Kabát očima omladiny: Táta bez mobilu, plnej amfík, tma a kravál

Minulou sobotu jsem se byl mrknout na koncert Kabátů, kterým zavírali svý turné k třiceti letům – a vybrali si k tomu plzeňskej amfiteátr Lochotín. Můj táta fotoreportér říkal, že by bylo dobrý, kdybych ho tam hodil na motorce. Takže vidina výletu, a ještě bych si poslechl kapelu, na který vyrůstali táta s mamčou. Kromě pár namistrovanejch měšťáků a pár aktivních jedinců security jsme narazili na hodně „vest“, který nás navedli na plácek, kde jsme zaparkovali cca 50 m od vchodu.

Paráda… Ale…

„Vedoucí výpravy“ doma nechal mobil, takže mi diktoval kontakty, který jsem lovil přes nefunkční data. Datům se k nám moc nechtělo, a mezitím už hrála první předkapela. Když jsme si všimli u vchodu týpka s vysílačkou, poprosili jsme ho, jestli by nás ohlásil produkční. I když jsme s moto helmama a tátovým vojenským batohem s foťáky vypadali jako potenciální hrozba, týpek nám oznámil, že produkční přijde cobydup…a opravdu, za chvilku přišla moc milá paní s deskami pod v podpaží a dala nám instrukce a pásky. I do pitu si fotografy odvedla bez stresu a s úsměvem. To byl příslib profesionálně zmáknuté akce.

Konečně jsem taťku zahlédl a prodral jsem se mu naproti. Za proslovu Pepy Vojtka k plzeňskýmu publiku jsme se pokoušeli dostat nahoru. Ale tyhle velký koncerty navštěvují i lidi ve značkovejch hadrech, bez náznaku sebemenší empatie, a hlavně s pocitem, že když si koupí vstupenku, mají na svůj amfík nárok v plné míře. Kvůli tomu musí házet kyselý ksichty na všechny strany a prakticky se odříznout od dění na pódiu. Jó, je to Kabát, je to „koncert, na kterým chce každej bejt“… Přitom to tam kapela valí ve velkým stylu. Přes nejstarší pecky až k těm novejm, bez zbytečnejch řečí. A opravdovej fanoušek, kterej třeba do poslední chvíle nevěděl, jestli dostane volno v práci, nebo jestli vyjde s penězma, by za ten lístek vraždil.