Název Turbo jsme vytáhli z klobouku

Jirka Lang, Turbo/foto: Petr Dio
V druhé polovině května jsme byli v Křižanovicích zhlédnout vystoupení kapely Turbo. Bylo nasnadě, abychom si zakládajícího člena Jirku Langa pozvali na rozhovor. Otázky kladl a objektivem dokumentoval Petr Dio.
Ahoj Jirko.
Ahoj, zdravím všechny.

Jaká byla tvoje první kapela?

Pocházím ze severu Plzně, z vesničky Druztová, a tam jsme se spolužáky začali hrát, když mi bylo 15 let. Kapela se jmenovala Howling Specters – Kvílející strašidla. Hráli jsme Olympic, Beatles a všechno, co v té době bylo v kurzu.

A co tvoje první bicí?

V kapele jsem začínal s kytarou. A měli jsme bubeníka, který… zkrátím to, ono mu to prostě nešlo. Já jsem se na to nemohl dívat, a tak jsem řekl, že budu hrát na bubny, protože mě bubny vždycky přitahovaly. Takže jsem začal hrát na bicí.
A moje první bicí? To kdybyste viděli, tak se budete smát. Byl to nějaký měděný plech, kotel, a velký tenký buben jako v dechovce. Šlapku vyřezal náš kytarista. Opravdu ji udělal sám, je velmi šikovný, technicky nadaný. To byly moje první bubny.

Takže jsi samouk, dá se říci?

Na bubny jsem samouk.

A na kytaru ses učil hrát v lidušce?

Ne, na kytaru jsem taky samouk. Do lidušky jsem chodil deset let hrát na klavír.

Potom jste začali hrát s Ríšou Kybicem v Bumerangu…

Mezi tím ještě byly další kapely. Ale já jsem začal v roce 1973 s Ríšou Kybicem a s Jiřím Dědkem Šindelářem ve trojici jako Mahagon. Dědek dostal potom lano k Oldovi Říhovi do Katapultu a my jsme zbyli dva, tedy jsme přešli do Bumerangu. Tam byl Radek Křemenák, který později potom hrál u Radima Hladíka čtyři roky, a také Míra Nový, který bohužel zemřel na cukrovku v 36 letech.

Po Bumerangu jste založili Turbo. Čí byl nápad dát nové kapele název Turbo?

Tak to opravdu nevím. To neví dneska už nikdo. S podnětem k tomu, založit novou kapelu, přišel Láďa Vostárek. Ten se rozešel s Oldou Říhou a věděl, že my odcházíme od Petry Janů. A tak nás oslovil – a založili jsme kapelu. Ale jméno jsme vymysleli, když jsme jednou všichni včetně techniků seděli na hotelovém pokoji. Každý napsal na papírek nějaký název, hodili jsme to do klobouku, pak jsme to tahali a četli. Všichni se k tomu vyjadřovali, stále říkali, to ne, to ne… A najednou někdo vytáhl název Turbo. Hele, Turbo, to se nám líbí, to je pěkný, to bychom mohli, zaznělo konečně. A nikdy jsme nezjistili, kdo to vymyslel, a nikdo se nepřiznal, že to tam hodil. Zda technik, nebo muzikant – to nikdo neví.

Začal s vámi hrát Jirka Vondráček…

Ano, Jirka Vondráček, hráč na baskytaru, s námi nahrál tuším jedno album – to první, které se jmenovalo Turbo. Předtím jsme ještě natáčeli nějaké singly. Potom Jirka kvůli zdravotním potížím odešel, takže jsme zůstali ve třech. Martin hrál na klávesy, hrál na ně basový part, dále jsme v kapele zůstali Ríša a já. Přišel k nám Petr… ale časem se nám zdálo, že takhle by to nešlo. Že je kapela hrozně statická, že se nic nehýbe. Takže k nám přišel Pavel Zbořil, který tenkrát končil plzeňskou konzervatoř, a říkal, že se chce dostat do Prahy, že chce hrát jazz. Tehdy jsem říkal, že když mám za sebou deset let studia klavíru, koupím si ruční klávesy a budu zpívat. A tak jsem zpíval, i sólově, abych to trochu rozhýbal. A tak nás bylo pět, a už to trošku lítalo.

Měli jste někdy problém za bývalého režimu, že vám zakázali hrát nebo zrušili koncert?

Měli jsme problém hlavně po tom, co jsme byli hrát měsíc v Rusku. Ovšem nebylo to naší vinou, ale vinou Rusáků. Bohužel to měli jednoduchý, protože napsali Biľakovi, že jsme se tam nevhodně chovali, že jsme hráli zahalení v amerických vlajkách. Prostě nesmysly, úplný nesmysly. Naštěstí Vostárek všechno fotil, takže ten to všechno vyvrátil. Ale oni měli zaplatit koncert, který se neuskutečnil, protože pan řidič se ožral. Usnul v hospodě a nedostavil se na stadión, dvakrát vyprodaný, dvakrát dvacet tisíc lidí. Řidič se nedostavil, my jsme zjistili, co se stalo, a chtěli jsme to zaplatit. Ten, co to dostal k zaplacení, měl kamaráda na ministerstvu, a už to jelo. Vůbec jsme nesměli hrát, dva roky jsme nesměli točit. Problémy, strašné problémy.

Potom jste měli po ukončení činnosti kapely přestávku a těsně před rokem 2000 jste natočili album svých hitů upravených do tanečního stylu. Chtěli jste se připomenout mladým, nebo to mělo jiný záměr?

Ano ano, chtěli jsme to udělat moderně, jako disco. Ta taneční muzika, to bylo tenkrát moderní. Bylo to v roce 1998, to jsme se vraceli na jeviště. Měli jsme po revoluci osm let přestávku. Prakticky všichni jsme přestali hrát, lidi tenkrát nechodili na nic.

Svého času jsi tedy odešel od bicích, začal jsi hrát na klávesy à la Michal David. Bavilo tě to, nebo to pro tebe nebylo tak zásadní?

Piano mě nikdy moc nebavilo, přestože jsem absolvoval celou lidušku, deset let. Mám krátké prsty, klavír prostě nebyl pro mě. Ale vzhledem k tomu, že jsme to potřebovali nějak oživit, tak jsem to vzal. Hrál jsem beglajty nebo nějaké vyhrávky s druhými klávesami.

Chystá se nové CD Turba?

Máme dva roky staré CD a zatím z něj hrajeme dvě písničky, takže si myslím, že je zbytečné dělat další CD. Ale teď v červnu budeme točit klip k té poslední věci z alba. Chceme hrát, a dokud nás to bude bavit, budeme mit sílu a budeme zdraví, třeba ještě desku uděláme. Máme toho hodně, dosud jsme natočili a vydali na deskách asi sto třicet, sto čtyřicet písniček. Kdybychom to měli všechno přehrávat, tak můžeme hrát ještě sto let.

Ještě se vrátím k Ríšovi. Máte od něj třeba ještě něco v šuplíku?

Když Ríša zemřel, ještě jsme z jeho šuplíku něco vytáhli a zpracovali to, ale to už naši fanoušci slyšeli. Třeba Jízda, skladba, kterou hrajeme na počest Ríši – to je vlastně píseň vytažená ze šuplíku a dokončená.

Děkuju za rozhovor. Co bys popřál fanouškům, do budoucna i na koncert?

Na koncert – ať se jim to líbí, ať všechno šlape, ať neprší. Ať lidi chodí na koncerty, ať se baví. Myslím si, že nastává těžká doba, takže tohleto nás může držet při životě jako tenkrát, když rokenrol držel mládež nad vodou.

Text a foto: Petr Dio