Iron Maiden dokázali vyprodanému Edenu, že nestárnou

Pořádná divočina se čekala od australských hardrockerů Airbourne, kteří jdou hrdě ve stopách svých o generaci starších krajanů AC/DC. Létali po pódiu jako zběsilí, frontman Joel O’Keefee si mimo jiné užil „procházku“ na ramenou jednoho z příslušníků ochranky na férovku přímo mezi fanoušky, k tomuto činu poté nabádal i je samotné. Došlo i na tradiční metání piv z pódia, díky čemuž neměli fanoušci zejména v předních řadách nouzi o pivní sprchu, nebo roztáčení motoru před nejznámější skladbou Airbourne, tedy Live It Up. Před závěrečným songem Runnin‘ Wild poděkoval Joel celému stadiónu za podporu a zároveň vyjádřil svůj obdiv k Iron Maiden, na kterých podle jeho slov celá kapela a řada z nás fanoušků vyrůstala, v čemž mu snad všichni přítomní museli dát za pravdu.

Krátce po osmé hodině se rozezněly první tóny skladby Doctor Doctor od U.F.O., které Iron Maiden uvádí mezi svými vzory. Už tyto způsobily mohutný aplaus, který následně gradoval, zatímco se v zadní části pódia zvedaly rekvizity v podobě budov jako vystřižených z japonské vesnice. Jeden po druhém se všech šest aktérů zformovalo na pódiu a na každém z nich bylo vidět, že je hraní stále velmi baví. Bruce Dickinson se téměř nezastavil, svůj vokál tahal vzhledem ke svému věku až do neuvěřitelných výšek, precizními kytarovými sóly bavili fanoušky Adrian, Dave i Janick, poslední jmenovaný neopomněl potrhlé kousky s kytarou. S naprostou precizností při hraní a neustálým hecováním fanoušků létal po pódiu kapelník Steve Harris, čerstvě sedmdesátiletý Nicko McBrain za bicími stále sršel energií a ani jemu nebylo co vytknout.

Úvodní trojice skladeb pocházela z nové desky Senjutsu. Jednalo se konkrétně o písně Senjutsu, Stratego a Writing On the Wall, v pozadí se průběžně měnily plachty s motivy prozrazujícími téma následujících skladeb. Během tohoto úvodu se též po pódiu procházel obrovský maskot Eddie v podobě samuraje. Následovala podstatně starší a hudebně velmi pestrá klasika Revelations. Poté Bruce oznámil, že v komunitě fanoušků Iron Maiden nezáleží na původu, národnosti, názorech, náboženském přesvědčení ani na ničem podobném a že všichni jsme pokrevní bratři, Blood Brothers – což při stejnojmenné skladbě byla odpověď stadiónu na Bruceovo zvolání „What Are We?“ Éru bývalého frontmana Blaze Baileyho připomněla téměř jedenáctiminutová skladba Sign of the Cross, při které Bruce třímal velký svítící kříž a poprvé o sobě daly vědět mohutné plamenomety. On sám pak vrhal oheň z jejich ručních verzí při klasice Flight of Icarus, při které se vzadu skvěla obří podobizna okřídleného Ikara.

Iron Maiden měli dlouhá léta ve zvyku zakončovat své koncerty skladbou Run to the Hills, též z desky Number of the Beast. Ta zde však zaujímala předposlední pozici, po krátké pauze následoval výňatek z legendárního projevu Winstona Churchilla z doby druhé světové války, ze stropu se spustil obrovský britský letoun a závěr koncertu obstarala rychlá a řízná skladba Aces High. A to byla definitivní tečka za jedním z nejlepších koncertů, jaký u nás Iron Maiden kdy odehráli.

Text: Mates Šimek, foto: Honza Švanda