Festival Rock Heart ve znamení králů: King Diamond i panovník z řad Avatar

Festival se od svého vzniku koná v areálu zámeckého parku. Mnozí, kdo přijíždějí poprvé, si možná pomyslí – zámek a metalový festival? Jestlipak to nebude naposledy, co zámek stojí? Není ale třeba se bát. Zámek je trochu omšelý, ale právě i to přispívá k atmosféře akce. Areál samotný se od loňska o něco zvětšil, ToiToiky a jednoduchá umývárna byly přesunuty do půlkruhu zcela dozadu. Oblečení, šperky a různé doplňky, které metalista potřebuje k vylepšení svého vzhledu, to vše bylo soustředěno v prodloužené části areálu vzadu. A stranou stála ještě „hospoda“, kde jste si po probdělé noci mohli dát „polévku na spravení“. Naopak blíže k pódiu byl areál lemován spoustou stánků s jídlem a pitím. Pivo, nealko, belgické hranolky, klasika jako nudle a masové směsi, kávový stánek Fiery Bean – pražírny kávy Otrokovice, kam jsme chodili na výbornou ledovou kávu, a dokonce „cukrárna“, kde připravovali skvělé vafle s poctivou porcí nutelly. A ještě mnohem více, všechno se to vypsat nedá, jediná možnost je navštívit festival i příští rok a přesvědčit se sami na vlastní oči a chuťové pohárky. Velkým plusem letošního ročníku byly také bezhotovostní platby čipem na náramku – po příchodu jste si nabili čip penězi, a pak už si jen bez starostí nechali u stánků odečítat aktuální platbu ze svého festivalového konta, obsluha vždy ukázala zůstatek. Co jste nepropili, můžete si nechat poslat zpátky na účet, ale pozor, měli byste to stihnout do 14 dnů od ukončení festivalu.

Čtvrteční den se letos vyvinul z loňského „zahřívacího kola“ v plnohodnotný festivalový den. Byl vyplněn především českými kapelami, které v létě hodně potkáváme na festivalech a které mají široké publikum – Škwor, Alkehol, Harlej, Dymytry. Ty, kdo to mají rádi trochu temnější, zaujal hned úvodní Törr, pozornost poutali i němečtí maskovaní Hämatom. Večerní čas pak patřil hvězdné sestavě – Arakainu s hostující Lucií Bílou, na něž přišlo opravdu hodně fanoušků, kteří pořádně zahustili prostor pod pódiem. A nejspíš ani pánové z Arakainu si nenechali ujít koncert hlavní star čtvrtečního dne a celého festivalu – Kinga Diamonda. Třiašedesátiletý zpěvák je idolem celé jedné generace muzikantů i fanoušků a u nás nevystupoval šest let. I proto bylo možné už od Brna pozorovat tolik přijíždějících natěšených obdivovatelů v tričkách s jeho jménem, mnozí si vstupenku koupili právě kvůli němu. Mistr horror metalu přivezl do zámeckého areálu své ponuré, ale i zábavné metalové divadlo, výpravnou scénu, pověstný make-up – a samozřejmě i svůj neméně pověstný hlasový rozsah, který ještě vylepšuje fistulí. V Moravském Krumlově předvedl výkon hodný své popularity, a i když někteří méně nároční diváci stačili již odejít domů, ti, kteří zůstali (a že jich bylo opravdu nemálo), si koncert náležitě užili, mnozí dlouholetí fanoušci si se svým oblíbencem zpívali. I v zákulisí se King Diamond projevoval velice příjemně. Přicestoval s celou rodinou a ochotně vyhověl žádostem o foto či autogram.

Páteční program zahajovali rovnou docela tvrdě Forrest Jump, po nich došla řada na další české jméno – Motorband. Ve dvanáct už museli být připravení pod pódiem i všichni spáči, a tak mohla svou „Hardwerk“ rozjet Doga. Její „Fabrika rokenrolu“ roztočila svá kola do povážlivě vysokých otáček, jenže během té doby se areálem přehnal ten či onen menší deštík. Počasí se uklidnilo až při následujících Jerem.I, kteří i přes svůj cizojazyčně znějící název pocházejí z Brna. Patří k tomu originálnějšímu, co z české tvorby můžeme na festivalech slyšet. Překvapením byla následující část programu. Kapele Kimaera nebyla udělena víza pro vstup do České republiky, jak jsme se dověděli ze stránek pořadatele, a tak náhradníkem byla rumunská parta Dirty Shirt. Kapela, která zažila už i Wacken, se předvedla v hodně divokém a energickém světle. Jejich muzika není možná pro každý vkus, silně v ní zaznívají lidové nástroje jako housle a akordeon, ale jejich skákavou muziku si pod pódiem užíval nejdřív menší, později postupně větší hlouček diváků. A to měla za chvíli přijít ještě větší divočina! Infected Rain jsou u nás už jako doma. Moldavská melodic deathmetalová parta s rusovlasou dredatou Lenou v čele do nás pustila muziku, která je „tak divná, až je skvělá“. Screamované pasáže střídá Lena s čistým, až něžným zpěvem. Infected Rain jsou prostě veselá partička, a tak nás těší, že je brzy budeme moci u nás znovu přivítat. 7. 12. nám partu kolem Leny nadělí agentura Pragokoncert ve Zlíně v Hale Euronics společně s Eluveitie a Lacuna Coil.

Kanadští legendární harcovníci Anvil přivezli poctivý klasický heavy metal, v publiku se objevil dokonce i podporovatel s javorovým listem. Vystoupení Citronu postupně gradovalo – na pódiu se vedle zpěváka Ládi Křížka postupně objevila nejen Tanja, ale také veselá parta děvčat, která podpořila oba hlavní zpěváky při novém klipovém singlu Máme ruce nad hlavou. Zcela jinou náladu pak ovšem vnesli rakouští Vision of Atlantis – zpěvačka Clementine je stejně křehká a éterická jako jejich muzika, která se obsahově nese na vlnách fantazie. Na temnou, až gothic notu zahráli pomalovaní Lacuna Coil, jejichž koncert jsme měli možnost vychutnat si přímo z bočního okraje pódia a mít tak zážitek zcela zblízka.

A pak už byl čas na excentrické, pro některé možná překvapivě tvrdé, v každém případě strhující headlinery dne Avatar. V areálu se již během dne objevovaly postavičky s typickým make-upem a oblečením ve stylu zpěváka Johannese Eckerströma, dokonce jsme viděli v tomto stylu „upraveného“ i mladíka v pirátském kostýmu. Když pak kapela vtrhla čtvrt hodiny před půlnocí na pódium, vtáhla publikum do svého Království Avatar, fiktivní země, kterou si kolem sebe ve svých textech i pódiové prezentaci vytvořili. Charismatický blonďatý dredatý kytarista Jonas Jarlsby zaujal opět roli „krále“ a společně se svými kumpány za strunnými nástroji spustili neustálý headbanging, ve kterém mají členové této kapely obdivuhodnou výdrž. Neméně charismatický frontman Johannes Eckerström provázel koncert slovem a dotvářel tak koncept celého vystoupení. Když dozněla závěrečná píseň, pojmenovaná příznačně Avatar Country, neopomněl ještě dodat, že se zase brzy uvidíme. Narážel snad tímto příslibem na něco, co zatím nevíme?

Sobota přinesla převahu uskupení, v jejichž obsazení či rovnou v čele stojí zpěvačka. Dámská přesila začala hned od prvních chvil – to když pět minut před dvanáctou nastoupila na pódium Loretta. Dámy to daly opět po letech dohromady teprve nedávno, a udělaly dobře – kdo nevěděl, ten mohl být jedině překvapen, jak dobře může být sehraná čistě dívčí kapela. Mezitím se našel čas i na pokec s manželem kytaristky Pavly Horňákové Mirkem, taktéž kytaristou, který před rokem a půl postavil kapelu Mylions…nu, zatím nepředbíhejme o tom, co se chystá. Ženskou přesilu přišli vyrovnat Bastard a hned po nich Eagleheart, kteří předvedli trochu složitější muziku, než se obvykle od českých festivalových účinkujících čeká – a to je jen dobře! Ale pak už zase ovládaly pódium dámy. Chains of Sanity, Symfobia, Leaves‘ Eyes, Crematory – všichni mají ve svém line-upu aspoň jednu. Leaves‘ Eyes vizuálně poutali pozornost hned od první chvíle, na pódium si totiž s sebou přivedli vikingské válečníky v kostýmech a se štíty, a rozjeli svou show, ve které hrají hlavní role Alex Krull a Elina Siirala. Mladá zpěvačka s blonďatými vlasy a modrýma očima vypadá jak andílek, ale když se do toho opře, zdá se, že nemá nejmenší problém celou tu armádu včetně fanoušků pod pódiem dirigovat. Alexe Krulla zase podezíráme, že má své nekonečně dlouhé vlasy přece jen trochu přistřižené, bývaly časy, kdy mu vlály někde u kolenou. Každopádně tohle vystoupení mělo hodně šťávy a jsme rádi, že jsme mohli toto uskupení po delší době zase u nás přivítat. Když se při desetiminutovém finále objevil na pódiu v rytířské zbroji i samotný frontman a takto odzpíval svůj part, věděli jsme, že do děkovačky zbývají sotva minuty.

Pak už se na pódiu zjevili mírně temní, ale melodičtí, zábavní a především originální Crematory. Zejména nepřehlédnutelného Felixe je prostě všude plno. Kapele to neskutečně šlapalo a jistě se shodneme, že budeme rádi, až se zase dovíme nějaký termín jejich vystoupení u nás. Kromě toho jsme před koncertem zpovzdálí zahlédli v zázemí hudebníků klávesistku Katrin Goger se dvěma nádhernými malými bílými pejsky, což byl příjemný úsměvný moment, který umí pódiové stars zase o něco přiblížit nám „normálním smrtelníkům“. Jedna z největších avizovaných hvězd, „profesor metalu“ Udo Dirkschneider, je u nás častým hostem, ovšem s několika různými projekty. Návštěvníky Rock Heart obšťastnil muzikou z albové novinky Steel Factory svého sólového projektu U.D.O. Jak už jsme si zvykli, na bicí zde hraje jeho syn Sven. Udo připravil již loni na Masters of Rock malou ochutnávku z nové desky pro novináře, a koho nové písničky nechytly tam, toho naživo prostě chytnout musely. K tomu připočtěme vynikající zvuk a nemalé charisma, kterým tento „malý velký muž“ evropského a světového metalu oplývá. Úplný závěr festivalu pak patřil violoncellové partičce Apocalyptica, kterou česká pódia také hostí často, a kapela stále odvádí svůj vysoký standard, jenž ocení spousta fanoušků, kteří i tady vydrželi až do pozdních hodin. Příjemně unavení a obohacení o spoustu nových zážitků jsme se vraceli domů s pocitem „už aby byla půlka srpna příštího roku. Děkujeme ochranné službě Big Security Jana Herziga za skvělou práci, organizátorům za příjemné zázemí, které nám reportérům připravují, i za celý festival, který zajisté bude i příště mít aspoň takovou kvalitu jako letos.