Pohádkoví Alcest navštívili pražský klub Roxy.

Doodseskader je duo tvořené baskytaristou a bubeníkem, což je poměrně neotřelá kombinace, která vyniká velmi rytmickým projevem a chvílemi až tvrdým zvukem. Atmosféru vystoupení doplňoval projektor, který promítal směsici textů a různých vizuálů na plátno za kapelou. Tato kombinace rozhodně není pro metalové kapely typická. Některé z použitých motivů působily až plastickým dojmem. Již v tomto počátku celého koncertu, který začínal nezvykle brzo, byl sál téměř z poloviny zaplněný. Na pódiu převládaly spíše černobílé barvy doplněné postranními reflektory. Každá písnička kapely sklidila slušné ovace. Zpěvák Tim de Gieter poděkoval publiku, že dorazilo již tak brzy, dle vlastních slov má Prahu velmi rád. Kapela v České republice hrála již podruhé.

Při následné přestavbě pódia se sál postupně zaplnil až na úroveň spodního baru. A čekala nás kapela Svalbard.

Svalbard, kvarteto z anglického Bristolu, zahrálo v Praze již poněkolikáté v řadě. Naposledy jsme kapelu mohli vidět na Brutal Assault, jednom z největších festivalů v České republice. Dle slov zpěvačky Sereny Cherry se vždy do tak krásného města ráda vrací. A stejně jako předchozí kapela poděkovala přítomným fanouškům. Přestože byl parket pražského klubu Roxy již z velké části zaplněný, bylo v klubu docela chladno. Kapela má opravdu hrubý zvuk vyznačující se velmi tvrdými riffy, které krásně doplňují Serenin překvapivě drsný hlas. Svalbard během svého čtyřicetiminutového vystoupení zahráli celkem sedm skladeb. Většina z nich pocházela z jejich čtvrtého studiového alba The Weight of the Mask, které do určité míry navazuje na album předchozí. Vizuál kapely taktéž doplňoval projektor, který dotvářel atmosféru v klubu, pro fotografy byl tento koncept bohužel lehce nešťastný. Kapela celý svůj set zakončila písní Faking It, která je úvodní skladbou již jmenovaného alba.

Úklid a přestavba dodaly pódiu pohádkový rozměr, který nás při vystoupení hlavní hvězdy večera přenesl do snového světa. Mezitím se většina lidí již sešikovala před pódiem nebo u baru, těsně před koncem nucené přestávky byl klub Roxy opravdu velmi zaplněný, a to již včetně balkónu.

Pódium dostávalo pohádkové obrysy doplněné o netradiční dekorace v podobě suchých travin a velkého osvětleného měsíce. Před měsícem se nacházela dvojice soch zpodobňujících pravděpodobně volavky. V pozadí bylo neutrální plátno, které dotvářelo atmosféru a jedinečnost této pódiové výpravy. Celé pódium na mě působilo velmi pohádkové až mysticky. Což pociťuji i z jejich textů.

Celé vystoupení kapely Alcest začalo skladbou Komorebi z letošního alba, které sklidilo velmi dobré hodnocení a v některých zemích se v hudebních žebříčcích vyšplhalo i velmi vysoko. Taktéž další písně úvodní části koncertu pocházely z tohoto alba, které je velmi krásné.

Po tomto skvělém úvodu dostala prostor i starší tvorba kapely, přesněji jejich předposlední album z roku 2019. Toto album mám opravdu ráda pro jeho velmi minimalistický vizuál. Prostor dostaly Protection a Sapphire, obě tyto skladby byly sigly, které k tomuto albu skupina vydala. Druhá jmenovaná je jednou z mých nejoblíbenějších a na fanoušcích bylo vidět, že máme stejný vkus!

Postupně jsme se neúprosně blížili do půlky devadesátiminutového setu, který si pro nás kapela nachystala, s pokračujícím časem jsme se propracovávali také ke starším albům. V průběhu jednotlivých skladeb postranní reflektory měnily nasvícení pódia, hra světel a stínů krásně dotvářela poklidnou a minimalistickou atmosféru celého vystoupení. Fanoušci jen sledovali koncert a pohybovali se do rytmu jednotlivých skladeb, jejichž poklidné tempo v davu pod pódiem vyvolávalo až melancholickou náladu.

Skupina Alcest nepatří mezi kapely, které by se vyžívaly v hecování publika, působí spíše lehce introvertně. Přesto po každé skladbě sklidila velmi bouřlivý potlesk.

Poslední skladbou z hlavního setu byla Oiseaux de proie, z alba Kodama z roku 2016. Po této skladbě následovalo rozloučení kapely, s kterým se fanoušci ovšem nechtěli smířit. Po krátké pauze kapela přidala ještě dvě písničky, poslední skladba večera se jmenovala velmi příhodně L’Adieu. Při této skladbě skupina postupně opouštěla pódium, až na poslední tóny zůstal zpěvák Stéphane Neige Paut zcela sám. Poslední tóny melodie si velká část publika zabroukala společně s kytarou.

Kapela Alcest na úplném konci svého vystoupení sklidila opravdu bouřlivý potlesk, který jí určitě patří! Tato poslední část večera velmi krásně dotvořila atmosféru koncertu a umocnila krásný zážitek z večera.