Sonata Arctica a Eleine v Ostravě: Jak se v rokenrolovém ráji potkal metal s měkčími tóny

Po příjezdu zjišťuji, že pár lístků u pokladny sice ještě je, ale jinak je téměř plno. To bylo dobré znamení pro kapelu Eleine ze Švédska v roli hostů, která koncertní večer zahajovala. Dvě kytary, cajón a elektrická basa, čistý zpěv frontmanky Madeleine, a od kytaristy Rikarda vokál plus špetka growlingu – to je mix, ze kterého Eleine vykouzlili svůj akustický set. Začínalo se skladbou Enemies, dále jsme mohli slyšet například písně Ava of Death, We Shall Never Die či All Shall Burn. Přestože elektřina tentokrát téměř mlčela, kapela nás neochudila ani o sóla, hraná podobně jako v originálních verzích písní, jen místy zjednodušená a ne ve všech skladbách. Kapela působila na pódiu energicky, došlo dokonce i na headbanging dlouhými hřívami. Zpěvačka Madeleine tančila prvky břišního tance, jak je u této kapely typické, a diváci si též nemohli nepovšimnout četných tetování, která vynikla v jejích sexy černých šatech s ozdobným páskem. Kapela si také hrála s publikem, kdy byl dav pomyslně rozdělen na dvě části, které se trumfovaly v pokřiku či ve zpěvu. Publikum bylo celkově hodně nadšené, a jeden z fanoušků dokonce podal Madeleine zhruba v polovině setu kytici. V publiku bylo možné zahlédnout i zpěvačku kapely Alia Tempora Markie Morávkovou, které tímto děkujeme za spoustu doplňujících zajímavostí o Eleine.

Během pauzy si stačím projít klub. To je takový nějaký pocit, jako kdybych se právě dostala do ráje. Jsem v „Garáži“ poprvé, a ač jsem z fotek měla představu, jak to zde vypadá, naživo je výzdoba ještě zajímavější. Po chvíli objevím i pověstný „růžový Cadillac„…něco takového skutečně mají jen tady. Opravdová „garáž“, i s autem zaparkovaným uprostřed restaurace. Čas začátku setu Sonaty Arktiky se blíží, a tak jdu zaujmout strategické místo na okraji davu. Nad hlavou mám mini vlaječky milovaného Harley-Davidsonu, ze stěny na nás shlížejí Ray Charles nebo Little Richard. Koncert může začít.

Sonatě Arktice se okamžitě po nástupu na pódium dočkalo bouřlivého přivítání. Pět finských sympaťáků se do toho hned zkraje opřelo písní The Rest of the Sun Belongs To Me. Každý z nich má svůj vlastní styl a své silné stránky: zpěvák Tony Kakko hlas a charisma, Henrik Klingenberg působí jako pohodář, i když jeho prsty lítají po klávesách závratnou rychlostí, Tommy Portimo sedící za cajónem považuje nejspíš obojí za stejně nezbytné – klobouk i úsměv, no a baskytarista Pasi Kauppinen je snad vždy elegantní. Kytarista Elias Viljanen se na pohled zdá být klidnou silou kapely, ale jeho kytarové umění je stejně impozantní jako jeho dvanáctistrunka.

Název programu Acoustic Adventures dával tušit, že si do setlistu najde cestu nejedna balada. Částečně tomu tak bylo, i když pánové zejména ke konci dopřáli fanouškům i pořádnou jízdu. Již v úvodu také zazněla textově velmi silná píseň I Have A Right o tom, co vše by nemělo chybět žádnému dítěti, aby mohlo zdravě růst. Tu fanoušci také odměnili zvláště nadšeným potleskem. Z klasických pomalých skladeb zazněla například Tallulah, při níž jsme jako vždy očekávali nějakou výměnu narážek mezi zpěvákem a bubeníkem. Tentokrát Tony Kakko ani nemusel měnit text „I see you walking hand in hand with the long-haired drummer of the band“ – Tommy Portimo momentálně opět nosí dlouhé vlasy. Pánové si tradičně neodpustili pár vzájemných legrácek – není to právě veselá píseň, ale nesmí se brát tak vážně. Vždyť to Tony vystihl o nějakou chvíli později: „Ty písničky nejsou o mně a mém životě. To bych byl mrtvý, ve vězení nebo na psychiatrii.“

Ale na pomalé skladby došlo víckrát. Například na tu, kterou Tony „přinesl na zkoušku kapely jako první píseň vůbec“, v dobách, kdy to ještě ani nebyla Sonata Arctica, jak ji známe – Letter to Dana. Pomalejší tempo mají také například Tonight I Dance Alone či As If The World Wasn’t Ending. Pohodově vyzněla Little Less Understanding – Tony Kakko prozradil, že tato píseň výjimečně o jeho životě je: napsal ji, když se stal podruhé otcem, podobně jako ho první potomek inspiroval ke zmíněné I Have The Right. Tony patří k těm, kdo o jednotlivých písních či příhodách na pódiu rádi pohovoří, a jeho plynná, pohotová angličtina se dobře poslouchala, i když možná ne všichni rozuměli všemu.

Jak už bylo řečeno, došlo i na rychlejší tempo a větší nástrojový zápřah, například v písních Half A Marathon Man či v hitovce Full Moon. Té se dostalo veliké odezvy a publikum si ji s kapelou ochotně zazpívalo. Jen v doprovodu Eliase zazpíval Tony Victoria’s Secrets, a později došlo i na historku, proč se na pódiu v kytaristových rukou najednou objevilo banjo: během covidového období ho strunný všeuměl Elias nalezl ve sklepě. Každý z hudebníků se v průběhu koncertu blýskl nějakým sólovým momentem, přičemž vynikl zejména klávesista Henrik Klingenberg. Bubeník Tommy Portimo se během celého koncertu občas zvedl od cajónu a zabouřil i na malé bicí.

Kapela přidávala několik písní, než Tony Kakko ohlásil skladbu Don’t Say A Word. Závěrečná Vodka již nikoho nenechala na pochybách, že se Sonata Arctica loučí a její ostravské „akustické dobrodružství“ je u konce. Předtím ještě Tony do mikrofonu vyzdvihl klub samotný, přijetí od fanoušků, a také vyjádřil vděčnost za ten prostý fakt, že se už zase se dá koncertovat, že sem zahraniční kapela jako oni může přijet. Z publika se na oplátku od jednoho fanouška ozvalo finské poděkování: Kiitos!

Akustické koncerty, to jsou písně osekané na dřeň, čiré muzikantství, a proto podstata skladeb tolik vynikne: za nic se totiž neschovává. I takto by se dal shrnout zatím poslední koncert Sonaty Arktiky u nás. Děkujeme za něj agentuře Pragokoncert, klubu Garage, a samozřejmě kapele samotné.