Powerwolf – další příběhy o vlkodlacích z Evropy

Příběh Powerwolf se začal psát v roce 2003 s vizí, jež si pohrávala s temnými, strašidelnými legendami a stylizací. Postupem času se z pěti „zmalovaných“ podivínů v černých hábitech na pódiu vytvořil fenomén, jenž upoutal pozornost slušné armády fanoušků svou originalitou a chytlavostí, a to i na území naší republiky. Powerwolf si v průběhu kariéry vytvořili vlastní osobitý hudební styl, jehož počátky můžeme slyšet hned na prvním albu Return in Bloodred. Ponuré nápady kapelu neopustily ani v dalších letech, kdy vlčí parta vdechla život několik velkým hitům jako We Drink Your Blood, Army of the Night, Amen & Attack či novější Demons are a Girls Best Friend, jež vydláždily cestu sedmi plnohodnotným deskám.

Novinka nesoucí název Call of the Wild vyšla 16. července pod vydavatelstvím Napalm Records, které s Powerwolf spolupracuje již delší čas, a je v pořadí osmou studiovou nahrávkou této pětičlenné party z německého Saarbrückenu. Vznikala v průběhu roku 2020, kdy se i Powerwolf, stejně jako většina kapel v koncertní pauze kvůli pandemii, odebrali do studia tvořit nový materiál. První nápady na vznik desky se v hlavě kytaristy Matthewa Greywolfa přitom zrodily už v průběhu roku 2019, kdy skupina koncertovala po Jižní Americe s „Vikingy“ Amon Amarth. Matthewovu dlouholetou vášeň pro inspiraci v temných tématech nalezneme napříč celou diskografií Powerwolf, která je jí přímo protkaná. Kdo by také dnes neznal jejich výraznou image, odkazy na církev nebo strašidelné příběhy o vlkodlacích? Matthew však není jediný z kapely, kdo se věnuje celkové image kapely. Vizuální podobu pódia vymyslel klávesák Falk Maria Schlegel, nápady s německými texty zase přinesl zpěvák Attila Dorn, který má zálibu ve světových jazycích.

Základními stavebními kameny Call of the Wild se staly legendy o vlkodlacích tradující se po Evropě. Tentokrát sáhli Powerwolf po příbězích z Francie, Irska, a nesmí chybět ani jeden z Rumunska. A které to příběhy to vlastně jsou?

Skladba Beast of Gévaudan pojednává o lidožravé Gévaudanské bestii, jež v 60. letech 18. století terorizovala provincii Gévaudan v Jižní Francii. Identita bestie nikdy nebyla oficiálně potvrzena, a tak je dodnes předmětem různých spekulací. Původně se věřilo, že se jedná o obrovského vlka, který vyhledává lidskou kořist. Někteří tvrdí, že byli vlci dokonce dva, později se objevily také spekulace, že se jednalo o hyenu či psovitou šelmu. Gévaudanská bestie má na svědomí více než sto útoků na francouzské občany a do jejího počínání musel dokonce zasahovat sám král Ludvík XV., který se obával hysterie Francouzů. Tak či tak, Powerwolf příšeru pojali po svém, jako vlkodlaka, jenž byl seslán na lidi jako boží trest za jejich hříchy.

Varcolac je v rumunském folklóru vnímán jako vlčí démon, jež je prokletý Bohem. Má toho hodně společného s vlkem Fenrirem ze severské mytologie. Varcolac se stejně jako Fenrir jednou dotkne nebes, spolkne Měsíc i Slunce a je zodpovědný za zatmění. Některé legendy o něm však tvrdí, že se jedná o upíra – strigoie, jiné, že je to duch či vlkodlak, jenž se zrodí z duší nepokřtěných dětí nesezdaného páru. Pro varcolaca existuje mnoho různých podob či vysvětlení. Nejpravděpodobněji je to však vlkodlak, jelikož podoba samotného slova „varcolac“ je velmi podobná pro slovanské národy či dokonce pro Řeky, kteří si mezi sebou vypráví příběh o vrykolakovi.

Legendou ze „zeleného ostrova“, jež inspirovala Powerwolf pro skladbu Blood for Blood (Faoladh), je Faoladh, jehož výklad se značně liší od toho tradičního. Faoladh není v irském folklóru považován za krvelačnou příšeru. Na rozdíl od klasického evropského a germánského vlkodlaka je tento druh strážcem a ochráncem raněných a ztracených dětí. Podle některý příběhů jde o stvoření, které je napůl člověk a napůl vlk, který bloudí po lesích, někdy loví dobytek a ovce, jindy zase ochraňuje lidi. Skladba o Faoladh je okořeněna o irské hudební prvky, jež jsou pro kapelu jako Powerwolf něčím novým.

Vedle klasických vlkodlačích legend se Powerwolf však také uchýlili k vážnějším tématům. Skladba Glaubenskraft, jež v překladu znamená „síla víry“, pojednává o zkaženosti církve a případech zneužívání mladistvých ve svých řadách. Powerwolf chtěli upozornit na události a skandály, které se církev v posledních letech snaží skrýt před světem. Naopak zábavnější odkaz na náboženství má ztělesňovat píseň Undress to Confess, jež se zabývá spojením dvou zdánlivě nespojitelných témat – sexuality a církve.

Myšlenka, jež přivedla na bonusové album neobyčejné hosty, se zrodila v Jižní Americe těsně před začátkem pandemie. Powerwolf v té době byli na společném turné s Amon Amarth a jedné noci po několika pivech žertovali, jak by mohla znít skladba Nightside of Siberia, kdyby ji zpíval zpěvák Johan Hegg. Další den za Johanem zašli, o nápadu mu pověděli, a ten z něj byl tak nadšený, že jej hned po turné vyrazil zrealizovat do studia. Kapele se jeho verze tak líbila, že požádali několik dalších přátel o spolupráci. Na celém projektu Missa Cantorem se podíleli hosté z metalového prostředí jako Alissa White-Gluz (Arch Enemy), Doro Pesch, Chris Harms (Lord of the Lost) či Johannes Eckerström (Avatar).