Basinfirefest 2024, den čtvrtý: line-upu vévodily legendy Destruction a Blind Guardian, Cradle of Filth nastolili temnou a mrazivou atmosféru

Poslední festivalový den odstartovala hardrocková legenda Dogma Art se svojí pohodovou melodickou rockovou tvorbou. Na jednom pódiu jsme tak mohli vidět bubeníka Martina Škaroupku (Cradle of Filth) s otcem Ladislavem za mikrofonem. Druzí na pořadu dne byli rovněž veteráni Fata Morgana z Plzně se svojí typickou hororovou show. Na pódiu jim visela dvojice kostlivců, zpěvák Dan Drozda střídal strašidelné masky, mj. Frankensteina nebo Drákuly. Tematicky k tomu pasovaly i texty veškerých skladeb. Po šestileté pauze jsme poté zhlédli koncert německých powermetalistů Steel Engraved. Přehráli nám značnou část své dosud poslední desky pojmenované stejně jako kapela sama. Zdobila je vyšperkovaná kytarová sóla, malou kaňkou byly lehké potíže se zvukem ze strany frontmana Marka Schobera, který se melodicky občas s kapelou rozcházel.

Nevšední hudební zážitek nám poté přichystala kapela První hoře se svým neortodoxním progresivním psychedelickým rockem. S využitím nástrojů jako jsou djembe, akordeon, klávesy a syntezátor vytvářela kapela chvílemi až nakažlivě chytlavé pasáže, které zvedly ze stinných míst nemalý dav fanoušků, kteří se schovávali před sluncem. Tohle byl další důkaz toho, že se pořadatelé festivalu při výběru kapel rozhodně nebojí experimentovat. Nyní byl čas opět přitvrdit, a to s death’n rollovou čtveřicí Hejtman. Fanoušci kapel typu Motörhead museli být stoprocentně spokojení, kapela pálila jeden rychlý rokenrolový flák za druhým. Muzikanti přidali i několik skladeb z letošní desky Vítejte v pekle, vedle té titulní např. Bastard, Roma Victor nebo In Memoriam. Poslední zmíněnou, ve které vzdávají hold mj. legendám Lemmymu Kilmisterovi nebo Jeffu Hannemannovi, Hejtman koncert zakončil.

Na tahu byla americká sludge-metalová čtveřice Crowbar, vedená kytaristou a zakládajícím frontmanem Kirkem Windsteinem. Jejich těžkotonážní metal se valivě táhl areálem, Kirk neprokládal pauzy mezi skladbami žádnými dlouhými projevy. Kapela hrála zejména starší tvorbu, zaměřila se především na svou druhou desku Crowbar z roku 1993. Svůj pátý koncert zde odehrál zpěvák a režisér Michal Skořepa (ex-Stroy) s novým projektem Pan Lynx. Svým charismatickým projevem a hudebně pestrým setem mnohé uhranul, v nástrojovém obsazení vynikaly možná až grungeové kytary a klavírní melodie. Michal také nešetřil vtipnými průpovídkami, např. o spolupráci s kapelou Wohnout ve skladbě Parawolizovanej. Poté byl čas opět pořádně přitvrdit, protože na pódium vtrhla německá thrashová legenda Destruction. Odstartovala to hitovkami Curse the Gods a Nailed to the Cross, její dlouhé, rychlé a řízné songy poskytovaly dostatek prostoru pro moshpit, který se rozjel hned po začátku koncertu. Žádné servítky, zkrátka a dobře nezastavitelná thrashmetalová kanonáda, tak jak jsme u těchto veteránů zvyklí. Destruction zahráli taktéž i nový singl No Kings No Masters, v závěru tento koncert vyšperkovali kultovními songy Thrash Till Death a Bestial Invasion.

Nebe potemnělo a vytvořilo tak tu pravou atmosféru pro britské černoknežníky Cradle of Filth. Nejnovější akvizice v podobě klávesistky Zoë Marie Federoff se skrývala se svým nástrojem za kovovým plotem pokrytým břečťanem a růžemi, vprostřed se skvěl mikrofonní stojan pro frontmana Daniho Filtha v podobě železné konstrukce ověnčené kostmi a náboji. Hned při úvodní skladbě Existential Terror jsme mohli slyšet skvělou harmonii Daniho screamingu a Zoina operního vokálu, což v kombinaci s rychlými kytarami působilo až mrazivě dokonale. Nechyběly hitovky Nymphetamine nebo Her Ghost In the Fog. Tento koncert v gotickém opojení byl vzhledem k závěru festivalu a únavě mnohých fanoušků tím pravým ořechovým, stačilo nechat se unášet mrazivou a tajemnou atmosférou setu těchto mistrů svého řemesla. Tím, kdo festival uzavřel, byla německá powermetalová legenda Blind Guardian. Příjemný set plný fantasy tématiky vzal fanoušky do světa plného magie, elfů a tajemných hvozdů, kde ze sebe mohli vydat poslední zbytky sil. Hustě zaplněná louka vracela muzikantům sborově zpívané refrény, což vyznělo parádně, například při akustické skladbě The Bard’s Song: In the Forest. Nakonec nemohla chybět hitovka Valhalla, jejíž refrén poté kapela nechala fanoušky ještě několikrát zazpívat samotné a tento okamžik si patřičně užívala.