Pipes and Pints: Od kafe v chladiči až na Sziget s novou deskou

S kapelou Pipes and Pints jsme si povídali v útulné šatně Klubu Mír v Uherském Hradišti, ve kterém odehráli jeden z posledních koncertů jarního turné. Rozhovor probíhal ve velmi přátelském a uvolněném duchu, pánové své odpovědi prokládali svým typickým humorem. Povyprávěli nám o současném dění v kapele, o připravované nové desce, koncertních plánech na léto u nás i v zahraničí, ale třeba také o tom, jakým způsobem opravovali v „dřevních“ dobách kapely prasklý chladič dodávky.

Potkáváme se ve vaší nové etapě, s novým zpěvákem, se stále ještě relativně novými čtyřmi singly. Tyto čtyři singly mají symbolizovat čtyři různé styly, kterými se vaše hudba proplétá. Povězte nám prosím o nich trochu více – jaké jsou, co znamenají…
Ondra: Ty singly vznikly jako takové neplánované hudební spojení nových členů se stávajícími členy, takže spojení částečně nové kapely. Neřekli jsme si dopředu, co budeme hrát, jak to budeme hrát, jen jsme věděli, že se nechceme křečovitě držet toho, co jsme dělali dřív, ale že tomu necháme volný průběh a necháme se co nejvíc ovlivnit novými členy. Takže jsme vůbec neřešili ani to, jestli je to pomalé, nebo rychlé…a takto z toho vznikly čtyři písničky, které jsou každá úplně jiná.
Rafan: A to je teprve začátek.

A to je teprve začátek. Takže jaké jsou vaše nejbližší plány – u nás i v zahraničí? Protože od začátku míříte nejen na tuzemské scény, ale i do zahraničí…
Ondra: My jezdíme po Evropě od začátku, od prvních koncertů, a rozodně v tom budeme pokračovat dál. Nová deska The Second Chapter vyjde v květnu, a už teď máme hotový rozpis na festivalové léto po Evropě. Kromě Čech budeme v Německu, v Francii, v Itálii, letos zahrajeme na prestižním festivalu Sziget v Maďarsku, z čehož máme velkou radost. Po nás hrají na vedlejší stage Foo Fighters…takže asi tak…

Což, ano, mluví za vše…
Ondra: Nehrajeme na té hlavní stage, to ne, ale i tak z toho máme velkou radost. A na podzim jedeme turné k desce po Čechách, po Francii máme velkou šňůru s místní legendární kapelou…takže plány jsou velký.

Ještě zůstaňme u vaší muziky, u vašeho stylu či mixu stylů… Jak to vzešlo prapůvodně – že budete hrát tuto muziku, tento styl či styly…jak to z vás vyšlo úplně v totálních začátcích kapely? Kde se to vzalo?
Vojta: To, co hrajeme teď? Ze začátku to měla být tvrdší muzika, punkrock, hardcore, ale že to bude hodně záležet na partě, co se dá dohromady. Já tehdy ještě pořádně neuměl zpívat, ani na ty dudy jsem ještě pořádně neuměl. Každý, kdo tou kapelou prošel, do toho vložil něco ze sebe. A tím se vracíme i k předchozí otázce – že se nebráníme ničemu. Všichni máme v krvi nějaký základ tvrdší muziky, a zároveň posloucháme odmalička všechno, od 80’s přes hiphop po rock a country, a čím jsme starší, tím míň se bojíme tam všechny ty vlivy pouštět…že by nás někdo odsoudil, že se nedržíme nějaký škatulky…což my teď už vůbec nehodláme.

Když už jste nadhodili to, že vaši hudbu ovlivňuje složení kapely: vždycky jste měli zahraničního zpěváka…
Vojta: Ano, Travis je čtvrtý. Máme své důvody, proč si přejeme mít zpěváka, který je rodilým mluvčím angličtiny. Nemusí to být nutně zpěvák narozený ve Velké Británii. Ale měl by to být někdo, kdo je schopný dobře anglicky zpívat a psát písničky v anglickém jazyce. Protože chceme uspět i v zahraničí. Což by s češtinou bylo obtížné. Takže máme na postu zpěváka rodilého mluvčího angličtiny. Pochopitelně to zní mnohem lépe, když je zpěvák rodilým mluvčím.
Travis: Zvláště ode mě. Mám zlatý hlas. (smích)
Ondra: Nejdůležitější důvod je ten, že chceme vystupovat po celém světě, což by s češtinou nebylo snadné.

U nás jste svou muzikou hodně originální, troufám si říct, že tuhle muziku u nás moc lidí nedělá. Což je dobře, že tady někoho takového máme. Originální jste ale i nástrojovým obsazením – dudy jsou opravdu nepřehlédnutelné, nepřeslechnutelné. Jaké jsou to přesně dudy?
Vojta: Jsou to skotské dudy. Vybral jsem si záměrně skotské, protože jsou takové víc nařvané, a od začátku se na ně snažím hrát trošku jinak, než standardně hrají folkrockové kapely. Říkám, že na ně hraju jako na druhou elektrickou kytaru. A tak jsme se dopracovali k něčemu, čemu říkáme celtic rock’n’roll. Ty dudy tam jsou, Češi svým způsobem Keltové, Travis je přímo z Irska, ale zároveň si nepřipadáme, že bychom hráli takovou tu klasickou folkovou muziku. Čímž si myslím, že se náš zvuk hodně odlišuje a je rozpoznatelný mezi kapelami tohoto žánru.

Míváte v kapele i jiné méně obvyklé nástroje? Nebo plánujete?
Ondra: Na singlu Dark into the Night máme banjo. Protože Rafan, náš kytarista, je multiinstrumentalista, umí skvěle i břichomluvu, jak mu dvě hodiny nedáte nic do pusy, začne břichomluvit, klidně i ze spaní, to mívá skvělý výlevy, povídá ze spaní, směje se…

Takže říkáš – je radost s ním bydlet na pokoji. (smích)
Ondra: Rafan je prapůvodně kontrabasista, banjista, hraje na španělku dětem country písničky, s klukama chodí trampovat…takže toho začínáme čím dál víc využívat. Teď dbáme na to, abychom se jako kapela co nejvíc hudebně semknuli, a až se tak stane, předpokládáme, že Travis si také vezme kytaru na stage, Rafan si vezme banjo, a začneme víc využívat ty instrumentální možnosti, které tady ve spoluhráčích máme.

Vždycky jste měli plány i do zahraničí a už jste v zahraničí ledacos projeli. Máte nějaký speciální zážitek z cest, který byste rádi publikovali? Nebo je všechno raději nepublikovatelné?
Ondra: Já bych se moc rád podělil, ale já si třeba nepamatuju ani to, že jsme hráli tady, na Míru. A to jsme tu hráli už dvakrát. Zážitků je strašně moc, ale právě proto, že je jich strašně moc, je strašně těžké si na nějaký vzpomenout. Pak přijedeš na místo – a člověk si vybaví, co tam kdysi dělal. Nebo si to vybaví jinde…
Rafan: Na těch cestách máme možnost poznat i to město, jeho architekturu, nějaké muzeum…třeba v Barceloně když jsme byli, Gaudí…člověk poznává… (smích)
Ondra: Většinou se člověk projde tak ve tři ráno, když nikdo nikde není.
Vojta: Mě nejvíc baví, že člověk přijede sice jen na den, maximálně na dva, když se zadaří, ale hned je vítaný. Lidi po koncertě – fanoušci, fanynky, parta – ti všechno ukážou, vyrazíš do města s těma lidma, vezmou tě domů, všechno ti ve městě ukážou, jak to tam funguje, co se tam děje…člověk má možnost zapadnout, okamžitě se stane členem té party. A takhle jsme si našli spoustu skvělých kamarádů…
Ondra: Spousta historek se odehrála v začátcích a souvisela s tím, jakým autem jsme jezdili, kde všude a za jakých okolností nás nechalo ve štychu. Teď už máme spolehlivé auto, ale v začátcích jsme měli dodávku, která se pokazila téměř na každém koncertě, na každém výletě, po cestě tam, nebo zpátky, a pořád se něco řešilo. Takže každá cesta měla svá úskalí a svá řešení, ale všechny nás to semklo.

Takže zážitek byl už jen to, jak dojet na samotný koncert…
Ondra: To tedy byl. Ale vždycky se to povedlo. Jeli jsme celé turné, asi 1600 km, šedesátikilometrovou rychlostí, a skákalo nám kolo. Praskly tlumiče. Pak třeba praskl chladič…a já jsem věděl, že se to dá spravit plnotučnou hořčicí. Tak jsme ji tam nalili. To nefungovalo. Takže kremžská, ta má větší zrnka… A pak nám jeden mechanik po telefonu poradil, ať tam nasypeme kafe. Tak jsme koupili kilové balení, nasypali jsme tam kilo kafe, a dojelo to třeba 2000 km, to kafe zalepilo ty díry… A celou dobu měl člověk pocit, že jede v kávovaru. Nebo v presovači. Celou dobu tam voněla káva.

A od té doby kafe nemůžete ani vidět, žejo…
Vojta: Taky nám při tomto výletě vypadly brzdy. Tak jsme jeli přes celej Berlín bez brzd…

 

A že zrovna Berlín je hodně rozlehlý! Ale letos se chystáte i do Hořic na The Legends Rockfest, kde zajisté budete žánrovým oživením. S jakým očekáváním do toho jdete?
Rafan: To je tam, jak jsou ty trubičky?

Ano, právě tam, dokonce můžeme při průjedu městem narazit na podnikovou prodejnu.
Ondra: My se těšíme hodně, protože to je to, co chceme – dostat naši novou hudbu k novému publiku. Takže nás baví hrát na festivalech, které nejsou tolik žánrově vyhraněné. Můžeme lidem, kteří by to od nás nečekali, ukázat, že jsme poslouchatelní a že jsme přístupní širokému spektru posluchačů – jak věkovému, tak i sociálně rozvrstvenému. A to třeba i tady (rozhlédne se kolem sebe), Morava, to je pro mě takové Španělsko…

Jsem z Moravy, takže o to víc mě to zajímá…?
Ondra: Proč Španělsko? Víno dobrý – a všichni to mají na háku. Ne, vážně mi Morava připadá taková víc na pohodu.

Moravu mají mimo-moravští asi trochu idealizovanou, trochu zkreslený pohled. (kluci naznačí pití alkoholu) Ne, takhle zkreslenou zrovna nutně ne. (smích) Ale ten, kdo zde celý život žije, vnímá ji asi jinak.
Ondra: Já si jedu do Hořic vybrat nevěstu. (všichni smích)
Vojta: Tak, a už je to natočený!

Dokázali byste si představit, že byste žili v zemích, odkud pochází vaše hudba? Irsko, Skotsko…
Ondra: Já tyto země neznám naživo, znám je jen z fotek a od kamarádů, kteří tam byli. Jsou to naprosto nádherné země. Ale já mám radši sluníčko, pěkné počasí, a třeba také hory, snowboarding, ke kterému tam není tolik příležitostí.

U Irska se ještě zastavme – není tomu tak dávno, co Irové slavili Den sv. Patricka. Slavíte ho? Pokud ano, jak?
Lukáš: Ano, Travis ho slaví hodně.
Travis: Slavím St. Patrick’s Day. Tady v České republice organizuju St. Patrickovský festival. Byl jsem o tomto dnu v Praze na oslavách.

Je nějaká kapela podobného žánru, kterou uznáváte jako absolutní špičku?
Travis: Není moc kapel, které hrají tento styl. Znáš Flogging Molly? To je pro mě špička. Nebo vlastně ano, je jich dost, ale jen málo se jich proslavilo. Mezi ty nej patří třeba ještě Dropkick Murphys…je jich možná hodně, které něco takového hrají, ale jen málo jich dosáhlo nějakých kvalit.

Ale možná je to výhoda, že je ta světová špička tak úzká, že těch špičkových kapel tohoto žánru není mnoho.
Travis: Je to výhoda. Těch kapel je spousta, ale ne všechny jsou skvělé.

Co posloucháte soukromě doma, jako fanoušci?
Vojta: Country rádio. (smích)
Lukáš: Já poslouchám všechno. Hiphop, Bruce Sprinsteena, punkrock…
Rafan: Já poslouchám taky úplně všechno. Hlavně svou ženu. (smích) Svou přítelkyni poslouchám na slovo. (smích) Je dobrý, že tahle kapela má opravdu širokej záběr, že je otevřená veškerý muzice. Zatím jsem nezaregistroval, že by někdo něco přinesl, a jiný by mu na to řekl – to je hrozný.

Vyrazíte občas i normálně na koncerty jako fanoušci?
Travis: Pokud je to něco, co se mi fakt líbí, co mám fakt rád, tak ano. Líbí se mi třeba legendy jako Bruce Springsteen.

Co vás ještě baví dalšího kromě muziky?
Travis: Mně se líbí ženský. (smích) Nejradši mám ale svou rodinu, svou ženu a dceru, které tady v České republice mám.

Takže ses oženil s Češkou?
Travis: Ano. Potkal jsem české děvče, a už to bylo. (smích)

Takto ses tedy dostal do Česka – a ke kapele?
Travis: Ano, tak nějak. Rodina byla původně jediným důvodem, proč jsem se rozhodl zůstat tady.

Co jste jako kapela podnikli, zažili, čeho dosáhli takového, co by do vás nikdo neřekl?
Ondra: Třeba to, že jsme za druhou desku dostali cenu Anděl v žánrové kategorii.

A na co se vás ještě nikdo nezeptal, přitom byste chtěli, aby se zeptal?
Travis: To by nebylo vhodné natáčet. (smích)
Lukáš: Já nemám rád, když se mě někdo na něco ptá. (smích)

A poslední otázka trochu soukromější – dovedete i pít tak mocně jako hrát? (smích)
Travis: Já jsem uměl. Uměl jsem pít hodně. Ale teď už ani ne.
Ondra: Už jsme trochu starší. Ale nikdy jsme nepropadali drogám a takovým věcem. Tvrdé drogy jsou pro nás úplně tabu. Trochu popíjíme – jak kdo, někdo už i třeba vůbec. Ale nikdy jsme nepropadali závislostem, a díky tomu jsme tady, kde jsme. A díky tomu jsme i pohromadě, protože jsme nikdy nemuseli řešit takový blbosti.

Přesně tak, ono už se pak moc hrát nedá, když je člověk natolik závislý, že toho už není schopen.
Ondra: V tom hudebním prostředí je těch příležitostí pít strašně moc, na každém koncertě ti pořád někdo něco nabízí. A když to nemáš ujasněný, je hrozně snadný do toho spadnout. Takže to je poselství, na které se nás třeba ještě nikdo nezeptal – co bychom chtěli vzkázat mladým: S**te na drogy, dělejte, co vás baví. A jestli vás baví drogy, tak počítejte s tím, že budete v p***.

Pánové, děkujeme za rozhovor, přejeme hodně zdaru s novou deskou a budeme se těšit na hořickém pódiu i v zákulisí.

Ptala se: Sylva Kaplanová

Foto: František Ortmann

 

Napsat komentář