Sobotu na Valašsku ozdobila Filharmonie Bohuslava Martinů, zazářili Within Temptation s Tarjou, na závěr všechno rozsekali Soulfly

Sobotní program zahájili Dark Gamballe, jedna z mála našich kapel v programu Ronnie James Dio Stage. Zatímco oni jsou na Masters of Rock už jako staří známí, uskupení The Night Flight Orchestra jsme zde mohli vidět poprvé. Pozornému fanouškovi metalové muziky zajisté neuniklo, že obsazení tvoří mj. Sharlee D’Angelo z Arch Enemy a Björn Stridberg ze Soilwork. Hardrockoví Tri State Corner měli polední čas vystoupení, zatímco pod pódiem se již od minulé kapely srocovali i ti, kteří se do té doby teprve pozvolna probírali.

Follow The Cipher jsou jednoznačně výrazní a zapamatovatelní přinejmenším díky své frontmance Lindě Grahn. Tentokrát neměla na hlavě svou známou „policejní“ čepici, ale celá show byla laděná do barvy jejích vlasů – do červené: scéna, kouřové efekty, konfety, které se s hlučným výbuchem vysypaly na konci setu. Follow The Cipher hrají moderní metal, jejich show využívá dokonce maskovaných tanečníků, i když v pozadí a decentně.

Naopak Brainstorm vsadili na solidní hardrock a solidním dojmem i působili – no copak může někdo něco namítat proti bílým košilím? O něco jsme přitvrdili díky Legion of the Damned – „Legionáři“ to tam za stále ještě slunečného počasí nasekali s takovou rychlostí a vervou, že se někteří možná nestačili divit.
To Firewind, nebo spíš jeho fanoušci, měli pořádnou smůlu. Během propracovaného setu kapely, jejímž uměleckým mozkem je kytarový virtuos Gus G, se zčistajasna otevřelo nebe a Vizovice zažily mokrou „pohromu“ s blesky a hřměním, což vytrvalo i při náročné přestavbě pódia pro vystoupení Rage s Filharmonií Bohuslava Martinů. Mnohé jiné festivaly dopadly sice po této stránce daleko hůř, přesto mnozí raději neopouštěli pivní stan či jiný přístřešek, do kterého se uchýlili. Většina fanoušků ovšem vydržela na ploše po celou dobu, za což jim patří obdiv.

Na koncert Rage s Filharmonií Bohuslava Martinů se počasí k radosti všech pomalu uklidnilo. Protože toto vystoupení si to opravdu zasloužilo. Koncentrovaná energie tvrdé hudby a koncentrovaná energie symfonického uskupení – to už bylo spojení, které mělo velkou sílu valící se do diváků, jež ji vděčně přijímali a oběma tělesům vraceli zpátky. Něco takového asi zase dlouho neuvidíme a pro mnohé z nás to byl jeden z vrcholů nejen sobotního dne. Temnější show předvedli Satyricon – jednoduše „masakr norskou blackmetalovou pilou“. Nasadit po nich do hlavního večerního programu Tarju Turunen byl další z kontrastů, které Masters of Rock umí a dovedně používá. Metalová královna přilákala velký počet diváků. Nejvíce je známá jako majitelka operního sopránu, v jejích dobře napsaných sólových skladbách, které zněly areálem likérky, je však její projev civilnější, a to je vlastně dobře. „Over the Hills and Far Away“ si s ní pak zpíval téměř celý areál vizovické likérky.

Dá se získat ještě víc, než jsme slyšeli před chvílí? Možná ano. Přinejmenším to předvedli Within Temptation. Ti jsou již léta živým důkazem, že může existovat metalová kapela, kterou poslouchají i lidé, kteří jinak nemají s metalem moc společného, a zároveň ji „berou“ i vyznavači tvrdší hudby. Within Temptation kombinují více vlivů a vychází jim z toho lehčí, někdo by mohl říct až „taneční“ metal, který má obrovskou energii vycházející zejména z frontmanky Sharon den Adel. Elegantně oblečená dáma nechala na pódiu fakt všechno, a „ženská energie“ se ještě znásobila, když si dle očekávání mnohých přítomných pozvala na pódium neméně elegantní Tarju Turunen pro společný duet Paradise (What About Us?). Sharon si také vytáhla na pódium mladou fanynku, která neustále zpívala všechny texty, a nechala ji na chvíli pobýt na pódiu. Sympatičtí „Withini“ rovněž přitáhli dosud nejvíc lidí – v areálu by se opozdilec jen velmi těžko proplétal mezi lidmi k lepší pozici a na začátku koncertu stále procházeli vstupní branou noví diváci.

Příznivci superrychlé palby bicích a ostře řezaných riffů však zažili vrchol večera až následně. Na pódium nastoupili Soulfly. Úžasný mladý bubeník Zyon Cavalera a léty prověřený um jeho otce, dnes již legendárního Maxe Cavalery – to bylo spojení, které mnohé přítomné doslova posadilo na zadek. V areálu zůstávalo na tak pokročilou hodinu překvapivě hodně lidí, kteří nadšeně aplaudovali výkonům na pódiu či nadšeně řvalo s kapelou „Ri-tu-al!“ Přesto bychom si jednou rádi užili jednu či druhou cavalerovskou kapelu v dřívějším čase, který by „zařídil“ nejspíš ještě větší kotel. Děkujeme ale pořadatelům z agentury Pragokoncert za tento zážitek, neboť počkat na začátek koncertu do jedné v noci se opravdu vyplatilo.

Text: Sylva Kaplanová, foto: Honza Švanda