Nikola Kandoussi v rozhovoru: Stále máme s The Agony velké plány

Můžeš nám popsat proces vzniku vaší nové desky? 

Na cestu k albu Rising jsme se vydaly už minulý rok, kdy jsme si řekly, že nová sestava si žádá představení a potvrzení naší energie a formy, zejména po vystoupení v O2 areně před Scorpions. Od léta jsme postupně začaly pouštět ven pilotní singly, na které jsme obdržely skvělé reakce, navíc se nám výborně spolupracovalo s producentem Martinem Hollandrem. Jelikož před námi byla vidina blížícího se desátého výročí kapely, rozhodly jsme se, že půjdeme do regulérní desky, opět ji zkusíme financovat přes crowdfunding, celé to uděláme s Martinem a v ideálním případě ji vydáme přesně v den, kdy The Agony oslaví 10 let. A celý tenhle smělý plán se nám od začátku do konce povedl.

Spojuje písně na albu nějaké společné téma?

Řekla bych, že z hlediska textů Rising není koncepčním albem. Jako obvykle jsme zabrousily do vícera témat, ať už je to bilancování s přibývajícím věkem a mou blížící se třicítkou (House of Mirrors), óda na Prahu (PRG4ever), nevratnost faktu, když o někoho přijdete (History, No Future), anebo téma plytkosti a instantnosti sociálních sítí (Instant Reality)… co se týče hudby, tam však nějakou tenkou červenou nit slyším – každá z písní má výrazné riffy a i přesto, že se v některých z nich najdou temnější pasáže, album jako celek dle mého názoru zní současněji, nadějeplně, pozitivně a je plné síly.

Reflektuje název alba historii kapely?

Titul Rising vymyslela naše Petra, vznikl na základě reakcí na O2 arenu, protože hodně fanoušků i médií, včetně Rocksoundu, nás přirovnávalo k fénixovi, co povstal z popela. V jednu chvíli jsou ze čtyř členek kapely pouze dvě, v další chvíli jsme zase komplet a předskakujeme legendární světové skupině v největší tuzemské hale. Byl to po všech stránkách skvělý příběh, ze kterého jsme si možná nejen my vzaly ponaučení, že se nikdy nemá nic vzdávat a chtěly jsme to reflektovat v názvu desky.

Kdo se autorsky podílel na tvorbě a co vás inspirovalo? Kdo vám album vydával? A můžeme se těšit i na nějaký klip?

Tentokrát šlo všech devět písniček zcela za mnou, hudba i texty. Některé začaly vznikat ještě před příchodem tehdy nových členek a jak se postupně formovala naše společná energie a chemie, inspirovalo mě to k další tvorbě. Holky poskytovaly fantastickou zpětnou vazbu, úspěšně jsme oddělovaly zrna od plev a to, co prošlo, vybrušovaly až do absolutní spokojenosti. Když k tomu pak dodal pár svých producentských nápadů i Martin Hollandr, perfektně to zaklaplo a dostalo to nový materiál přesně tam, kde jsme ho chtěly mít. Zvukově i z hlediska aranžmá.
Album jsme si vydaly opět jednou samy, momentálně nespolupracujeme s žádným labelem, takže ten “DIY vibe” u nás stále funguje. Klip by desce slušel, i na základě reakcí posoudíme, která písnička bude tou pravou. Momentálně se soustředíme na přípravu podkladů pro výrobu vinylů.

Jak se povedl křest alba, byly jste s průběhem koncertu spokojené?

Upletly jsme si na sebe termínový bič a ještě pár dní před křtem – no, možná i pár minut předtím, než jsme šly na pódiem – jsme se z toho tlaku nějak nemohly dostat. Pořád bylo něco k řešení, pořád jsme někde lítaly nebo něco vyřizovaly, do toho jsme chtěly odehrát to nejlepší vystoupení, kde mělo premiéru hned několik nových písniček a viděly jsme, jak je klub plný a jak se všichni těší. Takže jsem po dlouhé době byla neuvěřitelně nervózní a spadlo to ze mě až v druhé půlce. Atmosféra koncertu byla každopádně výborná, přesně v našem stylu sebeshazovačných vtipů a spousty energie od nás i publika. Zásluhu na tom měli samozřejmě i naši kmotři: kromě producenta Martina Hollandra taky Tomáš Hajíček sr. z Krucipüsk a Jirka Pátek z Visacího Zámku.

Křest alba máte za sebou, co plánujete dále?

Kromě koncertů v tuzemsku i zahraničí singl, který jsme z desky schválně vynechaly a rády bychom jej zveřejnily v září. Jde o cover, který by od nás nejspíš nikdo nečekal, z nějakého důvodu však v našem podání funguje. Kromě toho připravujeme Rising k vydání na již zmíněném vinylu.

Soulad a nadšení v kapele stále trvá?

Stále trvá. Do desky a všeho okolo jsme vložily neskutečné penzum práce, času a energie, a jsme pyšné a v euforii z toho, jaký výsledek se nám povedl. Po lidské stránce to klape pořád, jsme spolu více než rok, takže se líp známe, víme, co od sebe můžeme čekat a máme se pořád rády. A stále máme velké plány.

Změnilo se něco zásadního od našeho posledního rozhovoru?

Možná zvýšená pozornost, kterou nám věnují v zahraničí, zejména ve Velké Británii. V únoru jsem se objevila na turné s Girlschool, legendami ženského tvrdého rocku, jako zaskakující frontwoman, a reakce fanoušků byly úplně famózní. Ještě během turné se lidé začali zajímat o to, kdo jsem a kde jinak hraju, a najednou The Agony začaly získávat kromě nových příznivců i zájem médií, protože se informace o mé účasti rychle roznesla.
Když jsem se pak vrátila domů a vydaly jsme desku, dělala jsem víc rozhovorů pro britská než pro česká média. A stále častěji zaznamenávám názory, že by právě The Agony mohly zaplnit “díru na trhu” po kdysi skvělých a už neaktivních Crucified Barbara, nebo si někdy v budoucnu převzít štafetu právě po Girlschool. Zároveň skvěle pasujeme do právě se formující “nové vlny klasického rocku”, která se v Británii objevila.

Tak to jsou opravdu skvělé zprávy! Děkujeme za rozhovor a přejeme, aby všechny vaše plány vyšly podle představ.