Basinfirefest 2026, den čtvrtý: fenomenální Apocalyptica, legendární Root i s Big Bossem či velká párty s Green Jellÿ

Úvod sobotního programu obstarali slovenští Meredith, spojující ve své tvorbě prvky gotického rocku, metalcoru a heavy metalu. Celá kapela měla tematický corpsepaint, frontman Rob Raven, oděný v černobílém, se během setu prošel přímo mezi fanoušky, od kterých si žádal jejich duše. Kapela zahrála i některé skladby ze svého předloňského EP 4 Days In Delirium a i přes velké teplo ji přišel pod pódium podpořit početný dav. Hned po Meredith šli na řadu jejich krajané Gágor, kteří kombinují prvky deathu, thrashe a crustu. Pětice v čele s energickou zpěvačkou Nicole na pódiu pořádně řádila a v jejich hudebně pestrém setu docházelo k častým změnám tempa, přičemž si kapela udržovala svůj přímočarý tah na branku. Gágor přehráli velkou část svého debutového eponymního alba a také oni se při této časné hodině těšili skvělé podpoře svých příznivců.

Na dánské vikingy Vanir se to už před pódiem začalo pořádně zahušťovat. Melodický death metal těchto skandinávských válečníků plný příběhů z mytologie, hymnických refrénů a táhlých riffů zněl skvěle a frontman Martin Drageholm spolu s čtveřicí svých kolegů k tomu ještě přispívali svým charismatem. Tato nálada rozpoutala před pódiem solidní circle pit, přičemž Vanir se zaměřili zejména na své nové album Wyrd. Jeden z nových songů Boudica věnovali všem silným ženám a při další novince Never Surrender vzpomněli na turecké obléhání Vídně. Kapela ocenila jak skvělou atmosféru, kterou jí její příznivci vytvořili, tak i práci festivalové crew a rozloučila se peckou Twisting the Knife, pojednávající o dánském krveprolití ve Stockholmu v 16. století. Jako další měli vystoupit francouzští ADX, kteří však museli svoji účast ze zdravotních důvodů zrušit. Jako rychlá náhrada přijela mladá thrashová krev R.I.O.T. a byla to pořádná jízda už od prvního songu. Jejich thrashová smršť pořádně rozpohybovala moshpit před pódiem a to je přesně to, co chce před sebou každý muzikant hrající tento žánr vidět.

Na pódiu to krátce poté vypadalo, jako by se chystala obrovská bazénová párty… jen se to tam hemžilo kosatkami, nafukovacími lehátky a zejména různobarevnými pěnovými nudlemi… Ano, pravděpodobně nejšílenější set tohoto ročníku předvedli američtí vtipálci Green Jellÿ. Už před úvodním songem Carnage Rules naházela kapela tohle všechno fanouškům a před pódiem po celý koncert panovala hodně veselá atmosféra. Circle pit s nudlemi, šermování, crowdsurfing, další bláznivé masky a do toho se přidali ještě hasiči, kteří osvěžovali fanoušky… Celý tenhle mumraj označil frontman Bill Manspeaker jako jednu velkou letní párty u vody. Na pódiu se objevila celá řada vtipných masek, k vidění byli např. například dinosauři, Super Mario, čerti, členové kapely Kiss a další pohádkové postavy. Kapela jinak hrála především skladby ze své třetí desky 333 a Bill často komandoval fanoušky, co přesně mají s pěnovými nudlemi dělat. Několik členů skupiny neváhalo vyrazit mezi rozdivočelé fanoušky, kde společně hráli a zpívali obklopeni svými nadšenými příznivci. Na závěr koncertu si pak všechny vodní hračky nechala kapela naházet zpět na pódium. Během další hodiny si na své přišli příznivci metalcoru, jelikož další na řadě byl mladý německý sextet Our Promise. Kapela kombinující řízný metalcore s prvky pop-punku už od úvodní pecky Panic Waves pořádně rozdováděla přední řady u pódia. Kombinace growlingu a čistého vokálu, tvrdé breakdowny a chytlavé tempo mnohých skladeb vyloženě vybízely k pohybu. Our Promise pokračovali skladbami Evoke nebo Hijack ze svého prvního alba a také novinkou Bitter, ke které nedávno natočili videoklip. Zpěvák Viktor Schulz ochlazoval fanoušky v předních řadách vodní pistolí, což všichni zasažení fanoušci při stále stoupající teplotě s povděkem uvítali. Svůj set kapela zakončila starší peckou FiftyFive.

Švédští Bullet následně potěšili všechny příznivce klasického heavy metalu. Pohodové a chytlavé riffy, úsměvy na tvářích a velké charisma, skvělý vokál a pořádně hlasitá basa… Tihle sympaťáci si k letošnímu 25. výročí nadělili novou desku Kickstarter a právě její titulní skladbou začali. Hned vzápětí vypálili další novou pecku Spitfire, kytarista Hampus Klang si to chvílemi štrádoval po pódiu i se svým nástrojem za hlavou. Zpěvák se často snažil rozezpívat hustý dav před sebou a Bullet sáhli i pro dvojici skladeb Bang Your Head a Turn It Up Loud do své první desky Heading for the Top. Texty o radosti z muziky, metalové komunitě, motorkách a divokých párty k tomuto večeru pasovaly náramně. Kapela svůj set zakončila starším songem Bite the Bullet a poté začal na pódiu pořádný šrumec. Připravovala se tu totiž devítičlenná pirátská posádka Ye Banished Privateers. Mnohé zaujala svými do detailu propracovanými kostýmy a jejich na poslech příjemná a chytlavá tvorba zahrnující nástroje jako harfy, violy či mandolíny rozpohybovala mnohé jejich příznivce. Kapela začala starším songem Waves Roll High, z nové desky ´Til the Sea Shall Give Up Hear Dead hned poté Chained Below. Téměř všichni na pódiu se prostřídali ve zpěvu, popíjeli rum a zkrátka a dobře se spolu se všemi v areálu skvěle bavili. Skladbu Mates Together kapela věnovala svému frontmanovi Peteru Mollwingovi, který se nedávno plně zotavil po loňském týdenním kómatu. Právě on uvedl závěrečný song Libertalia s tím, že na tomto festivalu nezáleží na tom, jací kdo jsme, protože jsme všichni na jedné lodi.

Venom Inc. předali fanouškům přesně to, co se od nich očekávalo. Trio, v jehož čele stojí bývalý člen Venom Tony „Demolition Man“ Dolan, rozjelo set plný nekompromisních vypalovaček vybraných z jejich tvorby i hitovek původních Venom. Kapela začala svižnými songy Ave Satanas a War, krátce nato z repertoáru Venom přišly na řadu skladby Carnivorous nebo Parasite. Všichni tři aktéři na pódiu pořádně řádili a velmi divoce to vřelo i před ním. Tony se nezdržoval žádnými dlouhými proslovy a Venom Inc. tak pálili jeden song za druhým. Kytarista Curran Murphy i bubeník Marc Jackson si střihli parádní sóla a kapela složila poctu Ozzymu Osbournovi a kytaristovi Philu Campbellovi skladbou The Hammer od Motörhead. Venom Inc. zakončili svůj set triem kultovním songů In League With Satan, Countess Bathory a Black Metal. A právě v blackmetalových vodách jsme zůstali i nadále, jelikož se začali připravovat legendární Root. Doprostřed pódia byl umístěn stolec s pentagramy a rohatou kozí lebkou, ke kterému byl přiveden samotný Jiří „Big Boss“ Valter. Dle jeho slov se jednalo o jeho poslední koncert. Root sáhli do své poslední desky Kärgeräs – Return From Oblivion pro skladby Black Iris a Moment of Fright, Big Boss často vtipkoval s fanoušky, které bavil mj. svým nevybíravým humorem. Koncert měl skvělý náboj a celá pětice si ho skvěle užívala. Řízné kytarové riffy, blast beaty i Big Bossovo temné kázání dělalo radost nejen příznivcům black metalu. Pokračovalo se staršími songy Hell Symphony nebo Remember Me! Na závěrečnou část si pak Root nechali trio svých největších hitovek Píseň pro Satana, 666 a Hřbitov.

Festival spěl do svého závěru, ve kterém pódium ovládli dychtivě očekávaní finští violoncellisté Apocalyptica. Ti si pro publikum připravili novou tvorbu z předloňského alba, na němž muzikanti opět zpracovali několik hitovek slavné Metalliky. Hned po intru v podobě bouře zahráli skladby Ride the Lightning a Enter Sandman, mnozí fanoušci si zpívali texty a nutno podotknout, že verze této čtveřice zněly opravdu autenticky. Služebně nejmladší z tria, Perttu Kivilaakso, ocenil fanoušky, že vydrželi ve vládnoucím horku až do konce a poděkoval jim za parádní atmosféru, kterou kapele vytvářeli. Apocalyptica zahrála i kontroverzní skladbu St. Anger, nesměly chybět Master of Puppets nebo Nothing Else Matters. Kapela na pódiu rovněž pařila, přičemž neztrácela nic na své instrumentální brilantnosti a rozloučila se písněmi Seek & Destroy a One. Úplný závěr festivalu pak obstarali mladí blackmetaloví Američané Hulder. Mnoho fanoušků se již vzdálilo od pódia či se vydalo do svých ubikací, nemalá část však ještě zůstala. Zpěvačka a kytaristka Marliese Osborne mnohé zaujala svými velmi dlouhými zrzavými vlasy a její vokál zněl opravdu pekelně. Mnohé skladby dokreslovaly klávesové samply. Hulder se zaměřili zejména na svoji poslední desku Verbolgen. Kulometné blast beaty, Marliesino kázání a řezavé kytarové riffy dominovaly vystoupení až do samotného závěru v podobě skladby …And We Shall Sing.

Text: Mates Šimek, foto: Magda Šotolová