Lukáš Chovanec, Horizont: Když to baví tebe i publikum, vznikne atmosféra, kterou ti nic nenahradí 

Lukáši, povíš nám na úvod něco o sobě?
Hraju na kytaru nějaký ten pátek, řekněme nějakých deset let. Co se týká hudby, jsem milovníkem různých žánrů od jazz rocku přes blues až po death metal. Ze svých hudebních zkušeností bych zmínil působení v metalové bandě Mystika, kde jsem se podílel na vzniku alba Necromancia. No a kromě toho všeho kolem hudby jsem také studentem biologie.

Kdy ses poprvé dozvěděl o kapele Horizont? Přemýšlel jsi nad tím, zda by hudba této kapely byla tou, na které by ses chtěl někdy podílet?
Horizont jsem znal od jeho samotného počátku – řekl bych, že v tomto koutu republiky všichni o sobě vědí, takže když se v tvém okolí objeví nová kapela, dovíš se to docela rychle. Kluci ale také již od začátku pracovali na propagaci, takže se rychle dostali do povědomí širší veřejnosti. A tím mě vlastně oslovili – bylo vidět, že na sobě makají, chtějí to někam dotáhnout, a taky se jim to začalo dařit. Takže ta myšlenka, že bych s nimi chtěl hrát, proběhla.

Proč zrovna struny a čím začala pro tebe životní etapa „kytara“? Máš nějaký kytarový vzor?
Pokud si to dobře pamatuju, jednou k nám přišel bratranec s kytarou, že se na ni učí hrát, a tehdy mě to oslovilo. Souběžně s ním jsem začal více poslouchat klasické kapely typu Metallica apod. Ale zároveň si myslím, že ten vztah k hudbě mám v genech po svém tátovi a rodině z jeho strany, takže věřím, že bych se k nějakému nástroji dříve či později dostal. Kytarových vzorů, nebo spíš inspirací, jsem za celou tu dobu měl a mám opravdu hodně – namátkou třeba John Petrucci, Jeff Beck, Jimmy Page, Mick Mars, David Gilmour, a v poslední době jsem si hodně oblíbil Guthrieho Govana. Z českého hudebního prostředí je to bez debat Michal Pavlíček a Radim Hladík.

Jak se ti s Horizontem hraje na pódiu a jak se vlastně tvoří v kapele? 
S klukama se hraje skvěle, jsou to v podstatě profíci, vědí přesně, co mají dělat, takže během koncertu nedochází ke zmatkům, a já se díky tomu cítím komfortně. Co jsem za tu chvíli stačil poznat, tvorbu do kapely nosí především Honza – přinese celou kostru písničky nebo jen riff a doděláváme to pak společně. V průběhu toho si každý k tomu řekne své, co upravit, co přidat, takže každý do toho vloží svůj rukopis. Jednoduše – dokud nejsou všichni spokojení, není to hotové.

Co tě vedlo k tomu, ucházet se o místo v této kapele? A myslel jsi na to, že máš šanci s klukama vystupovat právě ty? 
Nějak na začátku září mi napsal Kuba, jestli bych s nimi nechtěl hrát. V tu chvíli mi hlavou proběhlo, co by to pro mě znamenalo a kam až by mě to posunulo. Takže jsem na kývnul s tím, že buď to vyjde, nebo ne, ale rozhodně si tím neuškodím. Věděl jsem, že je nás víc, co se o to místo ucházejí, a bylo mi jasné, že kluci mají kontakty na kytaristy z různých míst. Takže jsem si nebyl vůbec jistý, jestli mě vezmou, ale věřil jsem tomu.

Co bys chtěl dokázat s kapelou a jaké jsou tvé cíle?
Cíl jsem si vlastně stanovil už před těmi deseti lety, kdy jsem začal hrát na kytaru. Jednoduše dostat se co nejdál a co nejvýš. To platí jak pro celou kapelu, tak i pro mě osobně. Ale v poslední době je mi celkem jedno, jestli budu hrát pro tisíc nebo dvacet lidí. Hlavně, aby to bavilo mě i publikum. Pak vznikne taková atmosféra, kterou ti nic nenahradí – ani plný stadión, pokud se lidi nebudou bavit.