Czenda (POST-IT): Impulsem ke comebacku byla naše soudržnost a přátelství

Co bylo impulsem pro váš comeback?
Impulsem byla naše soudržnost a přátelství. POST-IT se ve 2012 nerozpadli kvůli nějakým osobním sporům, spíš šlo o určitě vyčerpání, vyprázdnění. 10 let jsme do toho dost šlapali, objeli republiku několikrát dokola. Přesto se nám nedařilo naplnit svoje sny a cíle, tj. muzikou se uživit. Tak jsme si jednoho večera ve Vršovicích udělali večírek, nalili si čistého vína a jiných lihovin a dohodli se, že si dáme pauzu na neurčito. Myslím, že tam ukáplo i pár slziček.

Věřili jste, že dojde k návratu, když jste si dávali pauzu?
V té době jsme asi v nic nedoufali. Bylo to pro všechny z nás dost citlivé. De facto takový rozpad manželství. Ale právě díky tomu, že jsme to zvládli bez výčitek a hádek, tak byla šance to dát třeba jednou zase dohromady.

Bylo automatické, že se nebude jednat o jednorázovou akci?
Automatické není v našem případě asi vůbec nic. My máme v kapele takovou zvláštní demokracii, které nese plody, ale zároveň nás mnohdy dost svazuje. Takže například, když se nová písnička líbí třem členům a čtvrtému ne, tak se odloží do té doby, než si to ten čtvrtý rozmyslí. Pokud si to nerozmyslí, tak jde do koše.

Co pro tebe znamená POST-IT?
Rodina, bratrstvo, v dobrém i ve zlém. Kdo to nezažil, asi těžko pochopí. Naštěstí to chápou naše manželky, jinak bychom asi upadli v podezření.

V čem je to teď jiné, v čem stejné?
Změnilo se za těch 7 let hodně věcí. Založili jsme rodiny, jsme poměrně produktivní v plození dětí. Muzika už pro nás jen opravdu jen zábava a ventil. Už není takový tlak ani ambice jako dřív. Chceme se muzikou bavit a dělat radost v první řadě sami sobě. Co se nezměnilo, je v lecčems náš přístup. Všechno necháváme na poslední chvíli. Přitom v práci fungujeme jako hodinky, nechápu to.

Jak teď přistupujete k tvorbě materiálu?
V první řadě si neklademe žádné mantinely. Pro mě osobně je to strašně osvobozující, vědět, že nemám při tvorbě žádnej limit nebo hranici. Samozřejmě se na závěr musíme na songu shodnout.

Je jiná doba, než když jste byli aktivní před sedmi lety. V čem vidíš největší rozdíl?
Doba se stále mění, lidi se mění. Pokud se budeme bavit o muzice a možnostech se prosadit, nevím, jestli je to dnes snazší. Nejsou žádné hudební pořady, rádia hrají osvědčené věci. Nemají důvod riskovat. Na druhou stranu, sociální sítě jsou dnes základ všeho. Komunikace, přenosu informací, prezentace. A spousty věcí je za hubičku nebo zdarma. Co bylo před minutou, teď už neplatí nebo končí v propadlišti dějin. Doba se neuvěřitelně zrychluje.

Co je vaším cílem? Co očekáváte od návratu?
Cílem je dělat si radost. Zažít zase tu kapelní, bratrskou pospolitost. A pokud naše muzika osloví a udělá radost i někomu dalšímu, bude to nadstavba, satisfakce.

Co vás přimělo, že jste začali znovu skládat?
Osobně jsem chtěl s muzikou už asi pětkrát úplně skoncovat. Z mnoha důvodů. Ale vždycky mě něco vrátí zpět. Jak mi jednou na koncertě řekl Michal Skořepa (mimochodem výbornej muzikant, malíř, umělec): „Muzika a muzikálnost je poselství, dar shůry. A byl by hřích s tím skončit.“ Často to mám v hlavě a prozatím tu káru tlačím dál.

Novou tvorbu berete pestře – první návratovka je protispolečenská Opět sami, druhá ekologická Ragnarok, třetí rozchodová Bonnie. Chcete tím ukázat, jak máte široké spektrum a že vám řada stále aktuální problémů není lhostejná?
Nejsme žádní aktivisté. Ale máme už kupu dětí a s tím v nás vzrostla přirozeně i odpovědnost za to, jak žijeme a co předáme jednou našim dětem. A jelikož si neklademe žádné mantinely, tak zkrátka tvoříme tak, jak to samo přichází. O čem chci napsat, napíšu. Přijde mi efektivnější o nějakém problému napsat písničku než o tom klábosit hodiny v hospodě.

V jaké duchu jsou ostatní písně?
Jsou o životě a ze života. Jsou tam emoce, protože ty jsou prvotním impulsem pro psaní textu. Nerad vysvětluju svoje texty. Myslím, že to by textař neměl dělat. Každý máme jiný pohled na svět. A je fajn, když si text každý vyloží po svém.

Má deska koncept?
Konceptem je dnešní doba, my, naše aktuální životní rozpoložení. Všechno tam je, nebo mě to alespoň tak připadá.

Co bylo nejobtížnější při vzniku nahrávky?
Nejtěžší je celý zrod. Kdy k prvnímu riffu přidáš melodii, popěvek, a necháváš to na sebe působit. Když to funguje, hněteš to dál. Když ne, vracíš se na začátek. Je to tam největší dřina, ale zároveň pro mě ty nejlepší okamžiky. Samozřejmě kluci, hlavně Jirka s Kapínem, se hodně nadřeli při tvorbě klipů. Klip k Opět sami a Ragnarok jsme si dělali svépomocí a bylo to náročný.

Co bylo naopak nejjednodušší?
Nejjednodušší? Nic mě nenapadá. Za vším je kus práce, času, energie. Ale možná, že je to to vědomí, že všichni respektujeme vzájemně svůj čas a investovanou energii do projektu POST-IT. Tudíž odpadají zbytečné hádky a třecí plochy.

Proč jste si ke spolupráci přizvali Payu Bureše? V čem vás doplňuje?
Vždycky jsme významně zasahovali do práce producenta. Měli jsme pocit, že jen my víme, jak má nahrávka znít, jaké zvuky tam patří. Paya Bureš je náš kamarád, takový, řekl bych, mladší bratr. Zná nás, má nás naposlouchané. Dali jsme mu naprosto volnou ruku v práci s nahrávkami a osvědčuje se nám to. Jsme s jeho prací moc spokojení.

Před dvěma lety návratový koncert, vloni narozeninová oslava s řadou hostů. V jakém duchu se ponese křest?
Tento koncert bude hlavně o nás, tj. členech Post-it. My ten tradiční vánoční koncert v Akropoli brali většinou jako takovou oslavu bytí, poděkování našim kamarádům z branže, poděkování fanouškům. Působilo to možná někdy až jako varieté. Letos to bude komornější, ale hosté taky budou. Hlavní bodem večera bude samozřejmě křest EP „Co tě neposílí, to tě zabije“.

Co bude dál?
To nikdo z nás netuší. Určitě hrát. A když to bude bavit nás i lidi, tak hrát víc.

Ptala se: Hana Bukáčková