Dřevorockfest oslavil dvacátiny ve velkém, zámeckou zahradu ovládli Dymytry, Krucipüsk, Tublatanka i Visací zámek

Tímto otvírákem byl Komunál. Když si muzikanti před písní Můj šéf je vůl začali dělat statistiku, kolik lidí má dobrého nebo špatného šéfa, tvrdili, že tu snad padl rekord v počtu těch dobrých. Dále zazněla písnička Až mě ráno povedou, kterou původně nazpívali s Protheem – tentokrát se jeho partů skvěle zhostil kytarista Filip Litera. Pauzy mezi sety byly 45 minut dlouhé, což divákům poskytlo dostatek času na občerstvení před dalším chodem, kterým byla Mňága a Žďorp. Zpěvák Petr Fiala lítal jako mladík, skákal z pódia a zase zpět, neustále pobíhal a publikum dokázal správně rozproudit. Dle jeho slov zahráli několik „novinek“ z let 1996 a 1999 jako Made In Valmez, Nagasaki Hirošima nebo Nechám si projít hlavou, ale došlo i na opravdovou novinku Podivné rybičky. Jejich vystoupení balancovalo na pomezí energického koncertu a výborného stand-upu.

Následně přišla na řadu formace, která se na tomto festivalu ukázala úplně poprvé, přičemž i přes 43 let své existence šlape stále ve stejné sestavě. Legendární Visací zámek odstartoval hity Traktor a Fifty-fifty. Koncert muzikanti prokládali historkami z dodávky i rozcvičkou mimických svalů kytaristy Michala „Pixiese“ Pixy. Ten měl mimochodem strach o ženu v první řadě a s nadsázkou prosil pořadatele, aby ji odvedli, než zkolabuje nudou. Dotyčná totiž od rána hlídala pozici na večerní show Dymytry a špatně snášela pogo, které k punku neodmyslitelně patří.

Texty následující party jsou sice poněkud monotematické, ale k Alkeholu to prostě patří. Jejich set obsahoval vše, na co jsou fanoušci zvyklí, kromě tradičního Bartova lití rumu přímo do Kunových úst. Zazněly pecky Na slamníku nebo Nechte vlajky vlát, u které Ota zavzpomínal na doby, kdy ji Aleš Brichta skládal. Na závěr samozřejmě nechyběl hromadný přípitek na zdraví.

Za zvuků policejních sirén pak na stage vtrhl Krucipüsk a odpálil to skladbou Musím do Mexika. Zazněla spousta věcí z nejnovějšího alba Hovno zle, včetně kousků Dokud jsem tady, Tohle už znám nebo stejnojmenné titulní písně. Tomáš Hajíček si v průběhu nasadil červený klaunský nos a spustil Cirkus dneska nebude, během kterého představil celou sestavu. Rozhodně zaujal i bubeníkův kopák, na kterém má vyobrazeného Arnolda Schwarzeneggera.

Slovenskou stopu zanechala Tublatanka, se kterou publikum zavzpomínalo na staré československé časy. Kapela přehrála hity Ja sa vrátim, Láska, drž ma nad hladinou či Skúsime to cez vesmír. Maťo Ďurinda pak vytáhl své hlasivky do nebeských výšin během hymny Dnes mám rande so svojím mestom.

Dymytry byli první kapelou, která hrála za úplné tmy, díky čemuž skvěle vynikla jejich vizuální show a masky. Do publika nasypali osvědčené hity jako Strážná věž nebo Černobyl. Frontman Václav Noid Bárta opět potvrdil, že do kapely stoprocentně zapadl a jeho silný hlas spolehlivě táhl celou show kupředu. Tradičním vrcholem vystoupení se stalo dechberoucí bubenické sólo Miloše Meiera.

Závěr celého jubilejního festivalu pak patřil brněnské formaci Morčata na útěku. I přes pokročilou noční hodinu zůstalo v zámecké zahradě obrovské množství fanoušků, kteří se chtěli především bavit. Kapela okamžitě spustila své pověstné parodie na známé tuzemské i světové hity doprovázené humornými texty. Zazněly klasiky jako Di do prdele, Hledá se děda nebo příběhy o populárním hrdinovi Kajínkovi. Frontman Yetti mezi písněmi sázel do davu jeden vtip za druhým a skvěle komunikoval s unaveným, ale stále velmi podnapilým a veselým publikem. Lidé odcházeli domů s úsměvem na rtech a vykřičenými hlasivkami. Dvacátý ročník Dřevorockfestu se zkrátka vydařil na jedničku.

Text a foto: Val Bujnošková