradičního metalu. Parkway, Five Finger, Slayer, Slipknot. Letos zcela jistě moje oblíbené Machine Head v říjnu. Viděl jsem je už dávno před Metallikou, kdy je ale podle zvyklostí zcela zařízli zvukem. Ostatně taky nám bylo nabídnuto letos vystoupit před Metallikou v létě na pražském koncertě v Letňanech. Ale s vědomím toho, že bysme dopadli stejně, jsme si ten „přepych“ odpustili a nabídku odmítli. To je totiž víc trapas než pocta. (smích)
Radši si uděláme velkej mejdan s vlastními fanoušky o půl roku později v Outú. (smích) Tam ať je nás co nejvíc! To bude to pravý ocenění!
Děkujeme za rozhovor a 40 let Tour přejeme samé vyprodané koncerty!
