Doga: Blázni s rachotící adresou na cestě z Ameriky do Otrokovic

V sedm hodin večer bylo už v útulných prostorách otrokovického Harley Pubu plno. Fanoušci (spousta z nich v tričkách se speciálním motivem turné včetně vlajky s pruhy a hvězdami) posedávali všude u stolů či postávali na baru. Někteří prozíravě zaujali pozice v pravé rohové části, protože právě tam se již chystala kapela. Bylo vyprodáno, ale zároveň to neznamenalo hlavu na hlavě – pořadatelé správně odhadli kapacitu tak, aby byla ještě pohoda. Mezi fanoušky jsme mohli vidět „klasické“ rockery, mladé páry, motorkáře – aby ne, vždyť tohle turné a tahle restaurace jsou tolik spojené s motorkami, svobodou, slavnou americkou silnicí Route 66. Ameriku zde zastupovaly i Coca-Cola motivy na zdi, pod kterou si Doga udělala improvizované pódium.

Těsně po sedmé kapela zahájila koncert skladbou Dobrej chlap – a mnozí, kdo dosud ještě prodlévali vzadu se sklenicí v ruce, se nahrnuli blíže k pódiu, neboť takovou příležitost nebudou možná víckrát mít: blízkost kapely byla opravdu neskutečná. Hrálo se akusticky, jak bylo dopředu avizováno – s tím má Doga z minulosti spoustu zkušeností a v prostorách Harley Pubu to znělo podobně skvěle jako o pár týdnů dříve v motorkářských doupatech v USA podél Route 66. Hned zkraje setlistu byly zařazeny pecky Máš vůni tequily a Beskydy, klasiky Bílej sníh a Jsem trochu divnej si taky zpívali snad všichni, podobně jako později pomáhali kapele zpěvem v refrénu Tohle je dobrý. Izzi se nechal slyšet, že kapela hraje samé romantické písně, a naprosto to poté potvrdil skladbou Fuckerman. Při Vím, jak bolí se představil sympatický houslista Adam, a o chvíli později velmi potěšila skladba Camaro. S romantickými písněmi ale Izzi zas tolik nepřeháněl, protože následoval singl Dej mi duši svou, a písní Když chlapi tančí vyprovodila Doga fanoušky zpod pódia na chvíli na bar.

Druhou polovinu po pauze otevřela devadesátková klasika Nejsi nevinná – a nadšený zpěv fanoušků. Izzi uvažoval nahlas, zda všichni přítomní byli tehdy již na světě – možná ano, až na pár výjimek. Song Route 66 byl pak speciálním momentem celého setu – touto písní to všechno začalo, celá ta rok a půl trvající odyssea od napsání skladby přes dvě výpravy do Států, kilometry videozáznamů až po tohle turné. Izzi do mikrofonu zavzpomínal na tu druhou, velmi nedávnou výpravu do Ameriky, která byla skvělá, ale bezesporu náročná na výdrž, nejen obecně fyzickou, ale i večerní pokoncertní. Ke cti účastníků dlužno dodat, že ráno museli být všichni v perfektní kondici, aby výprava mohla pokračovat dál. Že Doga umí brát s lehkostí i věcí, které příliš veselé nejsou, dokázala v písni Až jednou slunce nevyjde, a o chvíli později se naopak hrálo na vážnější notu ve skladbě Poslové předků. A když se ozvaly první tóny písně Od soumraku do úsvitu, bylo jasné, že koncert ve svém závěru graduje těmi největšími hity kapely. Já se na to, Poletuju – v dobrém slova smyslu to rozbila jen pomalejší skladba Stíny, kterou Izzi věnoval všem, kteří na nás již dohlížejí tam seshora. Fanoušci samozřejmě nepustili kapelu domů jen tak. Po chvíli tedy zazněly písně Laně a Blázni s rachotící adresou. Izzi také poděkoval za uspořádání akce a pohostinné přijetí majiteli Harley Pubu Richardu Banátovi, který s pomocí a podporou celé své rodiny toto neobyčejné místo vybudoval a vede.

Těsně po koncertě se Izzi ještě fotil s fanoušky, později se převlékl do „civilu“ v barvách Harley-Davidson Clubu Moravia a popovídal si s dalšími přítomnými, například se zhruba desetiletou, nejspíš nejmladší fanynkou, která byla na koncertě v doprovodu své mámy. Postávalo se ještě na baru, v přítomných doznívaly zážitky a nikomu se ještě nechtělo na studený večerní vzduch, až pak kolem desáté nás vyhnala ven nutnost chytnout téměř poslední vlak.