Horizont v rozhovoru k singlu Divný stavy: Vím, kde je problém, pojďme ho vyřešit

Chvíli bylo ohledně nových písní Horizontu ticho po pěšině. Půl roku se kapela vyhřívala v přízni fanoušků se singlem Pravdivý nádech, který byl nejúspěšnějším klipem v historii kapely. Mezitím ale pánové avizovali vydání alba, a rovnou prozradili i název: deska Úhel pohledu spatří světlo světa na podzim. Kapela již nyní hraje na koncertech tři nové skladby: akustickou věc Sílu okamžiku, další novinku Jen se k nebi zase podívej a již zmiňovaný singl Divný stavy.

Skladba Divný stavy má dle slov frontmana Honzy Černockého něco, co dřívější Horizont postrádal: je více cítit energie, kterou tato parta disponuje. Velmi dobrou práci odvedl producent Martin Holly Hollandr a je v ní znát i odkaz let dřívějších. Horizont jednoduše uzrál. Autorem textu je také Honza a jeho způsob, jakým mluví k posluchači, je typický: Znám, jak se asi cítíš, vím, co je problém a proč. Pojďme společně tento problém ustát a vyřešit.

4. července pak Horizont zahrál v Uherském Hradišti v rámci týdenního sportovně-kulturního festivalu Slovácké beachové léto. A právě tam, na uherskohradišťském náměstí, vznikal následující rozhovor, který zvolil tu lehčí „cestu na svět“, jak o tom bude dále řeč: s Honzou Černockým se známe a naše povídání připomínalo spíše příjemné přátelské setkání po delší době.

Před pár dny jste vydali singl Divný stavy. Co tě vedlo k jeho napsání a proč tento název?

Pojem Divný stavy je trošku širší téma. Tato píseň je napsaná podle toho, co se ve mně tehdy odehrávalo. A protože Horizont má písně většinou napsané už delší dobu, než vyjdou, je píseň Divný stavy stará zhruba dva roky. Tenkrát ty „divný stavy“ byly na místě. Ta skladba ze mě lezla prakticky ve stejné době jako píseň Pravdivý nádech, kterou už znáte (v té Honza prakticky předpověděl situaci, která nastala později – rozpad dlouholetého vztahu – pozn. aut.). Byl to stav, kdy jsem uvažoval, co všechno se může stát člověku, který se dostane do úzkých, a nemá při tom kolem sebe své blízké lidi. To bylo hlavním motivem toho songu.

Tato píseň bude samozřejmě na desce Úhel pohledu, která vyjde na podzim. V jakém stadiu je tedy vaše nové album teď?

Nová deska je prakticky hotová, ještě přijde finální mastering a mix od Martina Hollandra – až na jednu píseň, která se jmenuje Síla okamžiku, a tu má v režii další velmi známý producent Amák Golden. Spolupracoval u nás například s kapelou Škwor, v zahraničí se spoustou známých jmen. Oslovili jsme ho pro tuto skladbu, protože jsme si říkali, že je to věc akustická, byla strašně rychle napsaná, vystihla přesně některé momenty. Je ze všech písní na albu i „nejmladší“. Tak, jak vznikla, byla de facto bez větších úprav i zaznamenána a odeslána. Je to ten „alternativní song“, který by pak mohl jít i do rádií. Kuba (bubeník Horizontu Jakub Zvoníček – pozn. red.) jednou přišel s nápadem, že bychom mohli mít na albu nějaký akustický song, bližší lidem, který by se dal zahrát třeba i u táboráku, a tato úvaha mě inspirovala k této písni. Ty nejlepší věci se často dělají bez kdovíjakého velkého vymýšlení.

Přesto jsi do ní dokázal vtisknout nějakou hlubší myšlenku, když člověk poslouchá ten text. Vzpomínám si, jak jsi mi ji před časem poslal rozpracovanou, jen tak pro ukázku, když jsi testoval reakce přátel na novou skladbu. Říkáš – píseň vhodná k táboráku, ale přesto si nad ní člověk trochu zapřemýšlí, v pozitivním slova smyslu.

Ano, testoval jsem reakce přátel na novou skladbu. A přesně ty reakce ukázaly tu „sílu toho okamžiku“ – jak se písničky dají psát s lehkostí. Protože každý, kdo se někdy pokoušel psát písně, ví, že ne vždy to jde lehce. Ne vždy se člověku podaří, aby do nich vtiskl ten správný pocit, ale tady se to prostě stalo. Nebo aspoň mám ten pocit z reakcí lidí, kteří ji poslouchali.

Která z těch dvou možností je u tebe častější? Ten náročnější proces, nebo stav, kdy to z tebe „vypadne“ a je to pecka?

Ano, jsou tyto dvě cesty a lidé se na to hodně ptají muzikantů obecně. Obě tyto cesty jsou vlastně kouzelné. Ta náročnější cesta je zdlouhavá a jdeš víc po té podstatě, po tom momentu, nad kterým musíš zapřemýšlet. Například cesta písně Pravdivý nádech byla opravdu taková, že ze mě ta slova šla postupně, pomaleji. A pak přijde píseň jako Síla okamžiku, kde tomu bylo naopak. Já mám vlastně rád obě ty cesty. Momentálně máme rozepsaný materiál už i na další desku a já jsem si dal v tuto chvíli s psaním trochu pauzu – potřebuju si od toho i vyčistit hlavu, protože to někdy může být náročné.

Ano, s tím souhlasím. Aspoň ze zkušeností jiných autorů, kteří říkají, že k tomu, aby člověk něco napsal, musí nejdřív něco zažít.

Nejhorší je, když nevíš, kdy je ten správný moment psát. Poslední dobou jsem si to dost uvědomil. Třeba přijdeš domů po akci s nějakým novým nápadem, ale pak se ti už tolik nezdá, pak se ti nedaří ho správně rozvinout. A jindy zase přijde moment jako u poslední písně na novém albu. Ta byla napsaná také velmi rychle… dopsal jsem druhou sloku, nahrál, a měl jsem z toho husinu – když už je píseň „na světě“, když poprvé uslyšíš ty první tóny. A to ve chvíli, kdy jsem myslel, že jsem už skladatelsky úplně vyšťavený. A najednou jsem přišel domů z nějaké akce, a bylo to tam. Píseň se jmenuje Podivný místo a je pro mě hodně silná. Zpívá se tam – Po ledě kráčím vzpřímenej, klidně sám, budou mě soudit, a občas ledy povolují. Je to o cestě, kterou každý z nás v životě jdeme a kterou si můžeme vybrat. Někteří si vyberou cestu u břehu, protože mají strach, že se pod nimi led proboří – a ti pak většinou nadávají na ty, kteří jdou dál od břehu. Ale vůbec si už neuvědomují, že ti, kdo jdou od břehu dál, se mohou propadnout a utopit daleko snáz než oni. Že museli mnohem víc riskovat. Svět podivným místem může se někdy zdát…

Když se napíše deska, natočí se deska, vydá se deska… co tedy teď autorsky dál? Říkáš, že máte rozepsanou další…?

Ano, máme rozepsanou další desku. Nějaké nové nápady na ni už přišly. Máme třeba demáč ke skladbě, která ponese název Orion, je inspirovaná souhvězdím tohoto jména. Ale nebudu víc prozrazovat, jen, že bude také hodně emotivní. Na této budoucí desce přiložil ruku k dílu i náš nový basák Kuba Šimoník a přinesl nějaké nápady. Těším se na to. Zítra zase plánujeme vlítnout do studia. Já v něm prakticky nocuju. (smích)

Jak jste se poznali s novým basákem a jak probíhá spolupráce?

Ano, Kuba Šimoník nás vytáhl ze situace, kdy už to Míla (bývalý baskytarista Horizontu Milan Slovák – pozn. aut.) časově nedával. Ale Mílu bude každopádně ještě šance vidět na některých akcích. S Kubou jsme se seznámili tak, že mi na něj dal tip Pepa Michálek z Forrest Jump – znal ho z doby, kdy Forrest Jump sami hledali nového basáka. Kuba je o něco starší než my, má rodinu, má děti ve věku, kdy chodí do ZUŠ, vzhledem ke svým životním zkušenostem myslí už trochu jinak než my. Netouží po kdovíjaké velké popularitě, nebo možná ani nikdy tolik netoužil, díky své introvertní povaze. Ale pro kapelu je hráčsky fantastický. Má velmi mnoho zkušeností, hrál mimo jiné sedm nebo osm let v Jiří Schelinger Revivalu. I ten jeho hudební pohled je trochu jiný, dal nám nový impulz, přišel z úplně jiného hudebního „podhoubí“, poslouchá například kapely jako In Flames. A na nedávných akcích nám v dodávce ukázal, jaký je skvělý DJ, protože pouští takovou divočinu, že by tomu jeden nevěřil. Takže Kuba Šimoník byl naše záchrana, a myslím, že i do naší party skvěle zapadl.