Kataklysm ovládli brněnskou Flédu

Patnáct minut po devatenácté hodině sál rozezněly první akordy kapely Blood Red Throne, kterou založil bývalý kytarista Satyricon Daniel „Død“ Olaisen. Od založení v roce 1998 mají tito seveřané na svém kontě celkem dvanáct studiových alb. Jsou označováni za nejčistší deathmetalovou kapelu v Norsku, jejich tvorba byla ovlivněna tzv. floridskou vlnou společně s Cadaver. Projeli svět jako předskokani kapel Dimmu Borgir, Suffocation nebo Cryptopsy, aby později sami převzali roli headlinerů. Fanoušci je mohli vidět na velkých festivalech jako Wacken, Bloodstock nebo na moři v rámci festivalu 70000 Tons of Metal pořádaném na výletní lodi.

V Brně kapela během svého půlhodinového setu zahrála skladby: Unleashing Hell, Beneath the Means, Every Silent Plea, Itika, Vermicular Heritage a závěrečnou Smite. Norové se děkovačkou rozloučili s nadšeným davem a následující pauzu vyplnily úpravy pódia, pivo a pokec s kámoši a vyčkávání na další porce toho nejčistějšího deathu. Tohle byl skvělej předkrm před hlavním, kanadsko-polským chodem.

Pivo jen zasyčelo, pak rychlá návštěva stánku s merchem a už moje kroky zase vedly do kotle. Druhý v pořadí vystoupil polský drtící válec Vader. Ano, tyhle naše severní sousedy jsem si zamiloval už s jejich prvním albem The Ultimate Incantation z roku 1992. Jo, je to sakra dlouhých čtyřiatřicet let, co je s chutí poslouchám a nikdy mě nepřestali bavit. Víc jak tři desítky let nekompromisního, syrovýho a originálního smrtícího kovu. Už jsem je viděl na malým pódiu v klubu i na velkých festivalových prknech. A budu se opakovat, velice rád se budu opakovat, protože Vader jsou pro mě vždy skvěle seštelovaný a promazaný stroj, kterému zvuk na Flédě dodal zabijácký drive. Vybrat playlist musí být pro kapelu oříšek. Vměstnat čtyřicet let existence do hodinového setu prostě nejde, a tak byly v Brně ke slyšení třeba skladby Sothis, Wings, Lead Us, God is Dead a další smrtící skvosty. Poslední skladba dozněla, kapela se rozloučila, poděkovala a já se šel osvěžit před příchodem přírodní pohromy.

Fronta u baru, čekání, stovky žíznivých krků, pivo teklo proudem, a přesto to pokecem s kamarády utíkalo jako voda. Kdo se zdržel na cigaretě nebo u výčepu, ten už se ztěžka dostával do sálu. Intro, natěšení fanoušci a postupně se objevuje kanadská deathová stálice v čele s charismatickým Mauriziem Iaconem. Kataklysm od prvního tónu přebírají otěže večera do svých rukou. Tohle není jen koncert, tohle je nadvláda Kanady. Tady to javorový listy neprojely jako na olympiádě. Tady je to jasná dominance. Velké finále. Dokonalost. Tvrdost. Zvuk jak ze studia. Komunikace s publikem. Bubenické sólo. V kotli pod pódiem to vřelo jako v pekle. Tohle nebylo čekání na prodloužení. Tohle byla přímočará jízda na bránu zakončená krásným gólem. A ne jedním. Kataklysm vytáhli skvostný zakončení. Mezi nimi nechyběly songy The Ressurected, In Shadows and Dust, As I Slither, Bringer of Vengeance, Narcissist a třeba Elevate. Kapela má za pětatřicet let existence co nabídnout, a své koncerty režíruje naprosto skvěle. Další úžasnej koncert, na který se jen tak nezapomíná. Kdo byl, ví, o čem mluvím, teda píšu. A kdo nebyl, může litovat, závidět, anebo si na podzim zajet na kanadský týpky do Zlína.