Basinfirefest 2026, den druhý: excelentní Death to All vzpomněli na Chucka Schuldinera

Hned na úvod probudili všechny, kteří ještě dřímali, metalcoroví Noisebleed z Prahy. Kapela v čele s dobře známou Dahlien (The Corona Lantern, ex-Keep on Rotting) rozjela své drtivé breakdowny a údernou corovou masu, několik fanoušků před pódiem se hned pustilo do moshpitu. To dělalo kapele radost, vystřihla i svůj nejnovější singl Nexus. Hrálo jí to parádně a postupně se do pitu přidávali další a další. Svůj krátký set Noisebleed zakončili songem Terminus a poté se vydali mezi své příznivce. Thrashoví Laid to Waste se také s ničím nemazali a naservírovali parádní thrashovou jízdu. Svůj set postavili zejména na své poslední desce Trauma a také jejich svižná muzika s pořádně vysokým vokálem frontmana Zdendy pořádně rozpohybovala moshpit před pódiem. Kapela sáhla ovšem i do své první desky Counterattack pro její titulní skladbu a v rychlém sledu to valila až do konce svého krátkého setu.

Zpátky k drtivému coru – na tahu nyní byla slovensko-holandská čtveřice Distant. Už během úvodního songu Nothing Left to Hate vyzýval frontman Alan Grnja všechny u pódia k rozpoutání moshpitu a nechtěl nikoho vidět jen tak stát na místě. Ostatně jejich brutální breakdowny a řízné riffy k pohybu vyloženě vybízely. Distant vytáhli i několik songů ze své letošní desky Into Despair. Tahle deathcorová mašina to před pódiem pořádně rozhýbala a byl to masakr až do posledních tónů. Následně se připravovala na pódiu norská deathmetalová legenda Blood Red Throne, pro kterou se jednalo o druhý letošní český koncert. Jejich valivý death metal s vražednou tematikou se areálem valil jako nezastavitelný válec a celá pětice si to na pódiu pořádně užívala. Kapela vsadila především na starší tvorbu, zejména na jednadvacet let starou desku Altered Genesis, ze které vybrala songy Arterial Lust nebo Eye-Licker. Před pódiem už to začalo celkem výrazně houstnout, ke konci setu došlo i na poslední desku Siltskin a vypalovačku z ní Vermicural Heritage. Na závěrečný song Smite si kapela ještě vyžádala wall of death, do které se mnozí zapojili.

Po této divočině nastala chvíle na malé zklidnění, k němuž dopomohli britští gotici High Parasite, kteří jsou letos aktivní teprve pátým rokem. Frontman Aaron Stainthorpe, oděný kompletně v bílém, byl rád za početný dav před sebou v této stále relativně brzké hodině, basák přezdívaný Tombs se zde procházel v masce smrťáka. Kapela hrála na poslech příjemný gotický rock, bez dlouhých proslovů přecházela od jedné skladby ke druhé. Muzikanti přehráli téměř celé své debutové album Forever We Burn a došlo i na nový singl Drag Me Under. Poté si na své přišla zejména mužská část osazenstva, jelikož další na řadě byla heavymetalová, ryze dámská pětice Dogma. S dozněním strašidelného intra přišly tyto metalové jeptišky na pódium a rozjely úvodní song Forbidden Zone. Obliba sexuální tematiky a vyzývavé úsměvy směrem k fanouškům jistě mnohé jedince nenechaly klidnými. Pokračovalo se dále skladbami Made Her Mine nebo Carnal Liberation, zpěvačka Lilith si to v jednu chvíli namířila přímo mezi fanoušky. Značný počet fanoušků v předních řadách s kapelou zpíval mnohé songy, nechyběla povedená coververze Madonnina hitu Like A Prayer nebo nejnovější singl Fate Unblinds. Dogma se rozloučila skladbou The Dark Messiah a všichni byli ještě pozváni na podpisovku, která se konala jen chvíli po koncertě.

Čtvrteční program zpestřila také gothic-rocková legenda XIII. století, která taktéž přilákala k pódiu mnoho fanoušků. Tradičně nabídla výběr svých největších hitů, už zkraje zazněla oblíbená skladba Fatherland, následovaná neméně známým Frankensteinem. Frontman Petr Štěpán si chvílemi zahrál i na klávesy po boku nejmladší tváře kapely Adriany Kožené a často nechával zpěv na hustém davu před sebou. Bylo příjemné vidět, že i příznivci ostřejších metalových podžánrů znají texty této jedinečné kapely. Na závěr pak připadla kultovni skladba Elizabeth. Nyní následoval opět žánrový obrat s americkými The Pretty Wild. Služebně nejmladší kapela tohoto ročníku v čele se setrami Julií a Jill Wyldovými se prezentovala úderným heavy metalem s kombinací čistého vokálu, rapu a ostrého growlingu. Kapela nám naservírovala téměř kompletně své první album zero.point.genesis, vyjímaly se pestré samply a tvrdé breakdowny a nezastavil je ani krátkodobý výpadek techniky. Zazněly songy jako OMENS, living ded, vessüL nebo (SiNGULAR!TY), několik šťastlivců chytlo i kapelní tričko od těchto dvou blonďatých divoženek. Jill označila Spálení Poříčí za nejhezčí místo, kde kapela kdy hrála a krátce nato se rozloučila skladbou sLeepwALkeR.

Mnohočlenná pohanská folková družina Deloraine to zde dobře zná, vrátila se sem po dvou letech. Oděni ve tvých tradičních kostýmech nabídli tito sympaťáci pestrý set plný příběhů o pohanských bozích a rituálech, mnohé fanoušky jejich nástrojově i hudebně pestré skladby roztancovaly. Deloraine do svého setlistu zařadili skladby jako Zaklínač, Ostara nebo Lada, píseň Ragnarok uvedl frontman a multiinstrumentalista Derias dlouhým vyprávěním o tom, co tento song symbolizuje. Všechny dámy v souboru v čele s pohlednou zrzkou Mášou rozdávaly úsměvy na všechny strany a na pódiu se objevily i postavy jako zlá čarodějnice Morana nebo lesní bůh Cernunnos. Deloraine svůj pestrý set zakončili písní Sabat. Dalším, kdo se na Basin vrátil po dvou letech, byla řecká thrashová čtveřice Suicidal Angels. Kapela nám opět naservírovala především tvorbu z poslední desky Profane Prayer a představil se nám i nový kytarista Stamatis Syrakos, který nahradil dlouholetého Guse Draxe. Kapela začala peckou When the Lions Die, následovanou vypalovačkou Crypts of Madness. Frontman Nick Melissourgos i přes vládnoucí horko vyburcoval fanoušky k rozpoutání circle pitu a dále se nezdržoval žádnými dlouhými průpovídkami. Zazněla i vypalovačka Bloodbath nebo melodická Bloody Ground. Před pódiem to pořádně vřelo až do samotného závěru, kterým byla hitovka Capital of War, před kterou Nick označil Spálené Poříčí pro tento večer za hlavní město války.

Na shánění náhrady za W.A.S.P. bylo opravdu málo času, o mezeru v programu se nakonec postaraly kapely Freedom Call a Arakain. Prvně jmenovaní tradičně rozpoutali svou „happy metal party“ a po třech týdnech od svého vystoupení na Metalfestu znovu potěšili příznivce power metalu. Chris Bay mnohé rozezpíval a rozeskákal při chytlavé skladbě Tears of Babylon, poté se rozpovídal o W.A.S.P., jejichž velkými fanoušky jsou on i jeho kapela, a popřál jim na dálku, aby se brzy opět vrátili ke koncertování. Následně Freedom Call rozjeli titulní song své poslední desky Silver Romance a hned vzápětí hitovku Union of the Strong, při které Chris nechal zpěv částečně na fanoušcích. Rychlé tempo skladeb, chytlavé riffy, zpěvné refrény a pozitivní energie kapely zkrátka mnohé bavily a byla to tedy aspoň částečná náplast na zrušení setu zmíněné rockové legendy. Při skladbě Power & Glory si kapela opět dala s fanoušky odpovídačku a na závěr setu pak vypálila dvojici svých největších hitovek Metal Is for Everyone a Land of Light. Nadešel jeden z nejočekávanějších okamžiků letošního ročníku, na řadě byl totiž projekt Death to All složen z bývalých členů legendární kapely Death, tentokrát ve složení Steve DiGiorgio (baskytara), Gene Hoglan (bicí), Bobby Koelble (kytara) a v čele stanul kytarový virtuos a frontman Max Phelps. Tentokrát se formace zaměřila zejména na kultovní alba Symbolic a Spiritual Healing. Už od úvodní pecky Living Monstrosity mnohé uhranula instrumentální zdatnost této čtveřice. Steve si chvílemi vystačil se třístrunným bezpražcem a mnohdy ve svých složitých basových linkách téměř kopíroval kytarová sóla, Gene s kamenným výrazem sázel kulometné blast beaty, Max s Bobbym se blýskali parádními sóly a říznými riffy. Areálem zněly takové songy jako Zombie Ritual, The Philosopher, Zero Tolerance nebo Empty Words. Steve si později vzal slovo a vzal hold zakladateli Death, zesnulému kytaristovi Chucku Schuldinerovi, spolu s ním fanoušci skandovali jeho jméno. V závěru setu pak došlo na opusy Crystal Mountain, Spirit Crusher a Death to All tento jedinečný set zakončili peckou Pull the Plug.

Po tomto zdánlivém vrcholu čtvrtečního programu se složení davu před pódiem výrazně obměnilo, ovšem v této relativně pozdní hodině si na legendární Arakain počkalo opravdu mnoho jejich příznivců. Protože zakládající kytarista Jirka Urban se stále ještě doléčuje po operaci zápěstí, zvládla to kapela ve čtyřech a veškeré kytarové party a sóla obstaral zkušený Míra Mach. Hned zkraje Arakain rozjel pecku Strážci času, při které dostaly hlasivky zůstavších fanoušků pořádně zabrat. Hned vzápětí následoval dosud poslední singl Rány. Arakain se mohl opřít o mohutnou vokální podporu svých příznivců, pokračovalo se dále především s novější tvorbou. Honza Toužimský později konstatoval, že oproti většině dalších kapel zde jsou Arakain poněkud žánrově slabší, ale aspoň si od extrémního metalu všichni chvilku oddechnou. Hned poté si mnozí zaskákali při Ďábelské hře a ikonickými hitovkami Proč a Apage Satanas kapela svůj set zakončila. Program druhého dne uzavřela italská black-ambientní formace Enisum. Skvadra disponující dvojicí vokalistů sáhla i do své letošní desky Autumn Embrace a jejich tajemná a zároveň drsná tvorba vyprovázela poslední přeživší k zaslouženému odpočinku.