Za svou existenci jste předskakovaly již hezké řádce muzikantů zvučných jmen. Když nepočítám Scorpions, na kterou z akcí vzpomínáte nejraději?
Vybrat jedinou akci z tolika zážitků je jednak těžký, druhak subjektivní, protože Kajda by to třeba viděla jinak, ale za mě by to byl předskok Girlschool v roce 2015. Nejen, že to bylo ohromně důležitý pro mě osobně, protože nebýt Girlschool, ženskou kapelu nemám, jsou to hrdinky a kamarádky, ale hlavně tehdy naše kapela fungovala dva roky a dalo nám to kopanec do zadku v tom smyslu, že jsme zjistily, že umíme hrát s „větší“ kapelou. Najednou se o nás začalo víc mluvit, supporty přibývaly a pomalu se to rozjíždělo.
Do podvědomí metalových fanoušků vás ale dostaly spíš poctivé koncertní šnůry s českými i slovenskými kapelami, nebo se mýlím?
Těch šňůr bylo pár – s Horkýže Slíže, Arakain a Trautenberk, ale samozřejmě pomohly neskutečně, daly nám spoustu zkušeností a viděly nás tisíce lidí. K tomu připočítej tři ročníky festivalu Hrady CZ, z toho dvakrát v hlavních časech, a potom další festivaly – hlavní pódium na Masters of Rock, The Legends Rock Fest apod.
Zcela upřímně si ale myslím, že neméně důležité pro nás byly klubovky, menší festivaly, motosrazy… v dešti, ve vedru, v mrazu, pro hodně lidí, pro pár lidí, pro trávu nebo parkety, stejně jsme to vždycky odehrály jako Wembley. Ti lidi to poznají, pak se to nasčítá… a pak tě třeba právě oni dostanou před Scorpions do O2 areny. Neradno podceňovat koncerty, co na první dobrou nevypadají „lukrativně“ nebo „atraktivně“.
Vaše kapela letos oslaví 10 let existence. Až na jedinou změnu na postu bubenice ve vašich začátcích, se sestava nezměnila. Co vám letělo hlavou, když vám loni Tereza Pšenčíková a Kateřina Sýkorová oznámily své rozhodnutí kapelu opustit? Bylo to překvapení nebo se k rozkolu v kapele schylovalo již delší dobu?
Dovolím si tě poopravit, 10 let slavíme až příští rok v dubnu, teď jedeme rok devátý – naštěstí, protože na desítku asi ještě nejsem mentálně připravená. (smích)
Co se odchodu holek týče, hlavou mi toho letělo dost, v první chvíli jsem byla i naštvaná, protože mi připadalo, že se to mohlo řešit jinak, líp a dřív. Holky to ale oznámily jako hotovou věc, přes kterou nejede vlak, a já si mohla vybrat, jestli z toho udělám ohromný drama, anebo to vyřešíme jako dospělý ženský. A protože jsme za ta léta naprostou většinu věcí řešily jako dospělý ženský, učinily jsme tak i při rozchodu.
Když se mi to rozleželo v hlavě, nakonec se mi i dost ulevilo, jelikož jsem už pěkných pár měsíců cítila, že něco není v pořádku a do kapely se nedává maximum. A to i z mojí strany, abych byla upřímná. Jenže v tu chvíli nikdo nepřišel a neřekl: „Tak, teď uděláme tohle, teď můžem zkusit tohle…“, pokud jsem neměla iniciativu já nebo Kajda, nedělo se nic a nikomu to zjevně nevadilo. Důvod jsem pochopila, až když Kejtý s Terkou řekly, že jdou, najednou přišla příležitost k restartu a myslím, že jsme ji využily.
Nebyly jste v pokušení kapelu ukončit?
To byla moje první reakce, že kapelu rozpustíme. Byla jsem jednoduše moc unavená a absolutně demotivovaná na to, abych se pokoušela něco zachraňovat a znova nakopávat. Covid tomu zrovna nepomohl, natočily jsme nové EP a klip, ale pak se zařízlo živý hraní, čili jsme Eclectic vlastně vůbec neodjezdily a nepropagovaly koncertně.
Holkám se v odchodu bránit nedalo, ani jsem nechtěla, a v tu chvíli naštěstí zafungovala klidná, rozhodná a pozitivní síla Kajdy, která mi sdělila, že je to sice na h*vno, ale chce se mnou hrát dál. A že zkusíme přece jen někoho najít a uvidíme. I mně samotný nakonec přišlo líto hodit osm let práce a písniček do kanálu, tak jsem souhlasila a postupně se mi ta myšlenka „obrození“ a znovunabyté absolutní tvůrčí svobody líbila čím dál tím víc.
Vánoční zdravici fanouškům na sociální sítě jste nahrávaly jen ve dvou a 10. ledna jste zahlásily kompletní stav. Opravdu šlo všechno tak hladce? Jak jste hledaly a jak našly nové parťačky?
Trvalo to, hledaly jsme od září do ledna. Basistku Domču jsme našly tak jednoduše, až jsme tomu nevěřily. Ozvala se nám na inzerát a v tu samou chvíli nezávisle na tom mi napsal Matěj Šimon z Curlies, že zná skvělou holku, co by k nám neuvěřitelně sedla – a to byla právě Domča. Hned jsem si s ní zašla na oťukávací Birell a rozuměly jsme si tak, že mě posléze odvezla do zkušebny a seznámila se s Kajdou a holkama (zkoušely jsme tehdy na rozlučkový koncert). Po jedné zkoušce pak byla ruka v rukávě.
Poté ovšem nastalo dlouhé období ticha a neklidu, protože se stále nedařilo najít kytaristku a my Domče řekly, že pokud ji nenajdeme, nemůžeme bohužel pokračovat. A ona s námi i přesto trpělivě zkoušela ve třech, čekala a pomáhala hledat.
Na Silvestra jsem s kamarády na horách měla těžkou depresi, načež mi známá povídá, že jednu kytaristku vlastně zná… a propojila mě s naším pardubickým zázrakem, Peťou Pohankovou. Aniž bych ji viděla nebo slyšela hrát, měla jsem najednou pocit, že jsme našly tu pravou – a další týden ve zkušebně se to potvrdilo.
Můžete nám nové posily představit? Jak zapadly do kapely? Nezaskočila je situace, kdy krátce po doplnění kapely naskočily na velká pódia?
Dominika Mrázková (28 let) a Petra Pohanková (25 let) jsou naprosto úžasný ženský, výborný muzikantky a mají smysl pro humor. To pro nás byla zásadní věc, chtěly jsme s Kajdou neobjevený talenty a normální holky, co zapadnou do party a budeme si sedět lidsky. K čemu by nám bylo, kdybychom měly ženskou verzi Satrianiho a byla by to kráva? Kapela je pro nás gang a srdeční záležitost. Ti, co to nevidí stejně, do téhle rodiny nepatří. Ale holky přišly, a bylo to, jako by tu už dávno měly být.
Myslely jsme si, že začneme pomalu, pár rozehřívacích koncertů a pak premiéra ve Futuru, pak ovšem přišla možnost hrát v O2 aréně a já jsem pyšná na holky, že se z toho s prominutím neposraly. Ono opravdu nejde použít jiné slovo. Čtvrtý koncert v současné sestavě (druhý oficiální) a hned největší hala v republice… a ony to daly s naprostou grácií a precizně. Fakt jsme vybraly dobře, teď už zvládneme cokoliv.
You must be logged in to post a comment.