Rock for People, den třetí: skvělí Papa Roach neměli konkurenci

Program na Fat Lady pro nás startují Wohnout. Scéna je otočená přímo proti slunci, které dává zabrat bez rozdílu všem a tak je zřejmé, že dnes bude opalovací krém nezbytnou součástí výbavy nejen pro fanoušky, ale i pro vystupující muzikanty. Hodinový program Wohnouti odstartovali songem Flašinety. Tradičně pohodový a vtipný repertoár kapely, byť v poněkud statickém provedení, si užíval mnohatisícový, spokojený dav, který spolu s kapelou odzpíval hity jako Gepardieu, Gastrosexuál, Bárbíno? a samozřejmě také Svaz českých bohémů.

Za pořádnou divočinou jsme se přesunuli do Evropa 2 stanu, který byl od půl páté vyhrazen pro Cocotte Minute. Zde si dovolím použít poupravené populární heslo: „Když je milujete, není co řešit!“. A já dodávám: „Jen si užívat!“. Zellerova banda fanoušky nešetřila a sypala do nich jednu pecku za druhou. V setlistu k mé radosti nechyběly ani dvě novinky, Řeka a Černý šaty, které se Cocotte Minute mimořádně povedly. Dynamické vystoupení kapely doplňovaly více i méně obvyklé aktivity, jako např. crowdsurfing fanoušků, Martin Zeller i s mikrofonem na procházce obecenstvem, pódiové tanečky s vlajkami či Zellerova bota pevně zaseknutá ve stojanu bicích. Muzikanti samozřejmě nezapomněli ani na své největší hity, takže se fialovým šapitó nesly mnohohlasné chorály k písním Králům koruny, Můj čas, Czeko nebo Tanči. Parádní koncert, moc jsem si ho užila!

Šanci zapracovat na svém opálení dostali na hlavní scéně američtí X Ambassadors v čele s rtuťovitým zpěvákem Samem Harrisem. Zpět do šapitó Evropy 2 jsme se pak přesunuli za další porcí pořádné divočiny, dalším účinkujícím byli francouzští metalcoristé Landmvrks, kteří jsou v České republice poměrně častými hosty. Odstartovali tradičně songem Lost in A Wave, dále zazněly např. Death, Visage, Scars nebo Say No Word. V průběhu koncertu se vyřádili také crowdsurfisté, sekuriťáci měli plné ruce práce s jejich bezpečným přistáním na zemi.

O koncertech kapely Papa Roach jsem už slyšela mnohé a má očekávání byla hodně vysoká. O tom, že se na tyhle americké rockery netěším sama, svědčila snad jediná fronta, kterou jsem na RfP zaznamenala, a která končila u stolu, kde se tahle kapela podepisovala a fotila s fanoušky. A musím říct, že když stojíte ve fotopitu, čekáte na začátek show, a za zády vám ohlušujícně skanduje mnohatisícový dav Pa-pa Roach!, Pa-pa Roach!, je to okamžik přímo elektrizující! Frontman Jacoby Shaddix, který je spolu s kytaristou Jerrym Hortonem zakládajícím členem kapely, vběhl na pódium Fat Lady s velkým úsměvem na tváři a okamžitě si svou bezprostředností získal tisícové davy pod pódiem. Své vystoupení odstartovali tradiční Kill the Noise, setlist pak pokračoval výběrem hitů napříč historií kapely. Papa Roach jsou kapelou, která se nestydí proložit své představení covery hitů hudebních velikánů, takže mnohé uši potěšila známá témata např. z ikonické Firestarter (Prodigy) nebo náladovky Lullaby (The Cure). Vystoupení bylo velmi dynamické, Jacoby Shaddix se snad ani na chvilku nezastavil, poskakoval, pobíhal po celé šířce pódia včetně catwalku a laškoval jak s fanoušky v prvních řadách, tak s kamerou, která přenášela na LED panely dění na jevišti. Výborně se bavící fanoušci skákali, hrozili a užívali si crowdsurfing. Když k tomu připočtete bombastickou ohňovou show, o atmosféře není třeba pochybovat. Muzikanti, kteří ze sebe na pódiu vydali úplně všechno, v čele s Jacobym, který na sebe „vykecá“ i to, co slyšet nechcete, se s Rock for People loučili svým nejznámějším hitem Last Resort. Tou dobou to už pod pódiem vřelo doslova jako v kotli, a o kousek dále kroužila velká část obecenstva v obřím circle pitu. Co dodat… Papa Roach vystřihli neskutečně skvělé představení a většina z nás ho ještě nějakou dobu vydýchávala. Zatraceně skvělý pocit!

Vlnu eufórie, na které jsme stále ještě jeli, přikrmili britští metalcoristé While She Sleeps na scéně Evropy 2. Svoji show postavenou hlavně na písních z poslední desky Sleeps Society rozjeli pěkně zostra stejně jako jejich fanoušci, kteří divočili ve velkém circle pitu a surfovali směrem k pódiu takovým tempem, že se i basák Aaran McKenzie zapojil a ochrance z pódia ukazoval, v kterých místech bude potřeba sundat na zem dalšího plachtícího odvážlivce. Pohyb po natažených rukou pořádně rozdováděných fanoušků si v průběhu skladby Four Walls s úspěchem vyzkoušel i frontman Lawrence Taylor, který davem „doplaval“ až k jednomu podpěrnému nosníku stanu, vyšplhal na něj a pak s neskutečnou důvěrou ve své fanoušky skočil přímo do jejich otevřených náručí. Ti ho pak bezpečně dopravili nazpět na pódium. Úchvatná show!

Po takových zážitcích byla pro nás rockery show headlinera sobotního večera, britské indie poprockové kapely The 1975, poněkud nevýrazná. Opačný názor zcela jistě měly krásné náctileté slečny, které dravě obsadily místa podél zábran a svého idola, frontmana Matthewa Healyho, hlasitě podporovaly. Osmičlenné hudební seskupení na pódiu odvádělo profesionální práci, zvuk byl skvělý a scéna velmi fotogenicky vyladěná v černých, bílých a zlatých tónech. Co to však bylo platné, když mé srdce stále ještě skákalo v rytmu: „…cut my life into pieces, this is my last resort…“.