B.O.A.T.S.: Michael Patrick Kelly připlul lodí mezi své vídeňské příznivce

Jaká je současná muzika muže, který zažil evropskou slávu již jako teenager, následně prožil delší duchovně zaměřené období a nyní opět láme hitparády v Německu, kde se usadil, i v zahraničí? Michael Patrick Kelly má rád tvorbu svých irských krajanů U2, jeho největším hudebním oblíbencem je Bruce Springsteen, obdivuje textařské umění Boba Dylana. Zároveň vnímá současný zvuk světového popu a desky jezdí točit do Londýna. V tom, jak jeho muzika ve výsledku zní, se vše zmíněné odráží. A někde vzadu stojí připomínka toho, že jako šestnáctiletý kluk točil na starých kazetách dokola Metalliku a Pearl Jam.

Michael Patrick Kelly při přípravě svého koncertního programu vždy promýšlí každý detail. Již při „otvíráku“ se nikdy nestane, aby hlavní protagonista večera jen tak přišel na pódium (máme ještě v živé paměti začátek minulé koncertní show, kdy ležící frontman jako Lazarus nejdříve takřka nebyl vidět, jen slyšet, a postupně během stejnojmenné skladby vstával). Najednou tu stál, černá silueta na postupně odkrývaném žlutém pozadí, a halou duněla „stadiónová“ Diamonds and Metals. Kelly si je pěvecky jistý, zpívá svým sytým hlasem jakoby s lehkostí i ve vysoké poloze. Vždy býval technicky výborně disponován, ale nyní podává možná nejlepší pěvecký výkon za celý svůj život.

Promyšlenost koncertního programu nás pak provází celým večerem. Téměř každá skladba je ozvláštněna něčím zajímavým. Již při třetí písni B.O.A.T.S. se na pódiu objeví žlutá loďka, symbol alba i turné, ve které Michael Patrick Kelly stojí a zpívá. Název desky a turné B.O.A.T.S. (Lodě) jsou původně zkratkou slov Based on a True Story (Založeno na skutečném příběhu), a takové příběhy Kelly k jednotlivým písním i vypráví. Příběh zločince, který se po letech ve vězení velmi změnil a stal se malířem pravoslavných obrazů – ikon (Icon), příběh nevidomého keňského běžce Henryho Wanyoike, jenž i po indispozici svého průvodce dokázal vyhrát zlatou paralympijskou medaili v Sydney v roce 2000 (Running Blind). S hlavními hrdiny některých příběhů se i sám setkal či s nimi na dálku hovořil.

Michael Patrick Kelly v posledních letech stále častěji a rád spolupracuje s kolegy, jichž si váží. A tak mu i při koncertech ve dvou skladbách ze záznamu hostují rapové hvězdy Rakim a Gentleman, dojde i na duet Best Bad Friend, který s ním nazpíval muzikant a komik Rea Garvey. Při singlu Blurry Eyes se celá hala rozzářila světýlky mobilních telefonů, v jiné chvíli dostal Kelly na chvíli do ruky kameru od natáčejícího reportéra – všichni přítomní zahraniční fanoušci v tu chvíli pochopitelně vytáhli vlajky. Nadšený frontman je pak vyjmenovával – do Vídně se sjeli fanoušci ze Slovenska, Polska, Chorvatska, několika dalších zemí, a pochopitelně také z České republiky. Červená a bílá s modrým klínem zářila v publiku hned několikrát.

„Teď tady zboříme barák,“ varoval Michael Patrick Kelly žertem ctihodné posluchače, kteří vyznávají spíše jemnější tóny – a my ostatní jsme se těšili na pořádný randál. Jak jinak při skladbě s předlouhým názvem No Fuzz No Buzz Back To Rock’n’Roll. Kdo má rád spíše tu rockovou stránku jeho tvorby, pro toho musela být jedním z vrcholů koncertu skladba America i se závěrečnou „stěnou“ z jisker tříštících se o pódium. Kelly, sám držitel i amerického pasu, zpívá na dřeň, když vypráví o zemi, kde se narodili jeho rodiče a někteří z jeho celkem dvanácti sourozenců. Jen ten, kdo z vlastní zkušenosti ví, o čem mluví, dokáže téma zpracovat sice s určitou dávkou bolesti, ale i s nadějí. Takový přístup je pro Kellyho vlastně typický. Nevyhýbá se v textech aktuálním společenským problémům, ba naopak, jeho písně však obvykle vyzařují víru a naději. Taková je i skladba Wonders, před kterou se nad pódium spustil Peace Bell – velký zvon ulitý z roztavených zbytků zbraní nalezených po letech na bojišti u Verdunu za první světové války. Představen byl před pěti lety při stém výročí jejího ukončení, místo srdce má stylizovanou pušku. Kelly se na konceptu tohoto projektu a výtvarném návrhu zvonu osobně podílel, mimo jiné nechal do povrchu jeho pláště zapracovat vlastní autorské kresby s mírovou tématikou. Tento zvon je silným symbolem právě proto, že ve válečných dobách bývaly kostelní zvony odvezeny a roztaveny právě pro výrobu zbraní – výroba zvonu z tohoto materiálu představuje opačný proces a návrat k mírovému žití. Úder jeho srdce pak při koncertě odstartoval minutu ticha za mír ve světě, a také za Turecko a Sýrii nedávno postižené ničivým zemětřesením.

Určitou devízou Michaela Patricka Kellyho u jeho dlouholetých i nových fanynek je také fakt, jak mladistvě působí – jak vzhledově, tak při jeho pohybových kreacích v písních iD či zmíněné Diamonds and Metals by málokdo hádal, že již před pěti lety překročil čtyřicítku. Období určité zralosti a životního zakotvení tenkrát oslavil v písni Golden Age, která tohoto večera také zazněla. K velkým životním změnám se odhodlal za život několikrát, kdy nejdříve vstoupil do kláštera, vyčerpaný životním stylem šoubyznysu, a po šesti letech se navrátil k hudbě, aby tentokrát začal znovu a lépe – s větším ohledem na sebe sama a své zdraví. Tento krok mu mimo jiné doporučili jeho spolubratři v klášteře, jakož i představení kláštera, neboť viděli, jak moc mu hudba chybí. „Někdo říká, že v klášteře dochází ke spirituálnímu znovuzrození, u mě došlo ke znovuzrození hudebníka ve mně,“ vypráví Kelly na pódiu. A tak dal na všechna doporučení, vrátil se k hudební kariéře a světskému životu – „a dnes mám krásnou ženu, dělám muziku a našel jsem Boha,“ uzavírá do mikrofonu. Téma svých životních změn zpracovává ve skladbě Shake Away, která se na koncertech pravidelně proměňuje v dlouhatánský proud interakce se zpívajícími fanoušky.

Michael Patrick Kelly během večera také složil poctu těm, kdo mu jsou či byli blízcí a kterým za mnohé vděčí. A tak zazněla například civilně a procítěně podaná skladba I’m On Fire od Bruce Springsteena, při které Kelly zmínil, že svůj první koncert navštívil jako devítiletý chlapec: právě ten Springsteenův. Jestlipak si pomyslel – jako dětský muzikant věnující se hudbě téměř od kolébky – že by bylo skvělé být také tak slavný? „Dávejte si pozor, co si přejete, může se vám to splnit… za deset let jsem tam na tom pódiu i se svými sourozenci také stál, před plným stadiónem…“ Odkazem na americkou klasiku byla v závěru koncertu i skladba Proud Mary, kterou proslavili Clearwater Creedence Revival i Tina Turner a kterou má Kelly v repertoáru již mnoho let. A nejdůležitější pocta patřila jeho starší sestře – zpěvačka, tanečnice a výtvarnice Barbara Ann „Barby“ Kelly nás navždy opustila v dubnu 2021 ve věku nedožitých 46 let. Michael Patrick Kelly pro ni napsal píseň Paragliding, kterou prezentoval za klavírem, s projekcí hvězdné oblohy za sebou. Skutečně bolestný moment však nastal po doznění posledních tónů. Okamžik tmy v sále možná nechtěně umocnil, jak i nám příznivcům Barby chybí.

V některých momentech večera nechává Michael Patrick Kelly vyniknout svou kapelu. Slyšíme sólo na mandolínu v podání kytaristy Christiana Heidenbauera, za aranžmá vícehlasé, akusticky podané skladby Two Mothers děkuje Kelly klávesistce Theodoře Byrne, dojde i na hudební souboj kytaristů Christiana Heidenbauera a Carlose Garcíi či výrazné basování Steva Solomona při Friends R Family. „Hraju sice první housle, ale bez kapely a bez našeho týmu bych žádnou symfonii zahrát nemohl,“ dodává skromně slavný Ir. Kapela má mezinárodní složení, jen klávesistka a vokalistka Theodora Byrne pochází také z Irska. Basák Steve Solomon je z Velké Británie, kytarista Carlos García z Ekvádoru, bubeník Adam Marcello z USA. Kellyho dlouholetý parťák, kytarista Christian Heidenbauer, je rodilý Rakušan, a tak sklízel ve Vídni zvlášť velký potlesk.

B.O.A.T.S., tedy „Lodě“, se v rámci koncertního programu zhmotnily ještě jednou, a to rovnou divákům nadosah. Během písně Thank You byla k pódiu přistavena ona zmíněná žlutá loďka, do které Michael Patrick Kelly nastoupil a vydal se do davu… na pojízdné konstrukci, poměrně rychle popovážen několika techniky, „doplul“ do konce písně uličkou mezi parketem a tribunami až na druhou stranu úctyhodně dlouhé Stadthalle. Odtud se za tónů skladby Home vydal stejným způsobem zpátky na pódium. Sálem se příznačně nesla slova „I sail home“ – píseň vypráví z náboženského pohledu o člověku, který je na konci své životní cesty a „domovem“ myslí nebesa. Ani závěr koncertního programu totiž nenechává Michael Patrick Kelly náhodě, ale volí píseň, která nějakým způsobem vyjadřuje závěr, odchod, či dokonce odchod „tam nahoru“. Byla jednou z těch, kterým živá podoba s mírně pozměněným aranžmá sluší víc – přinejmenším vyznívala mnohem méně smutně než na desce.

Tolik k „regulérní“ části programu. Ale fanoušci by kapelu s neúnavným frontmanem v čele nenechali již v této chvíli jen tak odejít. Po chvíli se všichni vrátili zpátky na pódium a zazněl singl Beautiful Madness, písnička, kterou Michael Patrick Kelly bral jako takové lockdownové odlehčení – netypicky veselá a „komerčnější“, kladoucí si za cíl zvednout náladu lidem zavřeným na jaře 2020 věčně doma a zkrátit jim čas do vydání desky. Tehdy ještě netušil, jakým se nakonec stane hitem, nejspíš i díky typické choreografii v klipu, tanečku napodobovanému mladými fans na sociálních sítích. Atmosféra byla v tu chvíli ještě uvolněnější, jako by se najednou smělo víc bláznit, a tak se také dělo – koncertní večer ještě více než předtím připomínal setkání starých známých, vždyť většina přítomných podporuje svého oblíbence již pětadvacet let a víc. Bohatý přídavek dále zahrnul nedávno vydanou skladbu O.K.O., zmíněnou Proud Mary, hitový odkaz na svou domovskou The Kelly Family – Fell In Love With An Alien, bluesovou One More Freaking Dollar inspirovanou pobytem v Americe… a pak už byl čas na zklidnění při skutečně poslední skladbě večera, Holy z Kellyho alba duchovní hudby Ruah.

Inu, ještě se nám úplně nechtělo ze Stadthalle do chladných únorových ulic. Byl to ovšem téměř tříhodinový koncertní večer, mimořádně nabitý dobrou muzikou, silnými texty a emocemi, a muzikanti nám během něj dali tolik ze sebe, že teď už opravdu měli právo zalézt na hotel. Jisté však je, že až se uvidíme příště, bude už výrazně tepleji – Ansfelden u Linze (14. července) láká a volá. We’ll base it on a true story…