Rock for People 2025, den pátý: narozeninová neděle s Guns N´Roses

Příjemným překvapením byla švédská kapela Self Deception, hrající osvěžující směs rocku a metalu. Jejich hudba stavěla na typické lehkosti a dynamice moderního rocku, podpořené chytlavými refrény, které se skvěle prolínaly s ostřejšími metalovými riffy. Unikátní zvuk pak dotvářely elektronické samply, které skladbám dodávaly moderní, lehce industriální nádech. Jejich set byl dost vyvážený, pomalejší skladby se střídaly s rychlejšími, některé písně byly hluboké, emocionální a promyšlené, jiné sázely na vtip, a nakonec muzikanti zahráli asi jejich největší pecku – Fight Fire With Gasoline. I přes solidní horko dokázali hoši ze Self Deception rozhýbat všechny v publiku.

Po intru sestávajícího se z legendárních tónů slavného skladatele Ennia Morriconeho přišla na řadu kalifornská sestava Rival Sons. Vystoupení této kapely navodilo neskutečnou atmosféru klasického rocku a blues rocku. Pronikavý, emocemi nabitý hlas frontmana Jaye Buchanana se nesl prostorem s neuvěřitelnou lehkostí a sílou zároveň, a společně s precizními kytarovými sóly tvořil základ této výtečně vystavěné show. Rival Sons nabídli pomalejší, atmosférický a nesmírně pohodový set, ideální na pozdní odpoledne nebo podvečer, kdy si publikum mohlo naplno vychutnat hudbu bez spěchu, nechat se unášet tóny a zcela zapomenout na svět kolem.

Hlavní hvězdou večera byli v neděli nepochybně Guns N’ Roses. Areál sice nebyl zaplněný tak, jako předchozí večer, ale nadšení a zápal čekajících fanoušků byl téměř hmatatelný. Fanoušci netrpělivě vyhlíželi legendu, která si – jak už je ostatně tradicí – dala na čas a na pódium nastoupila s dvacetiminutovým zpožděním. Ale byl to skvělý začátek, jelikož svůj set spustili výbušnou Welcome to the Jungle. Sršeli humorem a energií, což je třeba vyzdvihnout, jelikož je většina členů kapela již takřka v důchodovém věku. Saul Hudson neboli Slash předvedl – jako vždy – své mistrovství ve hře na kytaru, Axl Rose zase dokázal, že v něm stále je energie a oheň, jako kdysi – běhal po pódiu jako kdyby mu bylo dvacet a do toho zvládal vcelku obstojně zpívat. Zazněly téměř tři desítky písní, například novější Hard Skool, velmi povedené byly covery – Knockin‘ on Heaven’s Door, původně od Boba Dylana, I Wanna Be Your Dog od The Stooges nebo Live and Let Die od Wings. Zhruba v polovině koncertu si Slash střihl sólo, které bylo naprosto uchvacující – stejně jako to v ikonické písni Sweet Child o‘ Mine, která následovala. Axelovo frenetické pobíhání po pódiu dočasně polevilo při skladbě November Rain, kdy zasedl ke klavíru. Nechyběla ani hluboká, emocionální píseň Civil War. Set zakončila kapela veleznámou Paradise City. Svůj status legendy kapela po tříhodinovém vystoupení jednoznačně potvrdila a zároveň uzavřela jubilejní ročník Rock for People.